Klenot Pro Šlechtu . Морган Райс

spoustu.“

      „Aby bylo možné mě ukrýt, bylo nutné zametat stopy,“ řekl Lucas. „Předpokládám, že ostatním tvrdili, že jsem zemřel ještě jako nemluvně. Nedivím se, že mi nevěříš.“

      Sophia se Janovi trochu divila, i když to dokázala pochopit. Chtěla, aby bylo vše v pořádku. Chtěla, aby jejího bratra všichni přijali.

      „Zavedeme ho do hradu,“ pronesla Sophia. „Pokud o něm někdo něco ví, bude to strýc.“

      Zdálo se, že s tím Jan souhlasí, a tak vyrazili skrz Ishjemme zpátky do hradu. Procházeli mezi dřevěnými domy a stromy, které rostly mezi nimi. Sophii připadala Lucasova přítomnost správná, jako kdyby se do jejího života vrátil někdo, o kom ani nevěděla, že jí chybí.

      „Kolik ti je let?“ zeptala se Sophia.

      „Šestnáct,“ odpověděl. To znamenalo, že byl mladší než ona, ale starší než Kate. Nebyl to nejstarší potomek, ale nejstarší syn ano. Sophia chápala, jak nebezpečné to mohlo připadat královně vdově. Přesto je ale jeho odchod před problémy neochránil.

      „A žil jsi v Hedvábných krajích?“ zeptal se Jan. Zněl skoro jako kdyby pokládal otázku u výslechu.

      „Tam i na několika dalších místech na vnějších ostrovech,“ odpověděl Lucas. Poslal Sophii myšlenku velkého, ale nízkého domu. Místnosti byly rozdělené hedvábnými závěsy a ne stěnami. „Myslel jsem, že je normální být vychováván učiteli. Také jsi nějaké měla?“

      „Ani ne.“ Sophia na okamžik zaváhala a pak mu poslala myšlenku na Dům nechtěných. Viděla, jak Lucas, její bratr, stiskl čelisti.

      „Zabiju je,“ slíbil a možná právě jeho prohlášení pomohlo tomu, aby ho Jan přijal, protože ten jen souhlasně přikývl.

      „Kate tě předběhla,“ podotkla Sophia. „Bude se ti líbit.“

      „Podle toho, co říkáš, bych měl doufat, že se budu líbit já jí,“ odpověděl.

      O tom Sophia nijak nepochybovala. Lucas byl jejich bratr a Kate to bude cítit stejně jasně, jako ona. Jak se zdálo, budou si ti dva sedět. Zdálo se, že budou mít hodně společného a nebude mezi nimi tolik rozdílů jako mezi Kate a Sophií.

      „Pokud jsi vyrostla… tam,“ ozval se Lucas, „jak ses dostala sem, Sophie?“

      „To je dlouhý a komplikovaný příběh,“ ujistila ho Sophia.

      Její bratr pokrčil rameny. „No, vypadá to, že do hradu je ještě dlouhá cesta a já bych se toho rád dozvěděl co nejvíc. Mám pocit, že jsem byl pryč až moc dlouho.“

      Sophia se snažila a pěkně popořadě mu vše vyprávěla. Od útěku z Domu nechtěných, přes průnik do paláce, lásku Sebastianovi i to, jak musela odejít. Jak ji znovu zajali…

      „Zdá se, že jsi toho hodně zažila,“ pronesl Lucas. „A to jsi mi ještě neřekla, jak to všechno vedlo k tomu, že jsi skončila tady.“

      „Byla tam jedna umělkyně – Laurette van Klett.“

      „Ta, která tě namalovala? Včetně toho tetování?“ zeptal se Lucas. Z jeho tónu se zdálo, že ji zařadil mezi ostatní, kteří Sophii týrali. Tak to ale nebylo.

      „Namalovala prostě to, co viděla,“ prohlásila Sophia. Byla jedním z lidí, vůči nimž Sophia necítila žádnou zlost. „A všimla si podoby mého portrétu a portrétu mojí matky. Bez ní bych ani nevěděla, co mám hledat.“

      „Pak jí dlužíme náš vděk,“ pronesl Jan. „A co ty, Lucasi? Zmínil ses o svých učitelích. Copak tě učili? Čím ses podle nich měl stát?“

      Sophia měla znovu pocit, jako by se ji její bratranec snažil před bratrem chránit.

      „Učili mě jazyky a politiku, boj a také základy toho, jak využívat nadání, které máme,“ odpověděl Lucas.

      „Učili tě, co dělat, kdybys měl nastoupit na trůn?“ zeptal se Jan.

      Sophia teď chápala část jeho obav. Myslel si, že Lucas přišel, aby ji předběhl. Kdyby měla být upřímná, řekla by, že si její bratranec dělá větší starosti než ona sama. Ona totiž nijak netoužila po tom, aby usedla na trůn po královně vdově.

      „Myslíš si, že jsem přišel, abych si zabral trůn pro sebe?“ zeptal se Lucas a zavrtěl hlavou. „Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí mě naučili, jak se chovat jako šlechtic. Také mě učili, že nic není důležitější než rodina. Nic. Proto jsem přišel.“

      Sophia, na rozdíl od Jana, cítila, že mluví upřímně. Stačilo jí to – víc než dost. Pomáhalo jí to, aby se cítila… bezpečně. Ona a Kate na sebe vzájemně spoléhaly tak dlouho. A teď měly spoustu dalších příbuzných, strýce… a bratra. Sophia ani nedokázala popsat, jak moc se její svět rozrostl.

      Jedinou věcí, která to ještě mohla vylepšit, by bylo, kdyby dorazil Sebastian. Jeho nepřítomnost byla jako díra, kterou nejde zaplnit.

      „Takže,“ pronesl Lucas. „Otec tvého dítěte je synem ženy, která nařídila smrt našich rodičů?“

      „Myslíš si, že je to kvůli tomu moc komplikované?“ zeptala se Sophia.

      Lucas napůl pokrčil rameny. „Komplikované to je. Moc komplikované? To záleží na tobě. Proč tu není?“

      „To nevím,“ přiznala Sophia. „Přála bych si, aby tu byl.“

      Alespoň, že už dorazili do hradu. Zamířili do hlavního sálu. Zpráva o Lucasově příchodu je musela předběhnout, protože jejich široké příbuzenstvo už bylo před sálem a čekalo na ně. Dokonce i Rika s obvazem překrývajícím zranění v její tváři, které utržila, když bránila Sophii. Právě k ní Sophia zamířila nejdřív. Vzala její dlaně do svých.

      „Jsi v pořádku?“ zeptala se.

      „A ty?“ odpověděla Rika otázkou. „A co dítě?“

      „Všechno je dobré,“ ujistila ji Sophia. Rozhlédla se. „Je tu Kate?“

      Ulf zavrtěl hlavou. „Friga ani já jsme ji dnes neviděli.“

      Hans si odkašlal. „Nemůžeme čekat. Musíme jít dál. Otec čeká.“

      Zněl skutečně vážně. V tu chvíli si Sophia vzpomněla, jak se ostatní tvářili, když se tu objevila ona a Kate. V Ishjemme si museli dávat pozor na to, kdo přišel a tvrdil, že patří do rodiny. Sophia si teď připadala téměř stejně nervózní jako tenkrát, když přišla poprvé a chystala se oznámit svůj původ.

      Lars Skyddar stál před trůnem a čekal je s vážným výrazem ve tváři. Jako kdyby měl přijmout vyslance z daleké země. Sophia svírala bratrovu ruku a pomalu se k němu blížila. Jejího strýce to poněkud překvapilo.

      „Strýčku,“ pronesla, „tohle je Lucas. To on dorazil z Hedvábných krajů. Je to můj bratr.“

      „Říkal jsem jí, že to není možné,“ pronesl Jan. „Že—“

      Lars Skyddar ale zvedl ruku. „Byl tu jeden chlapec. Myslel jsem… řekli mi… dokonce i mně tvrdili, že zemřel.“

      Lucas udělal krok kupředu. „Nezemřel