Aréna Dvě . Морган Райс

a hledají nás? Nemohu si pomoci a cítím, že je jen otázka času, než pojedou znovu kolem.

      Ale jak se na lodi začnu protahovat, myslím, že se všichni cítíme trochu více uvolnění a trochu méně na pozoru. Jsme zde dobře schovaní, uvnitř zrezivělé stavby a i kdyby se vraceli zpět, nevím, jak by si nás otrokáři vůbec mohli všimnout.

      Nohy a chodidla mám z toho sezení v křeči, je už mnohem větší zima a mrznu. Podle drkotajících zubů Bree a Rose vidím, že jim je také zima. Kéž bych měla deky nebo oblečení, které bych jim mohla dát nebo něco, co by je zahřálo. Kéž bychom byli u ohně – nejen kvůli teplu, ale také abychom na sebe viděli a uklidnili se pohledem jeden na druhého. Ale vím, že to nepřichází v úvahu. Bylo by to příliš riskantní.

      Vidím Bena, jak tam sedí, schoulený, třese se, a vzpomenu si na kalhoty, které jsem zachránila. Stoupnu si a tím rozhoupu loď, udělám pár kroků k pytli, sáhnu do něj a vytáhnu je. Hodím je Benovi.

      Přistanou mu na hrudi a on se na mě zmateně podívá.

      “Měly by ti padnout,” řeknu. “Zkus si je.”

      Má na sobě roztrhané džíny, plné děr, přespříliš slabé a vlhké od vody. Pomalu se ohne a vypáčí se ze svých bot, potom si kožené kalhoty natáhne přes džíny. Vypadají na něm směšně, vojenské kalhoty otrokáře – ale jak jsem předpokládala, perfektně mu padnou. Beze slova si zapne zip, zatímco se zaklání, a já v jeho očích spatřím vděk.

      Cítím, jak se na mě Logan dívá a cítím, jako by na mé přátelství s Benem žárlil. Chová se tak od té doby, co viděl Bena, jak mě políbil na nádraží Penn. Je to divné, ale nemohu s tím nic udělat. Mám je oba svým způsobem ráda. Nikdy předtím jsem nepotkala dva lidi, kteří by se od sebe tak lišili – a přesto mi jeden druhého nějak připomíná.

      Jdu k Bree, která se třese, je schoulená k Rose, Penelope jí sedí na klíně, sedám si vedle ní a dávám jí ruku kolem ramen a polibek na čelo. Pokládá si hlavu na mé rameno.

      “Je to v pořádku, Bree,” říkám.

      “Mám hlad,” řekne jemným hlasem.

      “Já taky,” souhlasí Rose.

      Penelope jemně naříká a vidím, že má také hlad. Je chytřejší, než každý pes, kterého jsem kdy potkala. A statečná, i přesto, že se třese. Nemohu uvěřit tomu, jak kousla do Ruperta; kdyby nebylo jí, možná už bychom tu všichni nebyli. Nakláním se a hladím ji po hlavě a ona mi na oplátku olizuje ruku.

      Teď, když zmínili jídlo, si uvědomuji, že je to dobrý nápad. Snažila jsem se vyhnout se křečím z hladu až příliš dlouho.

      “Máš pravdu,” řeknu. “Najíme se.”

      Obě se na mě dívají s dokořán otevřenýma očima, plnýma naděje a očekávání. Postavím se, přejdu loď a sáhnu do jednoho z pytlů. Vytáhnu dvě velké zavařovačky malinového džemu a podám je Bree, ještě je pro ni otevřu.

      “Vy dvě si dejte dohromady tuhle sklenici,” říkám jim. “My tři se podělíme o tu druhou.”

      Otevřu druhou sklenici a podám ji Loganovi, ten se k ní vztáhne s nataženým prstem a vyndá pořádnou dávku a vloží si ji do úst. Hluboce se spokojeně nadechne – musel mít hlad.

      Podávám ji Benovi, který si také vezme, potom do ní sáhnu já a vyndám plný prst a položím jej na jazyk. Pocítím nával z cukru, jak maliny přemůžou všechny mé smysly, a je to snad ta nejlepší věc, jakou jsem kdy ochutnala. Vím, že to není opravdové jídlo, ale mám pocit, jako by bylo.

      Zdá se, že jsem správce jídla, tak se vracím k pytlům a vytahuji zbytek našich sušenek a jednu každému podám, včetně mě. Podívám se na Bree a Rose a vidím, jak šťastně pojídají džem; po každém druhém namočení prstu dávají také Penelope. Jako šílená jim prsty olizuje a přitom kňučí. Ta chudinka musí mít stejně velký hlad, jako my.

      “Oni se vrátí,” zazní vedle mě zlověstný hlas.

      Otočím se a vidím, jak je Logan opřený, čistí svou zbraň a dívá se na mě.

      “Jseš si toho vědomá?” tlačí na mě. “Jsme tu jen čekající návnada.”

      “Co navrhuješ?” ptám se.

      Pokrčí rameny a zklamaně se podívá jinam.

      “Nikdy jsme se neměli zastavit. Měli jsme pokračovat dál, jak jsem říkal.”

      “No, ale teď už je pozdě,” vyhrknu otráveně. “Přestaň si stěžovat.”

      Jeho skleslost mě začíná unavovat a unavuje mě náš boj o moc. Nesnáším, že tu je s námi, ale zároveň si ho také vážím.

      “Ani jedna z našich možností nevypadá dobře,” řekne. “Jestli se dnes večer vydáme proti proudu, možná na ně narazíme. Možná zničíme loď. Možná narazíme do plovoucího ledu, možná se stane něco jiného. A co je nejhorší, pravděpodobně nás chytí. Když vyrazíme ráno, za světla nás uvidí. Byli bychom ale schopni navigovat, ale oni by na nás mohli čekat.”

      “Tak vyrazíme ráno,” řeknu. “Za úsvitu. Zamíříme na sever a budeme doufat, že se otočili a zamířili zpět na jih.”

      “A co když tam nezamířili?” ptá se.

      “Máš nějaký lepší nápad? Musíme jet pryč od města, ne směrem k němu. A kromě toho, Kanada je na severu, ne?”

      Otočí se, podívá se jinam a povzdychne si.

      “Mohli bychom zůstat na místě,” řekne. “Pár dnů vyčkat. Ujistit se, že kolem nás projedou.”

      “V tomhle počasí? Jestli nenajdeme nějaké přístřeší, zmrzneme tu. A pak už nebudeme mít nic k jídlu. Nemůžeme tu zůstat. Musíme se pohnout.”

      “Aha, najednou se chceš pohnout,” řekne.

      Zírám na něj – opravdu mi začíná lézt na nervy.

      “Tak dobře,” řekne. “Vyrazíme za rozbřesku. A do té doby, pokud tu zůstáváme přes noc, musíme hlídat. Budeme se střídat. Já začnu, potom ty, pak Ben. Teď se vyspěte. Ani jeden z nás se nevyspal a všichni to potřebujeme. Platí?” zeptá se a dívá se střídavě na mě a na Bena.

      “Platí,” řeknu. Má pravdu.

      Ben neodpoví, stále se dívá do daleka a je ztracen ve svém vlastním světě.

      “Hej,” řekne Logan hrubě, opře se a kopne nohou, “Mluvím s tebou. Platí?”

      Ben se pomalu otočí a podívá se na něj, potom kývne. Ale nejsem schopná říci, jestli ho opravdu slyšel. Je mi Bena tak líto; je to jako by tu vůbec nebyl. Je jasné, že je tak přemožen smutkem a pocitem viny vůči svému bratrovi. Nedokážu si ani představit, čím právě prochází.

      “Dobře,” řekne Logan. Zkontroluje své náboje, natáhne zbraň, potom seskočí z lodi na vedlejší molo. Loď se zahoupe, ale neodpluje. Logan stojí na suchém mole, prohlíží si okolí. Sedne si na dřevěný sloupek a hledí do tmy, na klíně má položenou zbraň.

      Usadím se vedle Bree a dám jí ruku kolem ramen. Rose se k nám také nakloní a já obejmu obě dvě.

      “Odpočiňte si. Zítra nás čeká dlouhý den,” řeknu a potají přemýšlím, jestli to bude naše poslední noc na této planetě. Přemýšlím, jestli bude