Aréna Dvě . Морган Райс

pociťovat, že mě má Logan opravdu rád. A není tak sobecký, jak jsem si myslela.

      Jak se otočíme k odchodu, na lodi se to začíná vrtět.

      “Počkejte!” vykřikne Ben.

      Otočím se a dívám se.

      “Nemůžete mě tu nechat o samotě s Rose. Co když někdo přijde? Co mám dělat?”

      “Dávej pozor na loď,” řekne Logan a otočí se k odchodu.

      “Nevím, jak se řídí!” vykřikne Ben. “Nemám žádnou zbraň!”

      Logan se znovu otočí, otrávený, sáhne po jedné ze zbraní a vyndá ji z popruhu na stehně a hodí ji po něm. Z těžka mu narazí do hrudi a on s ní neobratně zápolí.

      “Třeba se naučíš ji používat,” ušklíbne se Logan a pak se znovu otočí.

      Pohlédnu na Bena, který tam stojí, vypadá tak bezmocně a vyděšeně, drží zbraň, kterou ani neumí použít. Zdá se, že je naprosto vystrašený.

      Chci ho uklidnit. Říci mu, že vše bude v pořádku, že budeme brzy zpět. Ale jak se otočím a podívám se na to ohromné pohoří před námi, poprvé si nejsem sama tak jistá, že se vrátíme.

      D V Ě

      Rychle kráčíme sněhem a já nervózně pohlížím na tmavnoucí nebe, cítím, jak čas tlačí. Pohlédnu přes rameno a vidím své stopy ve sněhu a za nimi stojí v pohupující se lodi Ben a Rose, hledí s doširoka otevřenýma očima. Rose svírá v ruce Penelope a bojí se stejně tak. Penelope štěká. Mám z toho špatný pocit, že jsme je tam všechny tři nechali, ale vím, že naše mise je nevyhnutelná. Vím, že můžeme zachránit zásoby a jídlo, které nám pomůže a cítím, že máme dobrý náskok před otrokáři.

      Spěchám ke zrezavělé boudě, která je pokrytá sněhem, s trhnutím otevřu její pokřivené dveře a modlím se, aby ten náklaďák, který jsem uvnitř před dlouhou dobou ukryla, tam ještě byl. Byl to starý zrezivělý pickup na své poslední štaci, byla to spíše kupa harampádí než auto a zůstala v něm asi jen osmina plné nádrže. Jednou jsem ho našla v příkopě u Route 23 a schovala jsem ho tady u řeky, kdybych ho někdy potřebovala. Vzpomínám si, že jsem byla překvapená, když nastartoval.

      Dveře u boudy se otevřou se zaskřípáním a je tam, tak dobře ukrytý, jako v den, kdy jsem si ho ulila, stále je zaházený senem. Srdce se mi dme úlevou. Vykročím kupředu a odhrnuji z něj seno, ruce mám studené, jak se dotýkám zmrzlého kovu. Jdu na konec boudy a otevřu dvojité velké dveře a vnitřek zaplaví světlo.

      “Hezká kola,” řekne Logan, který jde za mnou a prohlíží si ho. “Jseš si jistá, že funguje?”

      “Ne,” říkám. “Ale otcův dům je dobrých dvacet mil daleko a nemůžeme tak úplně jít pěšky.”

      Z jeho tónu usuzuji, že skutečně nechce být součástí této mise, že chce být zpět na lodi a plout proti proudu řeky.

      Skočím na sedadlo řidiče a hledám na zemi klíč. Konečně ho ucítím, je schován hluboko. Dám ho do zapalování, zhluboka se nadechnu a zavřu oči.

      Prosím, bože. Prosím.

      Napoprvé se nestane nic. Poskočí mi srdce.

      Ale otočím s ním znovu a znovu, otočím ho více doprava a pomalu se začíná chytat. Nejprve vydá jen slabý zvuk, jako umírající kočka. Ale já ho držím, znovu a znovu jej otáčím a konečně začíná nabírat na síle.

      No tak, no tak.

      Konečně se chytá, zarachotí a zasténá. Škytá a lapá po dechu, je znát, že je na své poslední štaci. Ale alespoň funguje.

      Nemohu si pomoci a musím se usmívat, překypuji úlevou. Funguje. Skutečně funguje. Budeme moci dojet domů, pohřbít mého psa, vzít jídlo. Cítím, jako by na nás Saša dohlížela a pomáhala nám. Můj otec možná také.

      Dveře spolujezdce se otevřou a dovnitř naskočí Bree, je plná vzrušení, šoupne se stranou na tom jednom vinylovém sedadle vedle mně a Logan naskočí k ní, práskne dveřmi a dívá se vpřed.

      “Na co čekáš?” řekne. “Čas ti ubíhá.”

      “Nemusíš mi to říkat dvakrát,” řeknu stejně tak odměřeně.

      Zařadím rychlost a sešlápnu pedál, couvám z boudy do sněhu a pod odpolední nebe. Zprvu se kola zaseknou ve sněhu, ale přidám plyn a se zadrháváním se vydáváme kupředu.

      Jedeme po sjetých pneumatikách, napříč hrbolatým polem, a poskakujeme všemi směry. Ale pokračujeme kupředu a to je jediné, na čem mi záleží.

      Brzy jsme na malé venkovské silnici. Jsem tak vděčná, že sníh většinu dne tál – jinak bychom se tam nikdy nedostali.

      Nabíráme rychlost. Náklaďák mě překvapuje a já jsem klidnější, jak se tu otepluje. Jedeme téměř 40 a míříme západně po Route 23. Ženu ho, dokud nevjedeme do výmolu, pak toho lituji. Všichni zasténáme, jak se udeříme do hlavy. Zpomalím. Výmoly nejsou ve sněhu vidět a já už jsem zapomněla, jak se tyto cesty zhoršily.

      Je prapodivné být zpět na této silnici a směřovat tam, kde byl jednou můj domov. Znovu si vybavuji cestu, kterou jsem jela, když jsem pronásledovala otrokáře, a hned mě zaplaví vzpomínky. Vzpomínám si, jak jsem se tudy hnala na motorce, myslela jsem, že zemřu, a snažím se tu myšlenku vypudit z mysli.

      Jak pokračujeme, dojedeme k ohromnému stromu, padlému přes silnici, který je nyní zasněžený. Rozpoznávám ho, je to ten strom, který byl skácen při mé cestě odtud, ten, který byl pokácen, aby zablokoval cestu otrokářům, nějakým neznámým přeživším, který se o nás strachoval. Nemohu si pomoci a přemýšlím, jestli jsou tam ještě nějací lidé, kteří přežili, třeba nás pozorují. Dívám se ze strany na stranu a očima pročesávám les. Ale nevidím žádné známky po nikom.

      Máme dobrý čas a ulevuje se mi, protože se zatím nic nepokazilo. Nevěřím tomu ale. Je to téměř jako by to bylo příliš snadné. Podívám se na kontrolku paliva a vidím, že jsme ho moc nespotřebovali. Ale nevím, jak je přesná a prozatím přemýšlím, jestli budeme mít dostatek paliva, abychom se dostali tam i zpět. Přemýšlím, jestli to nebyl hloupý nápad, vydat se na tuto cestu.

      Konečně odbočíme z hlavní cesty na úzkou, vinutou, venkovskou silnici, která nás dovede nahoru na pohoří, až k otcově domu. Nyní jsem více nervózní, jak zahýbáme a zatáčíme kolem hory, po pravé straně mám příkré útesy. Vyhlédnu ven a nemohu si nevšimnout, že ten výhled je opravdu neuvěřitelný, zahrnuje celičké pohoří Catskill. Ale úpatí je příkré a tady nahoře je hlubší sníh a já vím, že po jednom špatném zatočení, jednom špatném sklouznutí, tato stará hora rzi přepadne rovnou přes okraj.

      K mému překvapení náklaďák drží. Je jako buldok. Zanedlouho máme to nejhorší za sebou a jak zahneme za zatáčku, najednou zahlédnu náš bývalý dům.

      “Hele! Otcův dům!” vykřikne Bree a vzrušeně se narovná.

      Také se mi ulovilo, když jsem jej spatřila. Jsme tu a dojeli jsme včas.

      “Vidíš,” říkám Loganovi, “nebylo to tak hrozné.”

      Nezdá se ale, že by se Loganovi ulevilo; dělá grimasu a je napjatý a sleduje les.

      “Sem