Aréna Dvě . Морган Райс

      Bree kývne, stále hledí dolů a ukápne jí slza.

      Společně se sehneme, zvedneme Sašu a nakloníme se s ní přes okraj lodi. Obě ji držíme a ani jedna ji nechceme pustit. Pohlédnu na tu mrazivou, tmavou vodu Hudsonu pod námi, vlnky se na ní pohupují.

      “Chceš něco říci?” zeptám se, “ještě, než ji necháme jít?”

      Bree se podívá dolů a mrká, aby se zbavila slz, její obličej je ozářen měsíčním svitem. Vypadá andělsky.

      “Byl to dobrý pes. Zachránila mi život. Doufám, že je teď na lepším místě. A doufám, že ji znovu uvidím,” říká a hlas se jí třese.

      Natáhneme se a pomalu dáváme Sašu do vody. S lehkým šplouchnutím padne její tělo do vody. Vteřinu nebo dvě plave a pak se začne potápět. Proudy Hudsonu jsou silné a rychle tělo táhnou s sebou, směrem na otevřenou vodu. Díváme se za ní, jak se pohupuje, napůl ponořená, v měsíčním svitu, a pluje dál a dál. Cítím, jak se mi láme srdce. Připomíná mi to, jak blízko jsme byli tomu, aby od mě byla Bree navždy odtržena a odplula po Hudsonu stejně jako Saša.

      *

      Nevím, kolik hodin uběhlo. Je pozdě v noci a já ležím na lodi, schoulená k Bree a Rose, přemýšlím a nemohu spát. Ani jeden z nás nepromluvil, od té doby, co jsme vyslali Sašu po vodě. Všichni tu jen sedíme v neradostném tichu, loď se jemně pohupuje. Pár stop od nás sedí Ben, je také ztracen ve svém vlastním světě. Zdá se, že je více mrtvý, než živý; někdy, když na něj pohlédnu, cítím, jako bych hleděla na chodícího ducha. Je to zvláštní: všichni tu společně sedíme, ale přesto jsme od sebe tolik vzdálení.

      Logan je od nás asi deset yardů, svědomitě hlídá na mole, v ruce má zbraň a rozhlíží se. Dokážu si ho představit jako vojáka. Jsem ráda, že nás ochraňuje a vzal si první směnu. Jsem unavená, vyčerpaná až na kost a netěším se na to, že budu muset převzít další směnu. Vím, že bych měla spát, ale nemohu. Ležím tu s Bree v náručí a v hlavě se mi honí myšlenky.

      Myslím na to, jak je teď svět bláznivý. Jen stěží mohu uvěřit, že je to všechno skutečné. Je to jako jedna dlouhá noční můra, která nemá konce. Každou chvíli, když si myslím, že jsem v bezpečí, se něco stane. Když si vzpomenu, mohu jen stěží uvěřit, jak málo stačilo, aby mě Rupert zavraždil. Bylo to ode mě tak hloupé ho litovat a nechat ho jet s námi. Stále nemohu pochopit, proč začal šílet. Co si myslel, že získá? Byl tak zoufalý, že by nás všechny zabil, vzal naši loď a zmizel – jen aby měl pro sebe víc jídla? A kam by jel? Byl jen zlý? Psychotický? Anebo to byl dobrý člověk a ztratil nervy po letech o samotě a hladovění a mrznutí?

      Ráda bych věřila tomu druhému, že někde uvnitř byl dobrý člověk a v ten moment se jen zbláznil. Doufám v to. Ale to už se nikdy nedozvím.

      Zavřu oči a myslím na to, jak blízko jsem byla tomu, abych byla zabitá, cítím chladný kov jeho nože na svém krku. Příště už nebudu důvěřovat nikomu. Nezastavím kvůli nikomu. Nebudu nikomu věřit. Udělám cokoli, jen abych se ujistila, že Bree, Rose, já a ostatní přežijeme. Už žádné další šance. Žádná další rizika. Jestli to znamená, že musím být bezcitná, tak budu.

      Když tak vzpomínám, cítím, že každá hodina na Hudsonu byla bojem o život. Nemohu přijít na kloub tomu, jak by se nám mohlo podařit dostat se až do Kanady. Byla bych překvapená, kdybychom přežili následujících několik dní, nebo dokonce i těch několik dalších mílí na vodě. Vím, že nemáme velkou naději. Pevně svírám Bree, vím, že toto může být naše společná noc. Alespoň padneme za boje, na našich vlastních nohou a ne jako otroci a vězni.

      “Bylo to tak strašidelné,” řekne Bree.

      Její hlas mě ve tmě vyleká. Je tak jemný a nejprve se zamyslím, zda vůbec promluvila. Už několik hodin neřekla ani slovo a já jsem si myslela, že spí.

      Otočím se a vidím, že její oči jsou otevřené a vyděšeně se dívají.

      “Co tě polekalo, Bree?”

      Zatřese hlavou a čeká několik vteřin, než promluví. Uvědomím si, že vzpomíná.

      “Vzali mě. Byla jsem úplně sama. Potom mě dali do autobusu a vezli mě k lodi. Byli jsme k sobě všichni přivázáni. Byla strašná zima a všichni jsme byli vyděšení. Vzali mě dovnitř toho domu a neuvěříš, jaké věci jsem viděla. Co dělali těm ostatním dívkám. Stále slyším jejich výkřiky. Nemohu je dostat z hlavy.”

      Její obličej se svraští, jak začne plakat.

      Srdce se mi rozskočí na milión kousíčků. Nedokážu si ani představit, čím si prošla. Nechci, aby na to myslela. Cítím, jako by byla navždy poznamenaná a je to moje vina.

      Pevně ji stisknu a políbím ji na čelo.

      “Šššš,” šeptám. “Už je to v pořádku. Už je to všechno za námi. Už na to nemysli.”

      Ale ona nadále pláče.

      Bree zaboří svůj obličej do mé hrudi. Houpu ji, zatímco ona pláče a pláče.

      “Je mi to tak líto, drahoušku,” řeknu. “Je mi to tolik, tolik líto.”

      Kéž bych ji toho mohla úplně zbavit. Ale nemůžu. Nyní je to její součástí. Vždycky jsem ji chtěla chránit, od všeho ji chránit. A nyní je její srdce plné hrůzy.

      Jak jí kolíbám, přeji si, abychom byli kdekoli jinde, jen ne tady. Přeji si, aby všechno bylo tak, jak to bylo dřív. Vrátit se v čase. Zpět do dob, kdy byl svět dobrý. Zpět k našim rodičům. Ale nemůžeme. Jsme tady.

      A mám skličující pocit, že se věci ještě zhorší.

      *

      Vzbudím se a uvědomím si, že už je den. Nevím, jak je možné, že už je tak pozdě, nebo jak jsem mohla spát tak dlouho. Rozhlížím se na lodi kolem sebe a jsem naprosto dezorientovaná. Nerozumím, co se děje. Naše loď nyní pluje, je unášena po Hudsonu, uprostřed ohromné řeky. Bree a já jsme na lodi samy. Nevím, kde jsou všichni ostatní a nemohu porozumět, jak jsme se sem dostaly.

      Obě stojíme na okraji lodi, díváme se na horizont a uvidíme tři otrokářské lodě, které míří přímo k nám.

      Snažím se něco udělat, ale cítím, že mám ruce svázané za zády. Otočím se a uvidím na lodi několik otrokářů, vidím, že mě zezadu spoutali a drží mě. Vzpouzím se co můžu, ale jsem bezradná.

      Otrokářská loď se zastaví a jeden z nich vystoupí, maska mu zakrývá obličej, vstupuje na naši loď, natahuje se a chopí se Bree. Ta se kroutí, ale nemůže se mu silou vyrovnat. Zvedne ji jednou rukou a odnáší ji pryč.

      “BREE! NE!” křičím.

      Bojuji vším, co mám, ale je to k ničemu. Jsem přinucena tam stát a sledovat, jak Bree táhnou pryč, na jejich loď, brání se zuby nehty. Jejich loď odplouvá po proudu, směrem k Manhattanu. Brzy už není skoro vidět.

      Jak sleduji svou mladší sestru, která se stále více a více vzdaluje ode mne, vím, že tentokrát jsem ji ztratila navždy.

      Vykřiknu nepřirozeným jekotem, prosím, pláču po sestře, chci aby se ke mně vrátila.

      Vzbudím se zpocená. Zpříma se posadím, ztěžka dýchám, dívám se kolem sebe a snažím se pochopit, co se stalo.

      Byl to sen. Podívám se na Bree, která leží vedle mě, všichni