Koule Kandry . Морган Райс

všechny posměšky.

      Ohlédl se a navázal s ní oční kontakt. Pak použil svoji moc, aby dívce vehnal trochu prachu do nosu.

      Samantha okamžitě kýchla. Současně jí z nosu vyletěl ohromný šušeň. Všechny děti kolem se rozchechtaly a ukazovaly si na ni.

      Paní Belfryová jí pohotově nabídla kapesník. Samantha všechno rychle uklidila a tváře jí přitom zářily jasně rudou barvou.

      Oliver se usmál a obrátil se zpět čelem k tabuli.

      Paní Belfryová zatleskala, aby k sobě upoutala pozornost všech žáků. „Gravitace. Síla, která drží vaše nohy pevně na zemi. Síla, která způsobuje, že vše padá směrem dolů. Řekni mi, Olivere, jak jsi věděl, že dnes budeme probírat zrovna gravitaci?“

      Oliver promluvil silným, sebevědomým hlasem. „Protože sir Isaac Newton objevil gravitační zákon, když viděl padat jablko. Ale nespadlo mu na hlavu, jak si lidé myslí. To je běžný omyl.“

      V tu chvíli Oliver ucítil, jak mu něco narazilo do hlavy. O podlahu zarachotila tužka. Ani se nemusel ohlížet, aby věděl, že ji hodil Paul.

      Zkus házet tužky bez rukou, pomyslel si Oliver.

      Ohlédl se a podíval se Paulovi do očí. Pak využil svoji moc, aby přilepil Paulovy ruce k lavici.

      Paul k nim okamžitě sklouzl očima. Zkusil se pohnout, ale nedokázal je odlepit od desky.

      „Co se děje?“ zakřičel.

      Všichni se ohlédli a viděli, že má Paul ruce přilepené k lavici. Začali se smát, očividně si mysleli, že je to nějaký vtip. Oliver ale věděl, že panika v Paulových očích není hraná.

      Paní Belfryová se zatvářila otráveně. „Paule, přilepit si ruce ke stolu není zrovna nejlepší nápad.“

      Celá třída se nezřízeně chechtala.

      „Já to nebyl, paní Belfryová!“ vykřikl Paul. „Něco divného se se mnou děje!“

      V tu chvíli Samantha znovu hromově kýchla.

      Oliver se usmál a obrátil se zpátky k tabuli.

      Paní Belfryová znovu zatleskala. „Dávejte všichni pozor. Sir Isaac Newton byl anglický matematik a fyzik. Ví někdo, kdy objevil gravitační zákon?“

      Oliver znovu sebevědomě zvedl ruku. Byl sám. Paní Belfryová se na něj podívala a přikývla. Zdálo se, jako by měla radost, že už se nestydí hlásit. Minule z něj musela odpovědi doslova tahat.

      „Ano, Olivere?“

      „1867.“

      Rozzářila se. „Správně.“

      V tu chvíli Oliver zaslechl Paula, jak se mu zase posmívá. Přilepit mu ruce k lavici očividně nestačilo. Oliver mu musel zavřít i pusu.

      Ohlédl se a zamračil se na Paula. Představil si, jak zipem zavírá Paulovu pusu. Pak tu představu poslal dál. V tu chvíli se Paulovy rty skutečně semknuly.

      Paul začal vydávat tlumené zvuky paniky. Studenti se začali otáčet. Někteří při tom podivném pohledu vyjekli. Paní Belfryová vypadala znepokojeně.

      Oliver si okamžitě uvědomil, že zašel příliš daleko. Rychle vzal zpátky všechno, co Paulovi provedl, rozepnul mu rty i odlepil ruce. Bylo ale příliš pozdě. Paul na něj zíral vykulenýma očima a pak na něj ukázal.

      „Ty! Tys to udělal! Seš zrůda!“

      Teď už Olivera zahrnovaly urážkami všechny děti. Zadíval se na paní Belfryovou. V jejích očích se zračila podivná zmatenost. Jako kdyby se ho na něco mlčky ptala.

      Ze třídy se zatím ozývalo sborové „Zrůdo!“ a paní Belfryová zkusila znovu zatleskat.

      „Všichni se uklidněte! Ticho!“

      Oliverovi spolužáci ale byli jako smyslů zbavení. Nahrnuli se kolem Olivera, ukazovali si na něj a vulgárně mu nadávali. Připadal si jako lovná zvěř. Bylo to příšerné.

      Přál by si, aby mu všichni dali pokoj. Zavřel oči a použil svoji moc. Náhle zavládlo naprosté ticho.

      Oliver otevřel oči a viděl, že se děti chytají za krk a pusu. Pořád ještě jako by křičely, ale přitom nevydávaly žádný zvuk. Jako kdyby jim Oliver prostě vypnul hlasivky.

      Ostatní od něj začali couvat. Mířili ke dveřím. Brzy už divoce vybíhali z místnosti. Oliver ale ještě neskončil. Potřeboval jim dát lekci, aby ostatní už nešikanovali, aby jim nenadávali a aby si na ostatní neukazovali. Museli jim dát za vyučenou.

      Zatímco všichni běželi do chodby, vyvolal Oliver bouřkový mrak. Začalo pršet a děti byly brzy promočené, jako kdyby se spustil požární alarm a sprinklery.

      Z učebny vyběhlo i poslední dítě. Zůstal tam jen Oliver a paní Belfryová.

      Podíval se na ni a těžce polkl. Nebylo pochyb, odhalil jí svoji moc.

      Paní Belfryová odběhla ke dveřím a zabouchla je. Obrátila se k Oliverovi a mezi obočím měla přísnou vrásku. „Co jsi zač?“

      Oliver ucítil tíhu na hrudi. Co si o něm paní Belfryová pomyslí? Pokud se ho bude bát a bude si myslet, že je zrůda, stejně jako jeho spolužáci, zničí ho to.

      Udělala krok směrem k němu. „Jak jsi to udělal?“

      Když se ale přiblížila, uvědomil si Oliver, že v jejím výraze nebyl šok, ani strach. Byl to zvědavý pohled. Užaslý.

      Přitáhla si k němu židli a posadila se. Upřeně si ho prohlížela a v očích jí jiskřilo. „Co jsi zač, Olivere Blue?“

      Oliver si vzpomněl na kompas. Navedl ho sem, k paní Belfryové. Bylo to znamení vesmíru, že jde o někoho, komu může věřit. Někoho, kdo mu pomůže s jeho úkolem.

      Potlačil nervozitu a začal vyprávět.

      „Mám moc. Moc nad elementy a přírodními silami. Můžu cestovat časem a měnit historii.“

      Paní Belfryová mlčela. Dívala se na něj a několikrát přitom zamrkala. Nakonec promluvila.

      „Vždycky jsem si myslela, že se nějak lišíš.“ Tón jejího hlasu prozrazoval, že je ohromená.

      Olivera to šokovalo. Paní Belfryová ho vůbec nepovažovala za zrůdu. Srdce mu poskočilo radostí.

      „Vy mi věříte?“ zeptal se.

      Přikývla. „Ano, věřím.“ Pak se k němu naklonila o něco blíž a pozorně si ho prohlížela. „A teď mi o všem řekni.“

      A tak Oliver vyprávěl. Začal samozřejmě od začátku, od chvíle, kdy přišla bouře. Pro paní Belfryovou to bylo včera, ale pro Olivera uběhly celé dny.

      Řekl ji o Armandu Illstromovi i Lucasovi. O tom, jak potkal Ralfa Blacka a o jejich cestě do Školy pro Vidoucí. O tom, že samotná škola je mezi dimenzemi a dá se do ní dostat jen speciálním portálem v roce 1944. Řekl jí o vyučování, doktorce Ziblattové a mezidimenzionálních portálech. Řekl jí o jídelně a stolech ve vzduchu, o Hazel Kerrové, Simonu Cavendishovi i Walteru Stroudovi, skvělém hráči switchitu. Řekl jí o Kouli Kandry a kanceláři s nulovou gravitací profesora Ametysta. O spacích kapslích a testu, který určil, jaký typ vidoucího je. Pak vyprávěl o své schůzce s Ester Valentiniovou a o útoku na školu. Vyprávěl o událostech v nacistickém