Koule Kandry . Морган Райс

přes most.

      „Ukazuje kompas něco nového?“ zeptala se Ester.

      Oliver ho zkontroloval. „Ne. Pořád stejné čtyři symboly.“

      Ester natáhla ruku a Oliver jí předal kompas. Ester si ho ohromeně prohlížela. „Zajímalo by mě, co je zač. Kde se tu zval. Překvapuje mě, že o něm Armando nic nevěděl, je to přece vynálezce.“

      „Myslím, že je to technologie vidoucích,“ pronesl Oliver. „Chci tím říct, že jen vesmír zná všechny časové osy a může jimi někoho provázet, takže to tak musí být.“

      Ester vrátila kompas Oliverovi a ten ho opatrně uklidil do kapsy.

      „Zajímalo by mě, co ví profesor Nightingale,“ pronesla. „Říkals, že byl vidoucí, ne?“

      Oliver přikývl. I on byl zvědavý na tajemství kompasu, ale ještě víc ho zajímal profesor Nightingale.

      „Myslíš, že bude vědět něco o tvých rodičích?“ zeptala se Ester.

      Oliver měl pocit, jako by se mu v krku udělal knedlík. Polkl. „Nechci to zakřiknout, ale všechno mě vede sem. Takže jsem optimista.“

      Ester se zakřenila. „To je správné.“

      Dorazili na konec mostu a pokračovali dál po hlavní cestě. Byl tam opravdu silný provoz, takže raději přešli do uličky, která vedla souběžně s hlavní silnicí.

      Byli zhruba na půl cesty, když si Oliver všiml skupinky chlapců jen o něco starších, než byli on a Ester, postávajících ve stínu. Okamžitě vycítil nebezpečí.

      Když se s Ester přiblížili ke skupince, chlapci náhle zvedli oči a začali je pozorovat. Vzájemně se pošťuchovali a něco si šeptali. Bylo jasné, že se baví o Oliverovi a Ester. Jejich kruté pohledy prozrazovaly, že nejsou přátelští.

      „A jéje, to vypadá na problém,“ pronesla Ester. Očividně si jich také všimla.

      Oliver si vzpomněl na tyrany, se kterými se vypořádal na Campbellově juniorské střední. Když zamířil k dětem, necítil se vůbec tak ohrožený, jako dřív. Cítil ale, že se k němu Ester přitiskla. Zdálo se, že se bojí.

      „Pěknej overal!“ vyprskl jeden z chlapců.

      Ostatní se rozchechtali.

      „Co seš zač?“ ozval se další. „Kominík nebo tak něco?“

      Oliver s nimi nenavazoval oční kontakt a přidal do kroku. Ester ho napodobila.

      „Hej!“ vykřikl první chlapec. „Mluvím s tebou!“

      Náhle se skupinka pohnula a obestoupila je. Celkem šlo o pět chlapců, kteří teď Ester s Oliverem obklíčili. Ester vypadala, že cítí ohromný stres.

      „Prosím,“ pošeptala Oliverovi. „Nebojujme. Nemyslím, že by můj štít ustál pět lidí.“

      Oliver byl ale naprosto klidný. Viděl Esteřinu moc. A znal i tu svoji. Když byli spolu, nikdo jim nemohl ublížit. Běžný smrtelník rozhodně ne.

      Oliver držel hlavu vzpřímenou. „S dovolením,“ pronesl zdvořile. „Nechte nás prosím projít.“

      Nejvyšší chlapec ze skupiny si složil ruce na hrudi. „Ne, dokud nevyprázdníte kapsy. Tak šup.“ Natáhl ruku. „Mobil. Peněženku. Všechno.“

      Oliver si ale stál za svým. Mluvil klidným, odhodlaným hlasem. „Mobilní telefon nemám, peněženku taky ne. A i kdybych měl, nedal bych vám je.“

      Zezadu slyšel Oliver Esteřin hlas, šlo v podstatě jen o šepot. „Olivere, neprovokuj je.“

      Nejvyšší chlapec se zachechtal. „Vážně? Tak to si je vezmu sám.“

      A chystal se po Oliverovi skočit.

      „To bych nedělal,“ upozornil ho Oliver.

      Ester okamžitě vyvolala jeden ze svých štítů a vytvořila tak bariéru kolem nich. Chlapec do ní narazil a zatvářil se zmateně. Zkusil to znovu, vrhl se kupředu. Ale neproniknutelná bariéra ho zastavila jako neprůstřelné sklo.

      „Na co čekáš, Larry?“ povzbuzoval ho třetí chlapec. „Chyť ho!“

      „Nemůžu,“ vykoktal Larry a tvářil se stále zmateněji. „Něco mi překáží.“

      „O čem to mluvíš?“ nechápal čtvrtý chlapec.

      I on se vrhl kupředu, ale narazil do Esteřiny bariéry a bolestně vykřikl.

      Oliver se podíval na Ester. Vedla si skvěle, ale bylo vidět, že ji to stojí hodně sil. Oliver věděl, že jí musí nějak pomoct.

      V myšlenkách se vrátil k větru honícímu listy po chodníku, představil si ho jako tornádo a vyslal myšlenku kupředu.

      Spadané listí začalo vířit a ve vzduchu se objevily větrné sloupy, malá tornáda. Oliver jich vyvolal celkem pět – jedno pro každého chlapce.

      „Co se to děje!“ vykřikl Larry, když mu vítr divoce cuchal vlasy.

      Oliver se soustředil. V myšlenkách vítr ještě zesílil a znovu vyslal myšlenku kupředu.

      V tu chvíli všechny chlapce bičovala větrná smršť plná listí. Snažili se krýt si obličeje, máchali kolem sebe rukama, jako by je napadl roj včel, ale bylo to k ničemu. Oliverova tornáda byla příliš silná.

      Otočili se a začali utíkat. Vítr byl tak silný, že několika z nich podrazil nohy.

      Ester se chichotala. Oliver ji vzal za ruku.

      „Pojď. Radši to vezmeme jinudy.“

      KAPITOLA OSMÁ

      Harvardova univerzita byla opravdu ohromujícím místem. Překrásná architektura vynikající hlavně množstvím vysokých budov z červených cihel a věžemi. Navíc tam bylo i ohromné travnaté nádvoří obklopené kavárnami, bary a knihkupectvími.

      „Jak najdeme profesora Nightingalea?“ zajímala se Ester. „Je to tu obrovské!“

      Oliver vytáhl knihu, kterou mu dala paní Belfryová. Obrátil na stránku s životopisem profesora Nightingalea a nahlas četl:

      „Profesor H. Nightingale pracuje na katedře fyziky Harvardovy univerzity, kde provádí experimenty ve vědeckém centru Farnworthovy laboratoře, společně se svými brilantními doktorandy.“

      Ester ukázala na budovu na druhé straně nádvoří. „Tamhle. To je vědecké centrum.“

      Oliver uklidil knihu a vyrazil přes trávník. Mířil přímo ke schodům vedoucím do budovy. Na jejich vrcholu stál strážný.