Koule Kandry . Морган Райс

Docela ho ohromila zodpovědnost, kterou jako vidoucí měl. Jediná změna v minulosti měla vliv na všechno v budoucnosti. Současně cítil hrdost, protože se všechno změnilo k lepšímu.

      Oliver čekal na zastávce autobusu, cedule se leskla jako nová, nebyla na ní ani stopa po rzi. Autobus přijel a on nastoupil. Tentokrát to tu nepáchlo po cibuli a přepálených hranolcích jako v jeho staré časové ose. Byla tu cítit voda po holení a leštěnka.

      „Nejsi trochu mladý, abys byl touhle dobou venku?“ zeptal se řidič.

      Oliver mu předal peníze na jízdenku. „Právě jedu domů.“

      Zatímco se Oliver usazoval, tvářil se řidič ustaraně.

      Dokonce i řidiči autobusů jsou v téhle době milejší! pomyslel si Oliver.

      Když se autobus rozjel, pokusil se Oliver rozpomenout na čas, do kterého se bude vracet. Pokud šlo o pana a paní Blueovi, Oliver se před bouří nevrátil autobusem domů. Bylo zvláštní nad tím přemýšlet. Oliver za tu dobu prožil ohromné dobrodružství. Vrátil se v čase a čelil Hitlerovi, hrál šílenou hru na geneticky upraveném stvoření z roku 3000 a udělal si přátele z dětí z nejrůznějších dob. A nejdůležitější bylo, že se dozvěděl o mámě a tátovi, o těch skutečných, ne o krutých Blueových. Pokud šlo o ně, nevrátil se Oliver autobusem ze školy a Oliver pochyboval, že budou mít radost, až ho uvidí v jednom kuse. Nejspíš si budou stěžovat na starosti, které jim způsobil.

      Zatímco se autobus kodrcal dál, vyjmul Oliver z kapsy Armandův dar. Pohled na něj naplňoval Olivera respektem. Kov byl ušmudlaný a potřeboval vyleštit. Jinak to ale byl ohromný instrument. Měl spoustu šipek a číselníků a nejméně stovku různých symbolů. Tak trochu ohromeně si Oliver pokusil představit rodiče s kompasem. K čemu ho používali? A proč ho poslali Armandovi?

      Právě v tu chvíli si uvědomil, že dorazil na svoji zastávku. Vyskočil a zazvonil na řidiče. Pak spěchal dopředu. Řidič zastavil a pustil ho ven.

      „Buď opatrný, chlapče,“ řekl. „Vítr by se každou chvíli mohl zase zvednout.“

      „Budu v pořádku, díky,“ přikývl Oliver. „Bydlím přímo tamhle.“

      Vyskočil z autobusu. To, co spatřil, mu ale vyrazilo dech. Tohle vůbec nečekal. Kdysi špatné sousedství teď vypadalo mnohem příjemněji, než když ho opustil. Nevypadalo jako místo, které by si jeho rodiče mohli dovolit. Zachvátil ho strach, že tu nakonec možná vůbec nebydlí.

      Rychle se podíval na kompas. Ukazatel stále mířil na obrázek muže a ženy, stejně jako na modré vlnky. Pokud ho chápal správně, byl tu správně. Tohle byl pořád jeho domov.

      Se srdcem bušícím očekáváním otevřel branku a zamířil k hlavnímu vchodu. Zkusil klíč a s úlevou zjistil, že se mu podařilo odemknout. Otevřel a vešel dovnitř.

      V domě byla tma a ticho. Oliver slyšel jen tikot hodin a tiché chrápání. Uvědomil si, že je noc, a tedy všichni spí.

      Když ale vešel do obývacího pokoje, trhnul sebou, protože si všiml obou svých rodičů. Byli bledí a seděli na gauči. Byli rozcuchaní, jako by ani jeden z nich nešel spát.

      Máma se prudce postavila. „Olivere!“ vykřikla.

      Táta upustil telefon, který svíral v rukách. Díval se na Olivera, jako by viděl ducha.

      „Kde jsi byl?“ obořila se na něj máma. „A co to máš na sobě?“

      Pro pracovní overal neměl Oliver žádné vysvětlení. Na tom ale nezáleželo, protože ani neměl příležitost promluvit. Táta se rozpovídal.

      „Bylo nám strachy špatně! Volali jsme do všech nemocnic! Volali jsme řediteli do tvé školy a dali mu to pořádně sežrat! Dokonce jsme volali do novin!“

      Oliver si složil ruce na hrudi, vzpomněl si na článek v novinách, ve kterém žádali o finanční pomoc. Stalo se to v jiné časové ose, ale to neznamenalo, že kdyby se dnes Oliver nevrátil domů, nedopadlo by to tu stejně.

      „No jistě,“ pronesl sarkasticky.

      „Proč jsi nepřijel autobusem?“ obořila se na něj máma. „Chris ho chytil. Proč ty ne?“

      „Myslím, že vím,“ ozval se táta. „Oliver má hlavu tak vysoko v oblacích, že nad tím ani nepřemýšlel. Znáš ho, víš, že je pořád ztracený ve vlastních fantaziích.“ Těžce si povzdechl. „Zítra budu muset zavolat do školy a omluvit se. Víš, jak trapné to pro mě bude?“

      Máma zavrtěla hlavou. „Kde jsi byl? Coural ses po ulicích? Nenastydl jsi?“ Pak si složila ruce na hrudi a nafoukla se. „Vlastně doufám, že jsi nastydl. Snad by ses tak aspoň poučil.“

      Oliver mlčky poslouchal rodičovský výstup. Bylo to poprvé, co se od něj jejich slova jen odrážela. Jejich rozzlobené obličeje už v něm nevyvolávaly strach. Jejich hrubá slova se ho nedotýkala.

      Uvědomil si, jak moc se změnil. Jak moc ho změnila Škola pro Vidoucí, nemluvě o tom, že zjistil, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina. Jako by mu zjištění, že je vidoucí, obléklo nějaký neviditelný neprůstřelný plášť a teď se ho nemohlo nic dotknout.

      Sebevědomě stál a trpělivě čekal, až se odmlčí.

      Než dostal šanci říct svoje, ozvalo se shora dunění kroků a objevil se Chris.

      „Co tu děláš?“ zařval. „Myslel jsem, že jsi chcípl v bouřce.“

      „Chrisi!“ napomenul ho táta.

      Na zlomek sekundy si Oliver myslel, že by se za něj jeho rodiče možná mohli postavit. Postavit se svému tyranskému synovi. Samozřejmě se to ale nestalo.

      Oliver si složil ruce na hrudi. Už se Chrise nebál. Dokonce se mu ani nezvýšil tep.

      „Schovával jsem se. Před tebou. Pamatuješ, jak jsi mě honil se svými přáteli? Jak jsi mi vyhrožoval, že mě zbiješ?“

      Chris nasadil nevěřícně výraz. „Nic takového jsem neudělal! Jsi lhář!“

      Máma si skryla obličej v dlaních. Nesnášela hádky, ale nikdy neudělala nic, aby je zastavila.

      Oliver zavrtěl hlavou. „Je mi jedno, že podle tebe lžu. Znám pravdu a ty taky. A navíc na tom vůbec nezáleží. Přišel jsem vám oznámit, že odcházím.“

      Máma zvedla hlavu z dlaní. „Cože?“

      Táta na Olivera zhrozeně zíral. „Odcházíš? Vždyť je ti jedenáct! Kam bys šel?“

      Oliver pokrčil rameny. „To ještě nevím. Ale vím, že nejste moji skuteční rodiče.“

      Všichni zalapali po dechu, Chris otevřel ústa údivem a pak všechno ztichlo.

      „O čem to mluvíš?“ vykřikla máma. „Jistě, že jsme.“

      Oliver přimhouřil oči. „Ne. Nejste. Lžeš. Kdo je to? Moje skutečná máma a táta. Co se jim stalo?“

      Máma na něj zírala, jako by ji při něčem přistihl. Těkala očima všude kolem, jako kdyby hledala možnost útěku.

      „Dobře,“ vyhrkla. „Adoptovali jsme tě.“

      Oliver pomalu přikývl. Myslel, že se ho její slova dotknou, ale ve skutečnosti byla úleva slyšet potvrzení toho, že jeho rodiče jsou ti