Vzestup Statečných . Морган Райс

je v pořádku, Leo,” řekla. “Andor je můj kamarád. A Andore,” řekla a otočila se, “Leo patří také ke mně.”

      Leo zdráhavě ustoupila, zatímco Andor pokračoval ve vrčení, i když už trochu tišeji.

      “Kyro!”

      Kyra se otočila a Aidan jí vběhl do náručí. Vztáhla se k němu a pevně ho objímala, jeho malé ručky jí tiskly záda. Byl to tak dobrý pocit, obejmout svého mladšího bratra, o kterém věděla, že už ho určitě nikdy neuvidí. Byl jedinou normálností, která zbyla v smršti, kterou se její život stal, byla to jediná věc, která se nezměnila.

      “Slyšel jsem, že jsi tu,” řekl ve spěchu, “a nechal jsem se svézt, abych tě viděl. Jsem tak šťastný, že jsi zpět.”

      Smutně se usmála.

      “Bohužel ale ne na dlouho, můj bratře,” řekla.

      Přes tvář mu přeběhl starostlivý stín.

      “Ty odjíždíš?” zeptal se sklíčeně.

      Její otec do toho vstoupil.

      “Odjíždí za svým strýcem,” vysvětlil. “A teď už ji nech jít.”

      Kyra si všimla, že její otec řekl za svým strýcem a ne za vaším strýcem a přemýšlela, proč.

      “Tak to já se k ní přidám!” trval na svém pyšně Aidan.

      Její otec zatřásl hlavou

      “Nepřidáš se,” odpověděl.

      Kyra se usmála na svého mladšího bratra, který byl, jako vždy, tak statečný.

      “Otec tě potřebuje mít jinde,” řekla.

      “V bitvě?” zeptal se Aidan a s očekáváním se obrátil na svého otce. “Chystáš se na Esephus,” rychle dodal. “Zaslechl jsem to! Chci jet s tebou!”

      Ale on jen zatřásl hlavou.

      “Ty budeš ve Volisu,” odpověděl. “Zůstaneš tady a budeš pod dohledem mužů, které tu zanechám. Bitva teď pro tebe není vhodným místem. Snad někdy v budoucnu.”

      Aidan zrudnul zklamáním.

      “Ale já chci bojovat, otče!” protestoval. “Nechci zůstat zabedněný v prázdné tvrzi s ženami a dětmi!”

      Jeho muži se hihňali, ale její otec vyhlížel vážně.

      “Už jsem se rozhodl,” odpověděl odměřeně.

      Aidan se zamračil.

      “Když se nemůžu přidat ke Kyře a nemůžu se přidat k tobě,” řekl a odmítal se o tom přestat bavit, “tak k čemu mi je nauka o bitvách a o používání zbraní? K čemu mi je všechno to cvičení?”

      “Nejprve ti musí na hrudi narůst chlupy, mladší bratře,” smál se Braxton, přišel blíž, Brandon vedle něj.

      Mezi muži se rozprostřel smích a Aidan zrudnul, zjevně se před ostatními styděl.

      Kyra z toho měla špatný pocit, poklekla před ním a podívala se na něj, potom mu položila jednu ruku na tvář.

      “Budeš lepší bojovník, než všichni ostatní,” jemně ho ujišťovala tak, že slyšel jenom on. “Buď trpělivý. A zatím dohlížej na Volis. Také tě potřebuje. Udělej mě pyšnou. Já se vrátím, slibuji, a jeden den budeme bojovat ve velkých bitvách společně.”

      Zdálo, že byl Aidan trochu obměkčen, protože se naklonil a znovu ji obejmul.

      “Nechci, abys šla,” řekl jemně. “Zdál se mi o tobě sen. Zdálo se mi…” Zdráhavě k ní vzhlédnul očima plnými strachu. “…že tam zemřeš.”

      Kyra byla jeho slovy šokovaná, a to především kvůli výrazu v jeho očích. Vystrašilo ji to. Nevěděla, co říci.

      Anvin přišel blíže a přehodil jí přes ramena tlusté, těžké kožešiny, které ji zahřály; stála tam a cítila se deset liber těžší, ale zapudilo to vítr a zbavilo jí to zimy na zádech. Usmál se na ni.

      “Budeš mít dlouhé noci a oheň bude daleko,” řekl a rychle ji obejmul.

      Její otec rychle přistoupil a obejmul ji pevným stiskem válečníka. Ona ho také objala, ztratila se mezi jeho svaly a pocítila se bezpečně a jistě.

      “Jsi moje dcera,” řekl rozhodně, “na to nikdy nezapomeň.” Pak ztlumil hlas, aby ho ostatní neslyšeli, a dodal: “Miluji tě.”

      Byla přemožena pocity, ale ještě než mohla odpovědět, rychle se otočil a spěchal pryč – a v ten samý okamžik Leo zakňučel a vyskočil na ni a zabodnul jí nos do hrudi.

      “Chce jít s tebou,” všimnul si Aidan. “Vezmi ho s sebou – budeš ho potřebovat víc než já, zabedněný ve Volisu. Stejně je tvůj.”

      Kyra obejmula Lea a nebyla schopná ho odmítnout, protože od ní nechtěl pryč. Z toho, že by se k ní přidal, měla dobrý pocit, protože jí moc chyběl. Další pár očí a uší by se jí také hodil a nikdo nebyl věrnější, než Leo.

      Kyra byla připravená, vyskočila na Andora a otcovi muži se rozestoupili. Podél mostu pozdvihli pochodně jako gesto úcty k ní, zažehnali tmu a osvítili jí cestu před sebou. Ona se podívala za ně a uviděla potemnělé nebe a tu divočinu, která ji čekala. Pociťovala vzrušení, strach, a ze všeho nejvíce pocit povinnosti. Cíl. Před sebou měla nejdůležitější úkol v životě, úkol, do kterého vkládala nejen svou totožnost, ale také osud Escalonu. V sázce nemohlo být už nic víc.

      Přes jedno rameno měla uvázanou svou hůl, svůj luk měla přes druhé, vedle ní byl Leo a Dierdra, Andora měla pod sebou a všichni otcovi muži je sledovali, a Kyra s Andorem vyjela směrem k městským branám. Nejprve pomalu procházela pochodněmi a kolem mužů, a měla pocit, jako by vcházela do snu a do svého osudu. Neohlédla se, protože nechtěla ztratit své odhodlání. Otcovi muži zatroubili hlubokým zvukem trubky, byl to zvuk odchodu, zvuk úcty.

      Připravila se pobídnout Andora – ale ten už to čekal. Začal běžet, nejprve klusal, pak běžel tryskem.

      Za chvilku se Kyra hnala sněhem, branami Argosu, přes most, do polí, ve vlasech měla studený vítr a před ní nebylo nic než dlouhá cesta, divoká stvoření a přicházející noc.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Merk běžel lesem, vrávoral po hliněném svahu, proplétal se mezi stromy, jak běžel jak o život, pod nohama mu křupaly listy Bílého lesa. Podíval se před sebe a ostražitě sledoval vzdálené sloupce kouře, které zaplnily horizont, zablokovaly krvavě rudý západ slunce a on pocítil vrůstající pocit naléhavosti. Věděl, že ta dívka tam někde je, pravděpodobně je právě vražděna, a on se snažil běžet co nejrychleji.

      Zdálo se, jako by ho vraždění vyhledávalo; potkávalo ho na každém roku, zdálo se, že každý den, jako když jsou muži svoláváni k večeři. Měl schůzku se smrtí, říkávala jeho matka. Tato slova mu zvonila v uších a pronásledovala ho téměř celý jeho život. Byla její slova sebenaplňujícím se proroctvím? Nebo se narodil s černou hvězdou nad hlavou?

      Zabíjení bylo pro Merka přirozenou součástí jeho života, jako dýchání nebo obědvání, ať už to dělal pro kohokoli nebo jakkoli. Čím víc o tom uvažoval, tím více ho to znechucovalo, jako by chtěl vyzvracet celý svůj život. Ale zatímco v něm vše křičelo,