Vzestup Statečných . Морган Райс

vyrazíme?” zeptala se s bušícím srdcem v očekávání své první bitvy.

      Byla překvapená, když viděla, jak zatřásl hlavou.

      “Ne my,” opravil ji. “Já a moji muži. Ty ne.”

      Kyra byla z jeho slov sklíčená, zabodly se jí do srdce jako dýka.

      “Ty bys mě tu nechal?” zajíkavě se zeptala. “Po tom všem, co se stalo? Co ještě musím udělat, abych se osvědčila?”

      rozhodně potřásl hlavou a ona se cítila zničená, když uviděla jeho tvrdý pohled, pohled, který znamenal, že jej nelze zlomit.

      “Půjdeš za svým strýcem,” řekl. Byl to rozkaz, ne žádost a ona z těchto slov věděla, na čem stojí: nyní byla jeho vojákem, ne jeho dcerou. To jí zabolelo.

      Kyra se zhluboka nadechla – tak snadno se nevzdá.

      “Chci bojovat po tvém boku,” trvala na svém. “mohu ti pomoci.”

      “Ty mi pomůžeš,” řekl, “tím, že půjdeš tam, kde jsi potřebná. Potřebuji, abys byla u něj.”

      Svraštila obočí a snažila se tomu porozumět.

      “Ale proč?” zeptala se.

      Dlouho mlčel, až si konečně povzdychnul.

      “Máš…” začal, “…schopnosti, kterým nerozumím. Schopnosti, které budeme potřebovat, abychom tuto válku vyhráli. Schopnosti, které umí podpořit jen tvůj strýc.”

      Vztáhl ruku a významně ji chytil kolem ramen.

      “Jestli nám chceš pomoci,” dodal, “jestli chceš pomoci svému lidu, pak to musíš udělat. Nepotřebuji dalšího vojáka – potřebuji tvůj výjimečný talent. Schopnosti, které nemá nikdo jiný.”

      V jeho očích uviděla upřímnost a i když se cítila příšerně, protože se k nim nebude moci přidat, jeho slova ji ujišťovala – a stejně tak i vzrůstající zvědavost. Přemýšlela, o jakých schopnostech to mluvil a uvažovala, kdo je vlastně její strýc.

      “Jdi a uč se to, co tě já naučit nemohu,” dodal. “Vrať se silnější a pomož mi vyhrát.”

      Kyra mu pohlédla do očí a pocítila úctu a vracející se vřelost a začala se znovu cítit dobře.

      “Ur je daleko,” dodal. “Dobré tři dny jízdy na západ a na sever. Budeš muset sama přejet Escalon. Budeš muset jet rychle, nenápadně a vyhnout se cestám. O tom, co se stalo zde, se bude brzy všude mluvit – a pandesiánští lordové budou rozhořčení. Cesty budou nebezpečné – musíš se držet v lesích. Jeď na sever, najdi moře a udržuj ho v dohledu. Bude to tvůj kompas. Jeď podél pobřeží dokud nenajdeš Ur. Drž se dál od vesnic a od lidí. Nezastavuj. Nikomu neříkej, kam míříš. S nikým nemluv.”

      Pevně ji chytil za ramena a jeho oči potemněly naléhavostí, až ji to vyděsilo.

      “Rozumíš mi?” zapřísahal ji. “Ta cesta je nebezpečná i pro muže – neřkuli pro samotnou dívku. Nemohu postrádat nikoho, kdo by tě doprovázel. Potřebuji, abys byla dostatečně silná a cestu zvládla. Zvládneš to?”

      V jeho hlase slyšela strach a lásku rozpolceného ustaraného otce a pokývala na něj a cítila, že v ní věří.

      “Zvládnu, otče,” řekla pyšně.

      Prohlížel si ji a pak konečně spokojeně pokýval. Pomalu se mu začaly řinout slzy.

      “Ze všech mých mužů,” řekl, “ze všech těchto bojovníků jsi ta, kterou potřebuji nejvíce. Ne tvoje bratry a dokonce ani ne mé vojáky. Jsi to ty, jedině ty můžeš vyhrát tuto válku.”

      Kyra se cítila zmateně a ohromeně; zcela nerozuměla tomu, co tím myslel. Otevřela ústa, aby se ho zeptala – když si ale náhle všimla blížícího se pohybu.

      Otočila se a uviděla Baylora, mistra koní, který se k nim blížil se svým obvyklým úsměvem na tváři. Malý, otylý muž s hustým obočím a nepoddajnými vlasy, blížil se k nim svou obvyklou pyšnou chůzí a usmíval se na ni, poté se podíval na jejího otce, jako by čekal na jeho souhlas.

      Její otec na něj pokýval a Kyra přemýšlela, co se děje, pak se k ní Baylor otočil.

      “Slyšel jsem, že se vydáš na cestu,” řekl Baylor nosovým hlasem. “A k tomu budeš potřebovat koně.”

      Kyra se zamračila, byla zmatená.

      “Já mám koně,” odpověděla a pohlédla na vybraného oře, na kterém jela do bitvy proti Lordovým mužům a který byl nyní uvázán na druhé straně nádvoří.

      Baylor se usmál.

      “To není kůň,” řekl.

      Baylor pohlédl na jejího otce a její otec pokýval, a Kyra se snažila porozumět tomu, co se právě dělo.

      “Následuj mě,” řekl a aniž by čekal, najednou se otočil a odkráčel směrem ke konírně.

      Kyra zmateně sledovala, jak jde a pak se podívala na svého otce. Ten na ni pokýval.

      “Jdi za ním,” řekl. “Nebudeš litovat.”

      *

      Kyra přešla s Baylorem zasněžené nádvoří a přidal se k nim Anvin, Arthfael a Vidar, a dychtivě směřovali ke vzdálené nízké kamenné konírně. Jak Kyra kráčela, přemítala, co tím Baylor myslel a přemýšlela, jakého koni pro ni zamýšlel. Podle ní se koně jeden od druhého příliš nelišili.

      Jak se přiblížili k táhnoucí se kamenné konírně, alespoň sto yardů dlouhé, Baylor se k ní otočil a oči měl rozšířené nadšením.

      “Dcera našeho pána bude potřebovat vybraného koně, aby ji vzal kamkoli zamíří.”

      Kyřino srdce se rozbušilo; ještě nikdy od Baylora nedostala koně, což byla pocta, která byla obvykle vyhrazena pouze významným bojovníkům. Vždy snila o vlastním koni, až na to bude dostatečně stará, a až si ho zaslouží. Byla to pocta, které se nedostalo dokonce ani jejím bratrům.

      Anvin pyšně pokýval.

      “Zasloužila sis ho,” řekl.

      “Když zvládneš draka,” dodal s úsměvem Arthfael, “zcela určitě zvládneš i zkušeného koně.”

      Jak byla konírna na obzoru, začal se shromažďovat malý shluk lidí, kteří se k nim za chůze přidávali, muži si dávali přestávku a odpočívali mezi shromažďováním zbroje, byli zcela zjevně zvědaví, kam byla odváděna. Její dva starší bratři, Brandon a Braxton, se k nim také přidali a hleděli beze slova na Kyru, v očích měli závist. Rychle se podívali jinam, jako vždy byli příliš pyšní na to, aby jí projevili uznání, natož ji jakkoli pochválili. Ona od nich bohužel ani nic neočekávala.

      Kyra zaslechla kroky a ohlédla se, byla příjemně překvapená, když uviděla, že se k nim také přidala její přítelkyně Dierdra.

      “Slyšela jsem, že odjíždíš,” řekla Dierdra, jak se přidala vedle ní.

      Kyra kráčela vedle své nové přítelkyně, jejíž přítomnost ji uklidňovala. Vzpomněla si na společné časy v Guvernérově cele, na všechno to utrpění, které prožily, na útěk, a okamžitě k ní pocítila pevné pouto. Dierdre si prošla ještě vetším peklem, než o jakém se zmínila a jak si ji prohlížela, uviděla černé kruhy pod jejíma