.

nevíš?” naléhala Dierdra. “Drak se vrhne střemhlav z nebe, aby za tebe bojoval a ty nevíš proč?”

      Kyra přemýšlela nad tím, jak bláznivě to znělo, ale přesto nemohla než zavrtět hlavou. Reflexivně se podívala na nebe a mezi zkroucenými větvemi doufala, že zahlédne známku Thea.

      Ale neviděla nic než přítmí. Nezaslechla žádného draka a její pocit samoty se prohloubil.

      “Ty víš, že jsi jiná, že ano?” naléhala Dierdra.

      Kyra pokrčila rameny, hořely jí tváře a cítila se v rozpacích. Přemýšlela, zda se na ni její přítelkyně dívá jako na nějakého podivína.

      “Kdysi jsem si bývala vším tak jistá,” odpověděla Kyra. “Ale nyní…já už skutečně nevím.”

      Pokračovali v jízdě další dlouhé hodiny, opět se ponořily do příjemného mlčení, někdy cválaly, když se les otevřel, jindy byl les tak hustý, že musely seskočit z koně a svá zvířata vést. Kyra se cítila celou dobu napjatá. Cítila se jako by mohly být kdykoli napadeny, nikdy se v tomto lese nemohla uvolnit. Nevěděla, co ji bolelo více: zima nebo hlad, z kterého jí kručelo v břiše. Její svaly bolely a necítila své rty. Cítila se mizerně. Jen stěží si byla schopná představit, že jejich mise teprve začala.

      Po několika hodinách začal Leo kňučet. Byl to zvláštní zvuk – ne jeho obvyklé kňučení, ale takové, které vydával, když cítil jídlo. V ten okamžik Kyra také něco ucítila – a Dierdra se otočila tím samým směrem a hleděla.

      Kyra vyhlížela lesem, ale neviděla nic. Jak zastavili a poslouchali, začala slyšet slabounký zvuk někde před sebou.

      Kyra byla vzrušená nejen kvůli té vůni, ale byla také nervózní kvůli tomu, co to mohlo znamenat: někdo další byl v tomto lese s nimi. Vzpomněla si na otcovo varování a poslední, co si přála, byla konfrontace. Ne tady a ne nyní.

      Dierdra na ni pohlédla.

      “Umírám hlady,” řekla Dierdra.

      Kyra také pociťovala záchvat hladu.

      “Ať je to v takovou noc kdokoli,” odpověděla Kyra, “mám pocit, že se nebudou chtít dělit.”

      “Máme dostatek zlata,” řekla Dierdra. “Třeba nám něco prodají.”

      Ale Kyra zakroutila hlavou, měla nepříjemný pocit, zatímco Leo kňučel a olizoval se, bylo jasné, že byl také vyhladovělý.

      “Nemyslím si, že je to rozumné,” řekla Kyra i přes ty bolesti v žaludku. “Měli bychom se držet své cesty.”

      “A když nenajdeme nic k jídlu?” trvala Dierdra. “Můžeme tu všichni zahynout hlady. A naši koně také. Může to trvat celé dny a toto může být naše jediná šance. A kromě toho se můžeme obávat jen máločeho. Ty máš své zbraně, já mám své, a máme Lea a Andora. Bude-li to nutné, můžeš někoho prostřelit třemi šípy ještě, než mrkne – a pak už můžeme být ty tam.”