Tíha Cti . Морган Райс

vydali mocný bitevní pokřik a vyrazili s ním do noci, přes zasněžené pláně, všichni připraveni se zastavit až v hlavním městě a vést největší válku svého života.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Kyra vzhlédla směrem k rozbřesku slunce a uviděla nad sebou stát postavu, siluetu proti slunci, muže, o kterém si byla jistá, že je její strýc. Nevěřícně zamrkala, zatímco jí vstoupil do výhledu. Zde konečně stojí muž, kvůli kterému procestovala celý Escalon, aby se s ním setkala, muž, který jí prozradí její úděl, muž, který ji bude trénovat. Zde je bratr její matky, jediné pojítko k její matce, kterou nikdy nepoznala.

      Srdce se jí v očekávání rozbušilo a jak udělal krok dopředu a vystoupil ze světla, konečně spatřila jeho obličej.

      Kyra byla překvapená: k jejímu překvapení vypadal jako ona. Nikdy nepotkala nikoho, kdo vypadal jako ona – dokonce ani její otec, i když si to moc přála. Vždycky se v tomto světě cítila jako cizinec, odříznutá od svého rodinného původu – ale nyní, když uviděla obličej tohoto muže, jeho vysoké, vytesané lícní kosti, zářivé šedé oči, muže, který stál zpříma a s pýchou, se širokými rameny, svalnatého, oblečeného v zářivé zlatě železné košili, se světle hnědými vlasy, které mu dosahovaly k bradě, neholeného, asi čtyřicátníka, si uvědomila, že je jiný. A to jí dělalo také jinou. Poprvé ve svém životě to skutečně pocítila. Poprvé se cítila s někým spojená, s mocným rodokmenem, s něčím větším, než byla ona sama. Cítila, že v tomto světě někam patří.

      Bylo jasné, že tento muž je jiný. Bylo jasné, že je bojovník, hrdý a ušlechtilý, a přesto neměl u sebe žádný meč, žádný štít, žádné zbraně. K jejímu překvapení a nadšení měl jednu jedinou věc: zlatou hůl. Hůl. Byl jako ona.

      “Kyro,” řekl.

      Jeho hlas v ní zaduněl, známý hlas, podobný tomu jejímu. Slyšet ho mluvit znamenalo nejen cítit k němu propojení, ale co bylo ještě více vzrušující, cítit propojení ke své matce. Zde stojí bratr její matky. Zde je muž, který znal její matku. Konečně se dostane k pravdě – už v životě nebude mít žádná tajemství. Už brzy bude vědět vše o ženě, kterou vždy toužila poznat.

      Natáhl ruku a ona se napřáhla a vzala ho za ni, stoupla si, nohy měla ztuhlé z toho, jak celou noc seděla před věží. Byla to silná ruka, svalnatá, a přesto překvapivě jemná, pomohl jí na nohy. Leo a Andor k němu přistoupili a Kyra byla překvapená, že nevrčeli jako obvykle. Místo toho přišli blíž a olízli mužovu ruku jako by ho vždy znali.

      Poté, ke Kyřině překvapení, se Leo a Andor dali do pozoru, jako by jim to muž tiše přikázal. Kyra nikdy nic takového neviděla. Jakou moc má tento muž?

      Kyra se ani nemusela zeptat, jestli je její strýc – cítila to každým kouskem svého těla. Byl silný, hrdý, vše, co doufala, že bude. Bylo v něm ještě něco jiného, něco, co nemohla úplně uchopit. Byla to mystická energie, která z něj zářila, aura klidu a zároveň síly.

      “Strýčku,” řekla. Líbilo se jí, jak to slovo znělo.

      “Můžeš mi říkat Kolvo,” odpověděl.

      Kolva. Nějak jí to znělo jako jméno, které už slyšela.

      “Přešla jsem Escalon, abych se s tebou setkala,” řekla nervózní, nevěděla, co jiného říci. Ranní ticho její slova spolklo, holé pláně byly plné hluku ze vzdáleného oceánu. “Můj otec mě poslal.”

      Usmál se na ni. Byl to vřelý úsměv, vrásky v jeho obličeji se svraštily, jako by žil už tisíc let.

      “To nebyl tvůj otec, kdo tě poslal,” odpověděl. “Ale něco mnohem významnějšího.”

      Najednou se k ní bez varování otočil zády a začal kráčet pryč od věže za pomoci své hole.

      Kyra sledovala, jak jde, byla užaslá, nerozuměla; urazila ho něčím?

      Spěchala, aby ho dohonila, Leo a Andor byli po jejím boku.

      “Věž,” řekla zmateně. “Nepůjdeme dovnitř?”

      Usmál se.

      “Snad někdy jindy,” odpověděl.

      “Ale já jsem myslela, že musím dojít k věži.”

      “Ano, musela,” odpověděl. “Ale ne do ní vstoupit.”

      Měla problém tomu porozumět, on kráčel rychle, vešel do lesa a ona za ním spěchala, aby ho dohonila. Jeho hůl cvakala o zem a listí, stejně jako ta její.

      “Tak kde budeme trénovat?” ptala se.

      “Budeš trénovat, kde trénují všichni velcí bojovníci,” odpověděl. Podíval se vpřed. “V lesích za věží.”

      Vstoupil do lesa, pohyboval se tak rychle, že Kyra musela téměř utíkat, aby s ním udržela tempo, i když se zdálo, že kráčí pomalu. Tajemství kolem něj se prohlubovalo, zatímco se jí hlavou proháněly tisíce myšlenek.

      “Je moje matka naživu?” zeptala se ve spěchu, nebyla schopná udržet svou zvědavost na uzdě. “Je tady? Potkal ses s ní?”

      Muž se sotva usmál a zakroutil hlavou, zatímco pokračoval v chůzi.

      “Tolik otázek,” odpověděl. Kráčel dlouho, les byl plný zvuků prapodivných stvoření, a potom konečně dodal,

      “Zjistíš, že otázky tu nemají moc význam. A odpovědi ještě méně. Musíš se naučit najít si své vlastní odpovědi. Zdroj pro své odpovědi. A co víc – původ svých otázek.”

      Kyra byla zmatená, zatímco kráčeli lesem, stromy byly zářivě zelené, jakoby všude kolem ní v tomto mystickém místě zářily. Brzy ztratila věž z dohledu a narážející vlny byly nyní tišší. Měla co dělat, aby udržela tempo, protože se cesta kroutila sem a tam.

      Hořela otázkami a konečně už nemohla dál mlčet.

      “Kam mě vedeš?” zeptala se. “Na místo, kde mě budeš trénovat?”

      Muž pokračoval v chůzi, přes tekoucí potok, zatáčel a zahýbal mezi prastarými stromy, jejich kůra zářila svítivě zelenou barvou a ona mu byla v patách.

      “Já tě nebudu trénovat,” řekl. “Tvůj strýc tě bude trénovat.”

      Kyra byla zmatená.

      “Můj strýc?” zeptala se. “Já myslela, že ty jsi můj strýc.”

      “Jsem,” odpověděl. “A máš ještě jednoho.”

      “Ještě jednoho?” zeptala se.

      Konečně vyšel na lesní mýtinu, zastavil se na jejím okraji a ona se udýchaně zastavila vedle něj. Podívala se před sebe a byla překvapená z toho, co viděla.

      Na opačné straně mýtiny seděl obrovský strom, největší, jaký kdy viděla, prastarý, jeho větve dosahovaly do všech stran, třpytily se na něm fialové listy, jeho kmen byl třicet stop široký. Větve se kroutily a jedna druhou překřižovaly, vytvářely malý domeček asi deset stop nad zemí, vypadal jako by tam byl odjakživa. Zpoza větví prosvítalo slabě světlo a Kyra se podívala vzhůru a viděla, jak na okraji větvoví sedí postava, vypadající, jako by tam meditovala a dívala se na ně dolů.

      “To je také tvůj strýc,” řekl Kolva.

      Kyře