Tíha Cti . Морган Райс

      “Ztratím-li svou čest,

      Ztrátím sebe sama.”

      --William Shakespeare

      Antonius a Kleopatra

      OBSAH

       KAPITOLA PRVNÍ

       KAPITOLA DRUHÁ

       KAPITOLA TŘETÍ

       KAPITOLA ČTVRTÁ

       KAPITOLA PÁTÁ

       KAPITOLA ŠESTÁ

       KAPITOLA SEDMÁ

       KAPITOLA OSMÁ

       KAPITOLA DEVÁTÁ

       KAPITOLA DESÁTÁ

       KAPITOLA JEDENÁCTÁ

       KAPITOLA DVANÁCTÁ

       KAPITOLA TŘINÁCTÁ

       KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

       KAPITOLA PATNÁCTÁ

       KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

       KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

       KAPITOLA OSMNÁCTÁ

       KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

      KAPITOLA PRVNÍ

      Theos se vrhl střemhlav do krajiny, byl plný zlosti, kterou už nemohl déle udržet na uzdě. Už mu bylo jedno, co se stane jeho cílem – přinutí celé lidstvo, celý Escalon, aby zaplatil za ztrátu svého vejce. Bude ničit celý svět, dokud nenajde to, co hledá.

      Theos se cítil rozpolcený z ironie celé záležitosti. Utekl ze své domoviny, aby ochránil své vejce, aby své dítě uchránil od zloby ostatních draků, kteří se cítili ohrožení jeho potomkem, věštbou, že se jeho syn stane Vůdcem Všech Draků. Všichni si přáli jej zničit a to by Theos nikdy nedovolil. Zažehnal všechny draky, utrpěl v bitvě bolestné zranění a zraněný letěl tisíce mil přes mnoho moří, až doletěl sem, na ostrov lidí, na toto místo, kde by ho ostatní draci nikdy nehledali, vše kvůli zajištění bezpečí pro své vejce.

      A přesto, když Theos přistál, umístil své vejce do odlehlého lesa, stal se tak zranitelný. Draze za to zaplatil, obdržel čerstvá zranění od pandesianských vojáků a ztratil své vejce z dohledu, jak v rychlosti prchal, jeho život byl zachráněn jen tím jedním člověkem, Kyrou. V tu zmatenou noc, ve sněhové vánici a zuřící vichřici by nikdy nebyl schopen své vejce, které bylo pohřbené ve sněhu, znovu najít i přesto, že kroužil a znovu a znovu se vracel. Byla to chyba, za kterou se nenáviděl, chyba, za kterou vinil lidskou rasu a kvůli které by nikdy, nikdy neodpustil.

      Theos se vrhal střemhlav ještě rychleji, doširoka otevřel svou čelist, zuřivě řval křikem, který třásl samotnými stromy a plival proud plamene tak horkého, že se ho i on sám lekal. Byl to ohromný proud, dost silný na to, aby vyhladil celé město, a pršel dolů na jeho nahodilý cíl: malou vesnici, která měla tu smůlu, že mu ležela v cestě. Několik stovek lidí, kteří byli tam dole rozmístěni po farmách a vinohradech, neměli ani ponětí o smrti, která se na ně chystala.

      Pohlíželi vzhůru, jejich tváře zmrazené hrůzou, jak se plameny blížily – ale už bylo příliš pozdě. Křičeli a utíkali o život, ale mračna plamenů je dohnala. Plameny nikoho neušetřily – muže, ženy, děti, farmáře, bojovníky, všechny, kdo běželi a všechny, kdo stáli jako zmrazení. Theos zamával svými ohromnými křídly a všechny je zapálil, zapálil jejich domy, jejich zbraně, zvířata, majetek. Všichni do jednoho zaplatí.

      Když se Theos konečně zase vznesl, nic nezbylo. Tam, kde kdysi stála vesnice, byl nyní rozsáhlý požár, plameny, po kterých brzy zůstane jen popel. To je příhodné, pomyslel si Theos: lidé vzešli z prachu a prachem se opět stanou.

      Theos nezpomalil. Pokračoval v letu, letěl nízko nad zemí, burácel, jak sekal stromy, chňapal větve jedním tahem, trhal listí na kousky.