Tíha Cti . Морган Райс

v modrém a žlutém brnění. Pandesiané. Vojáci si prohlíželi nebe v panice a údivu, jejich brnění se lesklo. Ti chytří utekli; ti stateční tam stáli a jak se blížil, házeli po něm kopí a oštěpy.

      Theos plivl a spálil všechny jejich zbraně ještě ve vzduchu, ty pak padly zpět na zem v kupách popela. Jeho plameny padaly dále dolů, až dopadly na nyní prchající vojáky a spálily je zaživa, uvězněné v jejich zářivých kovových oblecích. Theos věděl, že brzy budou všechny tyto kovové obleky jen reznoucí slupky na zemi, suvenýr jeho návštěvy. Nezastavil se, dokud nespálil posledního vojáka a nezanechal z posádky nic než gigantický plamenný kotel.

      Theos letěl dál, letěl na sever, nemohl se zastavit. Krajina se znovu a znovu změnila a dokonce se nezastavil, ani když uviděl něco zvláštního: tam daleko dole se objevilo ohromné stvoření, obr, který vylezl z tunelu pod zemí. Bylo to stvoření, jaké Theos předtím nikdy neviděl, plné síly. A přesto Theos nepocítil strach; naopak, pocítil zlost. Zlost, protože se mu postavilo do cesty.

      Bestie se podívala vzhůru a jeho groteskní tvář se svraštila strachem, jak se Theos vrhl dolů. Také se otočila a utekla zpět do své díry – ale Theos jej nenechá odejít tak snadno. Když nemůže najít své dítě, pak je všechny zničí, lidi i bestie. A zastaví se jen, až z Escalonu nic nezbude.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Vesuvius stál v tunelu a díval se vzhůru na paprsky slunečního světla, které na něj dolů padaly, světla Escalonu, a vychutnával si nejsladší pocit ve svém životě. Ta díra vysoko nad ním, ty paprsky, které na něj dolů září, představovaly vítězství větší, než o jakém kdy snil, dokončení tunelu, které si celý život představoval. Ostatní říkali, že ho nemůže postavit, a Vesuvius věděl, že dosáhl toho, čeho jeho otec a jeho otec před ním nemohli, vytvořil cestu pro celý národ Mardy, aby vpadl do Escalonu.

      Prach se stále točil ve světle, ve vzduchu bylo stále plno suti, jak obr prorazil díru ve stropě, a Vesuvius skrze ni pohlížel a věděl, že ta díra vysoko nad ním představuje jeho cíl. Jeho celý národ mu bude v patách; brzy bude celý Escalon jeho. Doširoka se usmíval, už si představoval to znásilňování a týrání a destrukci, která na něj čeká. Bude to krvelačný festival. Vytvoří národ otroků a národ Mardy bude dvakrát takový – a stejně tak teritorium.

      “NÁRODE MARDY, KUPŘEDU!” vykřikl.

      Za ním se začal ozývat velký řev, jak se stovky skřítků nacpaly do tunelu a pozvedly své halapartny a vyrazily s ním. Vedl je, zaútočil vzhůru tunelem, klouzalo mu to a podklouzávalo na v blátě a kamení, jak si razil svou cestu směrem k otvoru, vstříc dobývání. S Escalonem na dohled se třásl vzrušením, jak se pod ním země třásla, otřesy od obra, který nad ním pištěl, ta bestie byla také zjevně nadšená, že je osvobozená. Vesuvius si představoval tu škodu, kterou tam nahoře obr provede, bude tam volně řádit a terorizovat krajinu – a ještě více se usmál. Také si užije zábavu a až Vesuvia omrzí, tak ho zabije. Ale prozatím bude hodnotným přínosem v jeho hrůzném řádění.

      Vesuvius se podíval vzhůru a zmateně zamrkal, když viděl, jak nebe nad ním najednou potemnělo a pocítil ohromnou vlnu horka. Byl zmatený, když uviděl, jak se blíží stěna z plamenů a najednou pokrývá krajinu. Nemohl porozumět tomu, co se děje, když se na něj snesla příšerná vlna horka a sežehla mu obličej, poté následoval řev obra – a poté hrůzný bolestný výkřik. Obr zadupal, bylo jasné, že ho něco zranilo, a Vesuvius vzhlédl plný hrůzy, protože se z nevysvětlitelných důvodů otočil zpět. Jeho obličej byl napůl spálený a hnal se zpět do tunelu pod zem – a přímo na něj.

      Vesuvius hleděl, ale nemohl porozumět té noční můře, která se před ním vyjevila. Proč by se obr otočil zpět? Odkud pocházelo to horko? Co mu spálilo obličej?

      Vesuvius potom uslyšel zamávání křídel a výkřik mnohem hrůznější, než ten obrův – a věděl. Zatřásl se, když si uvědomil, že tam nahoře přelétlo něco mnohem hrůznějšího, než obr. Bylo to něco, o čem si Vesuvius nemyslel, že ve svém životě kdy potká: drak.

      Vesuvius tam stál, zmrazený strachem poprvé ve svém životě, celá jeho armáda skřítků zmrazená za ním – všichni najednou uvězněni. To nepředstavitelné se právě událo: obr vyděšeně utíkal před něčím ještě větším, než byl on sám. Spálený, vyděšený, v panice, obr se při sestupu rozmáchl svými ohromnými pěstmi, praštil svými děsivými drápy a Vesuvius s hrůzou pozoroval, jak byli skřítci kolem něj rozplácnuti. Ať už bylo v jeho cestě cokoli, bylo to rozmačkáno jeho nohama, rozpůleno jeho drápy a rozdrceno jeho pěstmi.

      A potom, ještě předtím, než mohl uhnout z cesty, pocítil Vesuvius, jak mu praskají jeho vlastní žebra, když ho obr nabral a vyhodil ho do vzduchu.

      Pocítil, jak letí vzduchem, točí se, celý svět se mu motal – a pak se jeho hlava roztříštila o skálu, tělem mu projela příšerná bolest, jak narazil na kamennou zeď. Jak padal k zemi, ztrácel vědomí, a poslední věc, kterou viděl, byl obr, který všechno ničil, ničil všechny jeho plány, vše pro co pracoval, a uvědomil si, že zde hluboko pod zemí zemře, ani ne stopu vzdálený od snu, na který už málem dosáhl.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Duncan pocítil, jak se kolem něj prohnal vítr, zatímco při západu slunce sjížděl dolů po provaze z majestátních vrcholků Kosu, držel se jako o život, zatímco sjížděl rychleji, než si vůbec dokázal představit, že je možné. Všude kolem něj muži také sjížděli – Anvin a Arthfael, Seavig, Kavos, Bramthos a tisíce ostatních, Duncanovi, Seavigovi a Kavosovi muži, kteří se dali dohromady jako jedna armáda, všichni slaňovali v řadách po ledu, disciplinovaná armáda, jeden druhého přeskakovali, všichni se zoufale snažili dostat se až dolů, ještě než si jich někdo všimne. Jak se Duncanovy nohy dotkly ledu, okamžitě se zase odtlačil, odrazil se dolů, ruce si nerozedral na kousky jen díky tlustým rukavicím, které mu dal Kavos.

      Duncan se podivoval nad tím, jak rychle se jeho armáda pohybuje, všichni byli téměř na pokraji volného pádu z útesu. Když byl na vrcholu Kosu, neměl ponětí o tom, jak Kavos plánoval dostat armádu o takovéto velikosti dolů tak rychle bez ztráty mužů; neuvědomil si, že má tak komplikovaný soubor provazů a špičáků, které jim dopomohou dostat se dolů tak hladce. Tito muži byli pro led stvořeni a pro ně byl tento bleskurychlý sestup jako bezstarostný výlet. Konečně pochopil, co tím bylo myšleno, když řekli, že muži Kosu zde ve výškách nejsou uvězněni – ale naopak že pandesiané jsou těmi, kteří jsou uvězněni tam dole.

      Kavos se najednou zarazil, oběma nohama přistál na široké a rozlehlé plošině, která vykukovala z hory, a Duncan se zastavil vedle něj, stejně jako všichni muži, kteří na okamžik zabrzdili v půli průčelí hory. Kavos přešel na okraj a Duncan se k němu přidal, nahnul se a viděl daleko pod sebou pohupující se provazy; skrz ně, hluboko skrze mlhu a poslední paprsky slunce, viděl Duncan ve spodní části hory rozvalující se pandesianskou posádku, která se hemží tisícem vojáků.

      Duncan pohlédl na Kavose a Kavos s nadšením v očích na něj. Bylo to nadšení, které Duncan rozpoznal, takové, které ve svém životě viděl několikrát: extáze pravého bojovníka, který se chystá jít do války. Pro to Kavos žil. Duncan to sám také cítil, to musel přiznat, to brnění v jeho žilách, to sevření žaludku. Pohled na ty Pandesiany v něm vzbudilo nadšení pro bitvu stejně jako v ostatních mužích.

      “Mohl jsi slanit kdekoli,”