Útok Chrabrých . Морган Райс

zahleděli na Ereca se směsicí naděje a bázně. Místnost pokrylo neklidné ticho.

      „Smělý plán, příteli,“ prohlásil vévoda. „Ale opravdu, ty jsi smělý válečník, vždycky jsi jím byl,“ vévoda pokynul sluhovi. „Přineste mi mapu!“

      Chlapec vyběhl z místnosti a vrátil se jinými dveřmi, v ruce držel ohromný svitek pergamenu. Rozprostřel ho na stole, vojáci se shromáždili kolem a začali studovat mapu.

      Erec vystoupil kupředu, našel na mapě Savarii a nakreslil prstem linku na východ, zastavil se u Východní Strže. Strmá trhlina obklopená horami kam až oko dohlédlo.

      „Je to perfektní,“ řekl jeden z vojáků.

      Ostatní uznale pokyvovali hlavami a mnuli si brady.

      „Slyšel jsem příběhy o několika tuctech mužů, kteří dokázali ve strži odrazit tisíce jiných,“ pronesl jiný voják.

      „To jsou jen babské povídačky,“ odpověděl mu cynicky další. „Ano, budeme mít na své straně moment překvapení, ale co dál? Nebudeme mít ochranu našich zdí.“

      „Budeme pod ochranou přírodních zdí,“ oponoval mu jiný. „Tyhle hory, to jsou stovky stop pevných skal.“

      „Nic není bezpečné,“ dodal Erec. „Jak už vévoda řekl, zemřeme tady nebo zemřeme tam venku. Já říkám, že zemřeme venku. Vítězství často získají ti smělejší.“

      Vévoda po dlouhém rozmýšlení nakonec přeci jen přikývl, opřel se a svinul mapu.

      „Připravte si zbraně!“ rozkázal. „Dnes v noci vyjedeme!“

      *

      Erec, opět oděný v plné zbroji, s mečem houpajícím se u pasu, pochodoval chodbou vévodova hradu přímo opačným směrem, než ostatní muži. Před odjezdem do konečné bitvy musel udělat ještě něco.

      Musel vidět Alistair.

      Už od chvíle, kdy se vrátili z poslední bitvy, Alistair čekala na Ereca v hradu, v její vlastní komnatě na konci chodby. Očekávala šťastné shledání a její srdce se téměř zastavilo, když jí sdělil tu špatnou zprávu, že ji musí znovu opustit. Erec cítil alespoň drobnou úlevu, když věděl, že alespoň ona zde zůstane, v bezpečí za pevnými zdmi hradu. Cítil odhodlání k boji s Impériem větší, než kdy dřív. Srdce ho bolelo při pomyšlení na to, že ji musí opustit. Už od jejich zasnoubení nechtěl nic jiného, než trávit čas s ní, ale zatím to nevypadalo, že by tomu osud chtěl.

      Když Erec zahnul za roh, s ozvěnou dusotu bot a cinkajících ostruh ve vyprazdňujících se sálech hradu se připravoval na nadcházející loučení, o kterém věděl, že bude bolestivé. Konečně dorazil ke starobylým klenutým dřevěným dveřím a jemně na ně zaklepal rukou v rukavici.

      Ozvaly se kroky mířící z druhé strany místnosti ke dveřím a o okamžik později se dveře otevřely. Erecovo srdce se zatetelilo, jako vždy, když spatřil Alistair. Stála mezi dveřmi jako pohádková bytost s dlouhými splývajícími blond vlasy a křišťálovýma očima upřenýma přímo na Ereca. Připadala mu stále krásnější pokaždé, když ji spatřil.

      Erec vstoupil do komnaty a přivinul ji k sobě. Ona ho na dlouhou chvíli pevně sevřela, nechtěla ho pustit pryč. On to také nechtěl. Přál si více než co jiného, aby za sebou mohl prostě jen zabouchnout dveře a zůstat tu s ní tak dlouho, jak jen by mohl. Ale osud to tak nechtěl.

      Její teplo a blízkost působily, jako by všechno na světě bylo v pořádku, a on ten pocit nechtěl ztratit. Konečně ji pustil a pohlédl do jejích lesknoucích se očí. Sklopila zrak na jeho brnění a jeho zbraně a ve tváři se jí objevilo zklamání, když si uvědomila, že s ní nezůstane.

      „Opět odcházíš, můj pane?“ zeptala se.

      Erec sklopil hlavu.

      „Není to moje volba, má paní,“ odpověděl. „Impérium přichází. Pokud zde zůstanu, všichni zemřeme.“

      „A pokud odejdeš?“ zeptala se.

      „Pravděpodobně také zemřu,“ uznal. „Ale alespoň tak budeme mít všichni šanci. Malou, ale přesto šanci.“

      Alistair se obrátila a odešla k oknu, přehlédla vévodovo nádvoří prozářené západem slunce a do tváře jí dopadaly paprsky světla. Erec viděl, jak se jí smutek rozlévá po obličeji. Přišel k ní, odhrnul jí vlasy z krku a pohladil ji.

      „Nebuď smutná, má paní,“ řekl. „Pokud přežiju, vrátím se k tobě. A pak už budeme spolu, navždy, bez dalšího nebezpečí a hrozeb. Konečně svobodní, abychom mohli prožít naše životy společně.“

      Smutně potřásla hlavou.

      „Bojím se,“ řekla.

      „Té blížící se armády?“ zeptal se.

      „Ne,“ odpověděla a obrátila se k němu. „Bojím se o tebe.“

      Erec na ni zmateně pohlédl.

      „Bojím se, že si o mně budeš myslet něco špatného,“ řekla, „protože jsi viděl, co se dělo na bitevním poli.“

      Erec zatřásl hlavou.

      „Nic špatného si o tobě nemyslím,“ řekl. „Zachránila jsi mi život a za to jsem ti vděčný.“

      Opět zavrtěla hlavou.

      „Ale také jsi viděl moji odvrácenou stranu,“ řekla. „Viděl jsi, že nejsem normální, nejsem jako všichni ostatní. Mám v sobě sílu, které nerozumím. A teď se bojím, že si o mně budeš myslet, že jsem nějaké monstrum. Že jsem žena, kterou bys už nechtěl za manželku.“

      Erecovo srdce se při jejích slovech zastavilo, udělal krok kupředu, sevřel její ruce ve svých a pohlédl jí do očí s takovou vážností, jaké byl jen schopen.

      „Alistair,“ řekl, „miluji tě celým svým srdcem. Nikdy nikde nebyla žena, kterou bych miloval více. A nikdy ani nebude. Miluji tě takovou, jaká jsi. Nejsi pro mne jiná, než ostatní. Ať už máš jakoukoli sílu a ať už jsi kdokoli – i když tomu nerozumím, všechno to přijímám a beru jako tvoji součást. Jsem za to vděčný. Slíbil jsem, že se nebudu vyptávat a ten slib dodržím. Nikdy se tě nebudu ptát. Ať už jsi jakákoli, beru tě takovou, jaká jsi.“

      Dlouho na něj hleděla a pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv. Její oči se zaleskly slzami úlevy a radosti. Obrátila se k němu a objala ho, sevřela ho tak pevně, jak jen mohla.

      Pak mu zašeptala do ucha: „Vrať se mi zpátky.“

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Gareth se zastavil při ústí jeskyně, sledoval západ slunce a čekal. Olízl si suché rty a snažil se soustředit. Účinky opia se konečně začaly vytrácet. Měl lehkou hlavu a nepil ani nejedl už několik dní. Gareth se v myšlenkách vrátil ke svému troufalému útěku z hradu. Podařilo se mu proplížit se tajnou chodbou za ohništěm, těsně před tím, než se na něj Lord Kultin pokusil zaútočit. Musel se usmát. Kultin byl svým způsobem chytrý, ale Gareth byl chytřejší. Jako všichni ostatní, i Kultin Garetha velmi podcenil. Neuvědomil si, že Gareth má všude svoje špehy, a že tak o jeho plánech věděli v podstatě okamžitě.

      Gareth