Útok Chrabrých . Морган Райс

to samozřejmě také cítil. Každý sval v jeho těle bolel po celodenní bitvě s lordovými muži a těmi příšerami. Byla to jedna z nejhorších bitev, na které se dokázal rozpomenout, a vévoda v ní ztratil až příliš mnoho mužů. Když Erec vzhlédl, uvědomil si, že nebýt Alistair, on, Brandt i ostatní by už byli mrtví.

      Erec byl překvapen, jakou vděčnost k ní cítí. A dokonce ještě víc, znovu k ní pociťoval náklonnost. Zaujala ho mnohem více než kdy dřív. Vždycky vnímal, že byla zvláštní, nějakým způsobem velmi mocná. Ale dnes mu to události předvedly v plné síle. Spalovala ho touha zjistit, kdo Alistair opravdu je, jaká tajemství se skrývají v jejím původu. Slíbil ale, že do toho nebude strkat nos, a on vždy držel své slovo.

      Erec se nemohl dočkat, až tohle shromáždění skončí, a on ji zase bude moct vidět.

      Vévodovi rytíři už tu seděli celé hodiny, sbírali síly, snažili se ujasnit si, co se vlastně stalo, a co by bylo nejlepší udělat dál. Štít padl a Erec se stále snažil domyslet všechny důsledky. Znamenalo to, že Savarie byla vystavena útokům. A co hůř, poslové přinášeli zprávy o Andronicově invazi, o tom co se stalo na Králově Dvoře, v Silesii. Erecovo srdce se sevřelo steskem. Přesvědčovalo ho, že má být se svými bratry Stříbrnými a chránit jejich rodná města. Ale on byl tady, v Savarii, kam ho zavál osud. Byl potřeba i zde. Vévodovo město a lidé byli konec konců strategickou součástí říše MacGilů a také potřebovali ochranu.

      Se záplavou nových zpráv o Andronicovi a o tom, že posílá jeden ze svých oddílů sem, k útoku na Savarii, Erec věděl, že milionová armáda bude brzy v každém koutě Prstenu. Až skončí, Andronicus nenechá kámen na kameni. Erec poslouchal příběhy o Andronicově dobyvatelství už od svých dětských let a věděl, že se jeho krutosti nic nevyrovná. Čistě podle počtů se vévodových několik set mužů nemohlo rovnat Andronicově armádě. Mohli jen oddálit nevyhnutelný osud – Savarie bylo město odsouzené k záhubě.

      „Říkám, že se musíme vzdát,“ pronesl vévodův rádce, prošedivělý starý válečník, který seděl na dlouhé dřevěné lavici, sehnutý nad holbou piva, a aby dodal svým slovům váhu, udeřil plátovou rukavicí do dřevěného stolu. Všichni ostatní vojáci ztichli a obrátili na něj svoje pohledy.

      „Jakou jinou možnost máme?“ dodal. „Je nás jen několik stovek proti jejich několika milionům.“

      „Třeba se můžeme ubránit, alespoň udržet naše město,“ řekl další voják.

      „Ale na jak dlouho?“ ptal se další.

      „Dost dlouho na to, aby MacGil mohl poslat posily. Musíme prostě jen vydržet dostatečně dlouhou dobu.“

      „MacGil je mrtvý,“ odpověděl další válečník. „Nám už nikdo na pomoc nepřijde.“

      „Ale jeho dcera žije,“ oponoval další. „Stejně jako jeho muži. Ti by nás tady nenechali jen tak!“

      „Ti ubrání stěží sami sebe!“ zaprotestoval jiný voják.

      Muži se dali do neklidného mumlání, dohadovali se mezi sebou, plácali argumenty jeden přes druhého a stále se vraceli k tomu, co již bylo jednou řečeno.

      Erec tam seděl, sledoval celý ten neklidný dav a cítil se naprosto prázdný. Posel dorazil již před několika hodinami a přinesl děsivé zprávy o Andronicově invazi a také pro Ereca tu nejhorší možnou zprávu, která k němu mohla dorazit – o tom, že byl MacGil zavražděn. Erec byl od Králova Dvora tak daleko, že to byla po dlouhé době první zpráva, kterou odsud dostal. A když k němu dorazila, cítil se, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce. Miloval MacGila jako svého otce a cítil se kvůli té zprávě, jako by ztratil část vlastního těla.

      Místnost ztichla, když si vévoda odkašlal a všechny oči se obrátily jeho směrem.

      „Můžeme naše město ubránit před útokem,“ pronesl vévoda pomalu. „S našimi dovednostmi a silou těchto zdí se můžeme udržet proti armádě, která bude pětkrát větší než naše. Možná bychom se dokázali ubránit i desetinásobné přesile. Máme dostatek proviantu, abychom vydrželi obléhání v délce mnoha týdnů. Proti obyčejné armádě bychom zvítězili.“

      Povzdechl si.

      „Ale Impérium nemá obyčejnou armádu,“ dodal. „Nemůžeme se bránit milionu mužů. Bylo by to zbytečné.“

      Odmlčel se.

      „Stejně zbytečné by ale bylo i složit zbraně. Všichni víme, co Andronicus provádí svým zajatcům. Vidím to tak, že na každý pád zemřeme. Otázkou je, zda zemřeme vzpřímení nebo na kolenou. A já říkám, že zemřeme vzpřímení!“

      V místnosti propukl souhlasný jásot. Erec nemohl více souhlasit s tím, co vévoda právě řekl.

      „Už nemáme žádnou jinou možnost,“ pokračoval vévoda. „Budeme bránit Savarii. Nikdy se nevzdáme. Možná zemřeme, ale zemřeme všichni společně.“

      V místnosti se rozhostilo tíživé ticho a všichni zachmuřeně pokývli hlavami. Vypadalo to, jako by hledali jinou odpověď, ale nemohli ji najít.

      „Je tu ještě jedna možnost,“ pronesl náhle Erec zvýšeným hlasem.

      Doslova cítil, jak se k němu obrátily zraky všech ostatních.

      Vévoda pokynul hlavou jeho směrem, aby pokračoval.

      „Můžeme zaútočit,“ řekl Erec.

      „Zaútočit?“ překvapeně vykřikli vojáci. „Našich několik stovek útočících na armádu milionu mužů? Erecu, vím, že strach je ti cizí, ale nezbláznil ses?“

      Erec se smrtelně vážným výrazem ve tváři zavrtěl hlavou.

      „To, co jste zapomněli vzít v úvahu, je, že Andronicovi muži nikdy nebudou očekávat, že bychom na ně zaútočili. Budeme mít moment překvapení na naší straně. Jak již bylo řečeno, když zůstaneme tady a budeme se bránit, zemřeme. Pokud zaútočíme, můžeme jich s sebou vzít mnohem více, a co je důležitější – pokud zaútočíme správným způsobem na správném místě, můžeme udělat mnohem více, než že je zadržíme. Můžeme skutečně zvítězit.

      „Zvítězit?!“ vykřikli divoce ostatní s pohledy upřenými na Ereca.

      „Vysvětli svůj plán,“ vyzval ho vévoda.

      „Andronicus bude předpokládat, že se stáhneme. Že se budeme držet zpátky a bránit naše město,“ vysvětloval Erec. „Jeho muži nebudou očekávat, že bychom chránili nějaký opěrný bod za městskými branami. Tady ve městě máme výhodu pevných zdí, ale venku v poli, tam máme výhodu překvapení. A překvapení je vždycky lepší než opevnění. Pokud dokážeme udržet přírodní opěrný bod, můžeme je všechny nalákat do pasti, kde na ně budeme moct zaútočit. Mluvím o Východní Strži.“

      „Východní Strž?“ zeptal se nějaký voják.

      Erec přikývl.

      Je to strmá trhlina mezi dvěma skalisky, jediná cesta skrz Kavonské hory, dobrý den jízdy odsud. Pokud sem chtějí Andronicovi muži přijít, nejkratší cesta vede právě skrz Strž. Jinak by museli zlézt hory. Cesta ze severu je v tuto roční dobu příliš úzká a bahnitá – tam by ztratil týdny. A z jihu by musel překročit řeku Fjord.“

      Vévoda