Útok Chrabrých . Морган Райс

Andronicus otáčel mečem v rukách a zkoumal ho, jako by ho viděl poprvé.

      „Jsi žena šlechtického původu,” řekl. „Sluší se, abys zemřela šlechticovým mečem.”

      Andronicus udělal dva kroky kupředu, sevřel jílec oběma rukama a pozvedl meč do výše.

      Gwendolyn pevně zavřela oči. Slyšela svištění větru, pohyb každého stébla trávy a v tu chvíli jí začaly probíhat myslí náhodné záblesky vzpomínek z celého jejího života. Cítila celý svůj život, vnímala vše, co kdy učinila, a vzpomínala na všechny své milované. A v posledních myšlenkách se Gwen obracela k Thorovi. Vztáhla ruku ke svému hrdlu, vzala do dlaně amulet, který jí dal, a pevně ho sevřela. Úplně cítila horkou sílu, která z něj zářila, z toho starobylého rudého kamene, a vzpomněla si na Thorova slova, když jí amulet předával: „Tento amulet ti může zachránit život. Jednou.“

      Jak amulet pulzoval v její dlani, sevřela ho ještě pevněji a modlila se k Bohu celou svojí bytostí.

      Prosím, Bože, ať ten amulet funguje. Prosím, zachraň mě, jen teď, jedenkrát. Dovol mi znovu spatřit Thora.

      Gwendolyn otevřela oči, očekávala, že uvidí Andronicův meč, jak se k ní rychle blíží, ale to, co spatřila, ji překvapilo. Andronicus tam stál bez hnutí, díval se jí přes rameno, jako by viděl někoho, kdo se k nim blíží. Vypadal překvapeně, dokonce zmateně, a to opravdu nebyl výraz, který by Gwen očekávala, že u něj uvidí.

      „Okamžitě složíš svoji zbraň,” zazněl mocný hlas za Gwendolyn.

      Gwendolyn ze zvuku toho hlasu zamrazilo. Byl to hlas, který znala. Otočila se a byla v šoku, když spatřila osobu, která před ní stála. Osobu, kterou znala stejně dobře, jako svého otce.

      Argon.

      Stál tam, oblečen ve svých bílých robách a kápi, oči zářící takovou silou, jakou v nich ještě nikdy neviděla, a pohled upíral přímo na Andronica. Gwen a Steffen leželi na zemi mezi těmito dvěma titány. Byli jako dvě stvoření nevýslovné moci, jedno temnoty a druhé světla, stojící jako protiklady jeden k druhému. Mohla téměř cítit duševní souboj, který jí zuřil nad hlavou.

      „Složím?” Pousmál se s úšklebkem Andronicus.

      Ale v Andronicově úsměvu bylo něco podivného. Gwen viděla, jak se mu třesou rty a také poprvé spatřila v jeho očích něco, co by mohl být strach. Nikdy by si nemyslela, že něco takového uvidí. Andronicus musel o Argonovi něco vědět. A ať už věděl cokoli, stačilo to, aby se tento nejmocnější muž světa začal bát.

      „Už té dívce nebudeš ubližovat,” pronesl Argon klidně. „Přijmeš její kapitulaci,” prohlásil a zároveň se o krok přiblížil, v očích podivnou, hypnotizující záři. „Umožníš jí návrat k jejím lidem. A umožníš jim se ti vzdát, pokud si to zvolí. Řeknu ti to pouze jednou. Bylo by moudré, kdybys to přijal.”

      Andronicus zíral na Argona a několikrát zamrkal, jako by se nemohl rozhodnout.

      Pak konečně zaklonil hlavu a hlasitě se rozchechtal. Byl to ten nejhlasitější a nejtemnější smích, jaký kdy Gwen slyšela. Naplňoval celý tábor a vypadal, že zní snad až k nebesům.

      „Tvoje čarodějnické triky na mě nebudou fungovat, starochu,” prohlásil Andronicus. „Slyšel jsem o velkém Argonovi. Byly doby, kdy jsi byl silný. Silnější než lidstvo, než draci, než samotná nebesa, nebo se to alespoň říká. Ale ta doba je už dávno pryč. Teď je jiná doba. Teď je doba patřící velkému Andronicovi. Teď už jsi jen relikvie, pozůstatek jiné doby, kdy vládli MacGilové a kdy byla magie ještě silná. Kdy byl Prsten neporazitelný. Ale tvůj osud je spjat s Prstenem. A Prsten je teď slabý. Tak jako ty.

      „Jsi blázen, že ses mi postavil, starochu. Teď budeš trpět. Teď zjistíš, jaká je síla Velkého Andronica.”

      Andronicus se ušklíbl, znovu pozvedl meč směrem ke Gwendolyn a tentokrát hleděl přímo na Argona.

      „Zabiju tu holku pomalu, přímo před tvýma očima,” pronesl Andronicus. „Pak zabiju hrbáče. A pak tě zmrzačím, ale nechám tě naživu, jako chodící symbol mojí síly a velikosti.”

      Gwendolyn se se zachvěním připravila na to, že Andronicův meč dopadne na její hlavu.

      Náhle se ale něco stalo. Slyšela, jak nějaký zvuk prosekl vzduch, znělo to jako tisíc salv. Následoval Andronicův řev.

      Gwen otevřela oči a v naprostém úžasu sledovala, jak Andronicus upustil meč a padl na kolena, tvář zkroucenou bolestí. Viděla Argona jak postoupil o krok a potom o další, jednu dlaň napřaženou před sebou, zářící koulí fialového světla. Koule se zvětšovala a zvětšovala, až zahalila Andronica, jak se k němu Argon stále blížil bez jakéhokoli výrazu, stále s nataženou dlaní.

      Andronicus se na zemi schoulil do klubíčka, obklopený fialovým světlem.

      Jeho muži zalapali po dechu, ale nikdo se neodvážil blíže. Buď se báli, nebo na ně Argon seslal nějaké kouzlo, aby nic nepodnikali.

      „ZASTAV TO!” Zaječel Andronicus, zatímco se držel za hlavu a skrýval uši v dlaních. „JÁ TĚ PROSÍM!”

      „Už té dívce nebudeš dál ubližovat,” pronesl pomalu Argon.

      „Už té dívce nebudu dál ubližovat!” opakoval Andronicus, jako by byl v transu.

      „Okamžitě ji propustíš a dovolíš jí se vrátit k jejím lidem.”

      „Okamžitě ji propustím a dovolím jí se vrátit k jejím lidem!”

      „Dáš jejím lidem šanci se vzdát.”

      „Dám jejím lidem šanci se vzdát!” vykřikl Andronicus. „Prosím! Udělám cokoli!”

      Argon se zhluboka nadechl a pak konečně přestal. Světlo zmizelo z jeho dlaně ve chvíli, kdy pomalu spustil ruku.

      Gwen na něj šokovaně hleděla. Nikdy neviděla Argona v akci a těžko tak mohla pochopit jeho moc. Bylo to, jako sledovat otevřená nebesa.

      „Pokud se znovu potkáme, velký Andronicu,” pronesl pomalu Argon při pohledu na ležícího a kňučícího Andronica, „budeš na cestě do nejtemnějšího podsvětí.”

      KAPITOLA DRUHÁ

      Thor se snažil vyprostit, ale imperiální vojáci ho drželi pevně na místě. Mohl jen bezmocně sledovat, jak Durs, muž, kterého kdysi považoval za bratra, pozvedl meč, aby ho zabil.

      Thor zavřel oči a připravoval se na smrt, věděl, že jeho čas nadešel. V duchu si nadával za to, že byl tak hloupý, tak důvěřivý. Všechno to na něj připravili jako na jehně jdoucí na porážku. Ještě hůř, protože ostatní chlapci k němu vzhlíželi jako k vůdci a očekávali, že je vším provede. Nejenže zklamal sám sebe, ale také zklamal všechny ostatní, kteří ho následovali. Jeho naivita a důvěřivá povaha je všechny přivedla do nebezpečí.

      Zatímco Thorgrin bojoval, snažil se, co mohl, aby vyvolal svoji sílu, snažil se ji získat z hloubky svého bytí, alespoň tolik, aby se osvobodil z pout a mohl bojovat.

      Přesto, ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu to. Jeho vlastní síla nestačila k tomu, aby se osvobodil od všech vojáků, kteří ho drželi na místě.

      Thor cítil,