Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

matka žije asi tak deset minut od města. Otec zemřel. Nikdo její rodinu ještě o jejím zmizení neinformoval. Podle toho, co víme, tak je nezvěstná jenom něco kolem dvaceti šesti hodin. A, i když to nemůžeme potvrdit, říkali jsme si, jestli rodinu náhodou nenavštívila, když byla v Cedar Rapids na autogramiádě.“

      „Myslím, že by měli být informováni,“ řekla Mackenzie

      „Souhlas,“ přidal se k ní Ellington.

      „Poslušte si,“ uchechtl se Thorsson a trochu sarkasticky dodal. „Sigourney je odsud asi tak hodinu a čtvrt autem. Rádi bychom se přidali, ale to nebylo v našich příkazech.“

      Když tu větu dokončoval, přišel k nim jeden z policistů. Jeho odznak jim pověděl, že právě tohle je šerif této oblasti.

      „Potřebujete nás k něčemu?“ zeptal se.

      „Ne,“ odpověděl Ellington. „Možná jenom kdybyste nám mohl povědět o nějakém dobrém hotelu tady v okolí.“

      „V Bent Creeku je jenom jeden,“ řekl šerif. „Takže to je jediné místo, které můžu doporučit.“

      „Dobrá, vypadá to, že tedy na vaše doporučení dáme. Také by se nám hodilo jedno další ohledně pronájmu vozidla.“

      „To vám můžu zařídit sám,“ řekl šerif a nechal to, jak to bylo.

      S lehkým pocitem, že byli tak trochu odbyti, se Mackenzie vrátila k Suburbanu a posadila se na zadní sedadlo. Zatímco zbylí tři agenti nasedali, Mackenzie začala přemýšlet o těch prašných odbočkách, které viděla po cestě sem. Kdo ty pozemky vlastní? Kam ty cesty vedou?

      Po cestě do Bent Creeku se v Mackenziině hlavě rodily další a další otázky...některé nedůležité, ale jiné naopak ovoce nést mohly. Všechny si je snažila zapamatovat a zároveň nadále přemýšlela o tom skle na silnici. Pokoušela se představit si, jak je někdo barví na černo s vědomým úmyslem, že tím zastaví něčí automobil.

      Vypovídalo to něčem více než o pouhém záměru. Bylo v tom i pečlivé plánování a znalost dopravních podmínek na státní silnici 14, to vše pozdě v noci.

      Náš člověk je nebezpečně chytrý, přemýšlela. Také je to plánovač a zdá se, že jde výhradně po ženách.

      Sumírovala si v duchu profil jejich člověka, když tu si najednou uvědomila, že je čím dál více nervózní...měla pocit, že by měli jednat rychle. Nemohla se zbavit dojmu, že někde za těmi stromy kdosi rozbíjí další sklo a barví je sprejem.

      A především plánuje únos další oběti.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Když Delores Manningová otevřela oči, pomyslela na svou matku. Matku, která žila ve shnilém přívěsu kousek od Sigourney. Byla to velice hrdá až tvrdohlavá žena a Delores ji po skončení akce v Cedar Rapids plánovala navštívit. Právě totiž podepsala se svým vydavatelem kontrakt na další tři knihy, a tak pro matku vypsala šek na 7000 $ a doufala, že budou rozumně využity. Možná, že to bylo trochu snobské, ale Delores se styděla za to, že její matka žila z podpory a že si jídlo kupovala na přídělové lístky. Bylo tomu tak už od doby, kdy zemřel její otec a...

      Mlhavá představa matčiny tváře pomaloučku mizela, jak si Deloresiny oči přivykaly na temnotu. Seděla zády opřená o něco tvrdého a téměr chladného na dotek. Pomaloučku a opatrně se pokusila vstát. Nebylo to však ani dostatečně pomalé ani opatrné. Těsně před tím, než se Delores narovnala, najednou narazila hlavou do stropu, jenž měl stejný povrch jako stěna za zády.

      Zmateně zahmatala rukama kolem sebe a zjistila, že je ten povrch všude, a že je ani nedokáže natáhnout. Její dech se zatřásl počínající panikou a ona si zároveň všimla, že přímo před sebou vidí tři stejné pruhy světla. To jí leccos napovědělo.

      Byla v nějakém kontejneru…byla si docela jistá, že je ocelový nebo vyroben z nějakého jiného kovu. Prostor uvnitř nebyl vyšší než čtyři stopy, takže pokoušet se vstát nemělo smysl. Zároveň měla pocit, že to místo nemá více než čtyři stopy ani na šířku a na délku. Její dech byl najednou mělký a točila se jí hlava.

      Natlačila se obličejem proti stěně před sebou a nasála přes mezery mezi mřížemi čerstvý vzduch. Každá mezera byla jenom asi šest palců dlouhá a na šířku mohla mít jenom pouhé tři palce. Vzduch, jenž Delores nasála, ji však přinesl pramalou úlevu. Bylo v něm cosi sladkého a velmi nepříjemného.

      Odkudsi z dálky, zdálo se to tak daleko, že to klidně mohl být nějaký jiný svět, uslyšela slabý kňučivý zvuk. Nějaký stroj? Nebo to bylo zvíře? Ano, zvíře…jenže jaké? Možná prasata?

      Dýchajíc poněkud klidněji, se nahrbila ještě více a podívala se skrz mříže ven.

      Spatřila prostor, jenž silně připomínal vnitřek velké dřevěné zemědělské stodoly. Dobrých dvacet stop vpředu byla velká vrata. Byla zavřená, ale nepřiléhala do svého rámu dokonale, a tak tu a tam dovnitř pronikaly paprsky denního světla. Podtrženo sečteno, toho Delores sice neviděla mnoho, ale i tak to vypovídalo o pořádné šlamastice.

      Musela rychle něco udělat. V novém záchvatu hrůzy ustoupila o krok zpět a vyrazila kupředu přímo proti mříži. Při nárazu vzlykla. Stěna se však ani nehnula - pouze slabounce zavrzala.

      Cítila, jak její panika roste a věděla, že musí rychle zkusit použít tu trochu logického uvažování, která ji ještě zůstala. Začala rukama šátrat po dně kotejneru. Doufala, že se jí třeba podaří najít nějaká madla, šrouby či cokoliv, co by jí mohlo otevřít cestu na svobodu. Nebyla žádnou silačkou, ale pokud najde byť jen jediný šroubek, který bude uvolněný…

      Nebylo tam nic. Učinila druhý pokus na zadní stěně, ale potázala se stejným výsledkem.

      Zoufale vykopla plnou silou proti dveřím s mříží. Když ani to nepřineslo žádný výsledek, vzdálila se až k protější stěně kontejneru, natočila se pravým ramenem proti dveřím a s odrazem od stěny na ně naběhla. Výsledkem toho pokusu bylo, že ji zpětný náraz odrazil dozadu a na záda. Přitom se udeřila hlavou o stěnu kontejneru a narazila si páteř.

      Do hrdla se jí dral křik, ale nebyla si jistá, jestli by zrovna to byl ten nejlepší nápad. Vzpomínala si na toho muže z náklaďáku, který zastavil u silnice a potom ji napadl. Opravdu si přála, aby se sem teď vrátil?

      Ne, to tedy ne. Přemýšlej, přikazovala sama sobě. Použij ten svůj tvořivý mozek a vymysli, jak se odsud dostaneš.

      Jenže myslet prostě nedokázala. Takže, i když se jí podařilo zadržet výkřik, jenž se už už dral ven, se slzami už nijak úspěšná nebyla. Ještě jednou zuřivě nakopla dveře kontejneru a potom se vrátila do pozice, v níž se probudila. Vzlykala tak tiše, jak jen to šlo, pohupovala přitom tělem dopředu a dozadu a pohled udržovala upřený na té malé mřížce, jíž dovnitř pronikala ta trocha prachem zakaleného světla.

      Pro tu chvíli to bylo všechno, co Delores Manningová mohla dělat.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Mackenzie se vůbec nelíbilo, že její myslí proudí jedno klišé za druhým, když s Ellingtonem vjeli do brány Sigourney Oaks Mobile Home Court. Mobilní domky byly všechny zaprášené a zdálo se, že je drží pohromadě možná právě