Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

suchý úsměv, který se málokdy doopravdy smál, ale když už se to stalo, tak to bylo jako exploze. Přemýšlela i nad tím, jak teď její práce bude vypadat. Bylo to sice trochu sobecké, ale nemohla si pomoci, aby nepřemýšlela nad tím, jak se změní její situace teď, když muž, jenž byl jejím partnerem, a který ji tak ochranitelsky bral pod svá křídla, je mrtvý. Dostane nového parťáka? Bude ta změna znamenat, že se vrátí zpátky za stůl, kde se bude nimrat na nějakém mizerném podpůrném podúkolu, na kterém ve výsledku ani nebude záležet?

      Panebože, přestaň myslet na sebe, pomyslela si.

      Déšť s neutuchající silou bičoval její deštník. Ten zvuk byl tak silný, že Mackenzie skoro ani nezaslechla vyzvánění vlastního telefonu.

      Když si toho konečně povšimla, otevírala zrovna dveře od auta, a tak během nastupování nejenom zavírala deštník ale skoro zároveň i šátrala v kapse kabátu.

      „Tady Whiteová.“

      „Whiteová, tady McGrath. Jste na tom pohřbu?“

      „Zrovna odjíždím,“ odpověděla.

      „Je mi líto Bryerse. Byl to dobrý chlap. A velice schopný agent.“

      „Ano, to byl,“ řekla.

      Když se v té chvíli však znovu zadívala zapršeným okénkem a skrz déšť zpátky k hrobu, měla pocit, že skoro ani nemá právo to o něm říkat.

      „Mrzí mě, že vyrušuji v takovou chvíli, ale potřebuju vás tu zpátky. Přijela byste za mnou do kanceláře?“

      Mackenziino srdce se rozbušilo. Znělo to naléhavě.

      „Co se děje?“ zeptala se.

      McGrath byl chvíli zticha, jako kdyby snad váhal nad tím, jestli jí to má povědět už po telefonu nebo ne. Nakonec řekl jenom:

      „Nový případ.“

      ***

      Když dorazila před McGrathovu kanceláře, narazila tam na čekajícího Lee Harrisona. Byl to agent, který k ní byl dočasně přidělen, když Bryers ohlásil svou nemoc. Za posledních několik týdnů se stačili seznámit, ale neměli příležitost spolu začít i pracovat. Přišel jí v pořádku – akorát možná občas až příliš opatrný.

      „Volal i vám?“ zeptala se.

      „Ano,“ zněla odpověď. „Vypadá to, že nás asi čeká první společný případ. Rozhodl jsem se, že na vás počkám, než zaklepu na dveře.“

      Mackenzie si nebyla jistá, jestli k ní cítil tak velký respekt, anebo jestli se McGratha jednoduše nebál. Ať už to však bylo jakkoliv, byl to dobrý nápad.

      Zaklepala na dveře a okamžitě zaslechla netrpělivé „Vstupte“ zevnitř. Mávla na Harrisona a vstoupili společně. McGrath seděl za svým pracovním stolem a cosi psal do laptopu. Po jeho levici ležely na stole dvě složky a čekaly, až si je někdo převezme.

      „Posaďte se, agenti,“ řekl jim.

      Mackenzie s Harrissonem se každý posadili na jednu z židlí naproti McGrathovi. Mackenzie neuniklo, že Harrison sedí, jak kdyby spolknul pravítko, a jeho oči jsou rozšířené skoro do dvojnásobné velikosti...možná, že v tom nebyl přímo strach, ale rozhodně mu nechyběla nervozita a vzrušení.

      „Máme tu případ z rurální Iowy,“ začal McGrath. „Vzhledem k tomu, že jste tam vyrůstala, myslel jsem, že to bude něco pro vás, Whiteová.“

      Mackenzie si nervózně odkašlala.

      „Já jsem z Nebrasky, pane,“ opravila jej.

      „To je to samé, že?“ zvedl obočí.

      Zakroutila hlavou. Ti, kteří nebyli ze středozápadu, tohle nikdy nemohli pochopit.

      Iowa, pomyslela si. Ano, nebyla to Nebraska, ale stejně to bylo až příliš blízko na to, aby se při pomyšlení, že tam jede, cítila pohodlně. Neměla žádný logický důvod se toho místa bát, vždyť se už přece přesunula do Quantica a začala tu nový život. Dosáhla přitom svého snu a získala práci agentky FBI. Takže proč by jí pomyšlení, že se do těch plání vypraví zpátky, mělo působit takové nervy?

      Protože všechno špatný, co tě v životě potkalo, je tam, pomyslela si. Tvoje dětství, bývalí kolegové, záhada kolem tátovy smrti...

      „Zmizelo tam několik žen,“ pokračoval McGrath. „A zatím to vypadá, že byly uneseny rovnou z těch dlouhých opuštěných silnic. Poslední zmizela včera v noci. Její auto bylo nalezeno na krajnici s dvěma proraženými pneumatikami. O kus dál bylo na silnici rozsypané sklo v až alarmujícím množství. Místní policie má za to, že to bylo nastražené.“

      Jednu z připravených složek posunul k Mackenzie, která si ji převzala. Bylo v ní několik fotografií auta a obzvláště jeho pneumatik. Dále viděla, že se ta silnice táhne doslova odnikud nikam a je z obou stran sevřena hustým lesním porostem. Jeden z obrázků rovněž ukazoval věci, které se v autě našly. Byl tam kabát, malá skříňka s nářadím a velká krabice s knihami.

      „Co to je za knížky?“ zeptala se Mackenzie.

      „Poslední unesená je spisovatelka. Delores Manningvá. Google mi pověděl, že zrovna vydala druhou knihu. Takové ty ženské románky. Rozhodně není nijak slavná, takže se nemusíme obávat, že by kolem toho bláznila média...zatím. Silnice byla uzavřena a silničáci dopravu organizují po objížďkách. Takže, Whiteová, potřebuju, abyste co nejdříve seděla v letadle na cestě tam. I když to není zrovna Wall Street, státní stejně nechtějí, aby ta silnice byla uzavřená příliš dlouho.“

      V tom okamžiku přesunul McGrath svou pozornost k Harrisonovi.

      „Agente Harrisone, potřebuji si s vámi něco ujasnit. Agentka Whiteová má ke středozápadu osobní vazby, takže o jejím nasazení jsem nepřemýšlel ani vteřinu. A i když jsem vás určil za jejího parťáka, tak bych si přál, abyste pro tenhle případ zůstal tady. Chci, abyste byl na velitelství a podporoval ji ze zákulisí. Pokud agentka Whiteová bude potřebovat nějaký výzkum, chci, abyste na tom dělal. A ne jenom na tom. Delores Manningová má svého agenta, vydavatele a tak dále. Pokud to nezabalíme rychle, tak se toho chytí někdo od pisálků. Chci, abyste všechno kryl z téhle stránky. Pokud někdo nakonec hodí hovno do větráku, bude vaše práce to nějak uklidnit. Bez urážky, ale chci, aby tohle dělal zkušenější agent.“

      Harrison přikývl, ale zklamání v jeho očích bylo těžké přehlédnout. „Nikdo se neuráží, pane. Rád pomohu, jak budu moci.“

      Ale ne, pomyslela si Mackenzie. Jenom ne řiťolezce.

      „Takže tam pojedu sólo?“ zeptala se nahlas.

      McGrath se ušklíbl jejím směrem a zakroutil hlavou. To gesto bylo téměř hravé, což jí potvrdilo, že od prvního, velice podivného setkání s tímto člověkem, už s McGrathem stačili ujít docela dlouhou cestu a někde na ní našli cosi, co by se dalo nazývat přátelstvím.

      „Naprosto nehrozí, že bych zrovna vás poslal kamkoliv samotnou,“ odpověděl. „Oznámil jsem agentu Ellingtonovi, že pojede s vámi.“

      „Aha,“ řekla Mackenzie zaskočeně.

      Nebyla si jistá, jak se k tomu vlastně postavit. Mezi ní a Ellingtonem panovalo zvláštní napětí – už od prvního setkání, kdy ještě