Ještě Než Vezme . Блейк Пирс

na něco zeptat?“ řekla.

      „Jen si poslužte.“

      „Požádal jste o to, abyste na tomhle se mnou pracoval?“

      Ellington ihned neodpověděl. Mackenzie viděla, jak se kolečka jeho mysli protočila a přemýšlela, jestli Ellington mohl mít nějaký důvod jí lhát.

      „No, doneslo se mi o tom případu a, jak dobře víte, mám dobré pracovní vztahy s naším oddělením v Omaze. Vzhledem k tomu, že právě to je od Iowy nejbližší, přihlásil jsem se na to. Když se mě potom zeptali, jestli mi vadí, že na tom budu dělat s vámi, nic jsem nenamítal.“

      Mackenzie přikývla. Najednou se cítila špatně jenom proto, že přemýšlela o tom, jestli se jí Ellington nepokusil nadběhnout. Zatímco ona k němu chovala jakési city (jestli byly více fyzické nebo emocionální, to sama nikdy pořádně nezjistila), on jí nikdy nedal žádný důvod myslet si, že to cítí též. Stále bylo příliš snadné si vzpomenout, jak po něm vyjela, když se poprvé setkali v Nebrasce, a on ji odmítl.

      Pojďme prostě doufat, že už na to na všechno zapomněl, pomyslela si. Teď jsem někdo jiný, on má spoustu starostí sám se sebou a navíc spolu pracujeme. Co se stalo, stalo se. Ale je to pryč.

      „A co vy?“ zeptala se. „Co vy si o tom myslíte?“

      „Myslím si, že ty ženy nehodlá zabíjet,“ odpověděl Ellington. „Žádné stopy, žádné předvádění se, a, stejně jako vy, si myslím, že je místní. Řekl bych, že je možná jenom sbírá...ale proč, o tom se neodvažuji spekulovat. Pokud mám ale pravdu, tak to není nic dobrého.“

      Mackenzie musela souhlasit. Pokud někdo ženy jenom unášel, muselo mu dříve nebo později dojít místo. A možná i zájem...což znamenalo, že s tím dříve nebo později přestane. To byla teoreticky dobrá věc, ale také to znamenalo, že potom jeho stopa vychladne, aniž by za sebou někdy zanechal něco, čeho by se mohli chytit.

      „Myslím, že máte pravdu s tím, že je sbírá,“ odpověděla. „Jde po nich, když jsou zranitelné – když jsou zaměstnané svými auty a koly. Spíše se za nimi plíží, než aby se přímo ukázal. To znamená, že bude plachý.“

      Ellington se ušklíbl a řekl: „Hm, to je dobrý postřeh.“

      Jeho škleb se proměnil v úsměv, od kterého musela uhnout pohledem, protože věděla, že by vyústil k pohledu do očí, který se jim tu a tam stával. Ty pohledy trvaly příliš dlouho na to, aby byly neškodné. Namísto toho se zadívala zpátky ven z okna, kde nyní bylo modré nebe a dole pod nimi mraky nad americkým středozápadem, jenž už se musel rozkládat na zemi.

      ***

      Vzhledem k tomu, že s sebou neměli skoro žádná zavazadla, prošli Mackenzie s Ellingtonem letištěm úplně bez problémů. Během rolování po přistání jí Ellington pověděl, že už mají plán postupu (nejspíše vznikl v době, kdy se řítila do svého bytu a balila si věci). Měli se setkat se dvěma místními agenty a spolupracovat s nimi, aby byl případ vyřešen tak rychle, jak jen to bude možné. Vzhledem k tomu, že ani nepotřebovali vyzvednout velká zavazadla, vydali se rovnou za nimi.

      Setkali se v jednom z nesčetných Starbucksů přímo na letišti. Ellington se ujal vedení, protože bylo jasné, že jej McGrath považoval za hlavu celé operace. Proč jinak by právě jemu pověděl, kde se má s agenty setkat? Proč jinak by o všem věděl s předstihem, aby mohl na letišti být včas a vše si pohodlně vyřídit?

      Jejich dva agenti byli opravdu těžko k přehlédnutí. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla, když zjistila, že jsou to oba muži. Jeden z nich ale vypadal jako nováček. Nebyla šance, že by mu bylo víc než dvacet čtyři let. Jeho partner vypadal naopak ostříleně – a nejspíše už mu táhlo na padesát.

      Ellington se vydal rovnou k nim a Mackenzie jej následovala. Ani jeden z agentů nevstal, ale ten starší nabídl Ellingtonovi ruku.

      „Agenti Heideman a Thorsson, je to tak?“ zeptal se Ellington.

      „Jsem vinen,“ řekl ten starší. „Já jsem Thorsson a tady můj partner je Heideman.“

      „Rád vás poznávám,“ řekl Ellington. „Jsem zvláštní agent Ellington a tohle je moje partnerka, agentka Whiteová.“

      Všichni si potřásli rukama způsobem, jenž byl pro Mackenzie od příchodu k FBI už skoro nudný. Bylo to jako formalita, kterou bylo nutno podstoupit, než se přešlo k důležitějším věcem. Heidemanova ruka byla vlhká a jeho stisk velice slabý. Nepůsobil sice nervózně, ale jistě byl trochu nesmělý a nesvůj.

      „Takže, jak daleko se nacházejí ta místa činu?“ zeptal se Ellington.

      „Nejbližší je zhruba hodinu jízdy odsud,“ odpověděl Thorsson. „Ty další jsou potom deset nebo patnáct minut od něj.“

      „Máte od rána něco nového?“ zeptala se Mackenzie.

      „Nic,“ odpověděl Thorsson. „To je jeden z důvodů, proč jsme vás zavolali. Ten chlápek už si vzal tři ženské a my nejsme schopni nalézt sebemenší stopu. Věci zašly tak daleko, že zvažujeme o instalaci kamer kolem místních silnic. Jenže jak bychom mohli pod dohled kamer dostat celých sedmdesát pět mil silnice?“

      „No, technicky by to možné bylo,“ řekl Heideman. „Ale chtělo by to tak tunu kamer a pořádný rozpočet. Takže to lidi z vedení považují za poslední možnou variantu.“

      „Mohli bychom se vydat na první místo činu?“ zeptal se Ellington.

      „Jistě,“ odpověděl Thorsson. „Budete chtít nejdřív vyřešit hotely a takové věci?“

      „Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vrhněme se rovnou do práce. Pokud říkáte, že je tu tak velký úsek silnice, který musíme pokrýt, tak bychom neměli ztrácet čas.“

      Zatímco Thorsson s Heidemanem pokývali hlavami, Ellington se na ni pobaveně podíval. Mackenzie si nebyla jistá, jestli je to kvůli jejímu odhodlání dostat se na místo činu tak rychle, jak jen to bude možné, anebo údivu, že nenechává veškeré vedení jenom na něm. Pevně však věřila, že nevycítil, že myšlenka přiblížit se v jeho přítomnosti k jakémukoliv hotelu, ji naplňovala až příliš mnoha různými emocemi.

      Starbucks opustili v útvaru, jenž by se dal nazývat frontou. Mackenzie byla příjemně překvapena, když jí Ellington podržel dveře, aby se ujistil, že není v řadě poslední.

      „Víte,“ řekl Thorsson a ohlédl se za nimi, „jsem rád, že se tam chcete vypravit rovnou. Kolem toho případu jsou nějaké divné vibrace. Můžete to cítit, když mluvíte s místními policajty a na nás už to pomalu začíná působit taky.“

      „Vibrace?“ zeptala se Mackenzie.

      Thorsson s Heidemanem se na sebe ustaraně podívali, než Thorsson s trochu pokleslými rameny odpověděl: „Jakože se prostě nic neděje. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Není tam opravdu ani jediná stopa. Ten chlápek je jako duch.“

      „S tím snad dokážeme pomoci,“ řekl Ellington.

      „V to doufám,“ pokračoval Thorsson. „Protože momentálně si skoro všichni myslí, že ho prostě nikdy nemůžeme najít.“

      KAPITOLA TŘETÍ

      Mackenzie