Opuštěná . Блейк Пирс

hrůzou z noční můry.

      To bylo vše, co mohla udělat, aby nezačala křičet z plných plic ...

      "April!"

      Ale věděla, že April je nahoře a spí.

      Celá rodina spala – kromě ní.

      Proč se mi ten sen zdál? podivovala se.

      Trvalo to jen chvilku, než našla odpověď.

      Uvědomila si, že její instinkt konečně začal spolupracovat.

      Věděla, že April měla pravdu – se smrtí Lois nebylo něco v pořádku.

      A bylo na ní s tím něco udělat.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Riley silně zamrazilo, když vystoupila z auta u vysoké školy Byars. Nebylo to jen kvůli počasí, které bylo dost chladné. Škola měla podivně nehostinnou atmosféru.

      Hluboce se otřásla, když se rozhlédla kolem.

      Studenti se potulovali po kampusu, zachumlaní před chladem, spěchali za svými povinnostmi a sotva mezi sebou promluvili. Žádný z nich tu nevypadal šťastně.

      Není překvapující, že tady mají studenti sebevražedné úmysly, pomyslela si Riley.

      Za prvé se zdálo, že toto místo patří do dávných časů. Riley měla téměř pocit, že cestovala zpátky v čase. Stará cihlová budova byla uchována v perfektním stavu. Stejně tak i bílé sloupy, relikvie z doby, kdy byly sloupy v takovém prostředí nutností.

      Kampus působil jako park a byl úchvatně rozložitý vzhledem k tomu, že byl zasazen přímo do centra národního města. Krajské město kolem něj samozřejmě během téměř dvou set let své existence vyrostlo. Malé, exkluzivní škole se dařilo, vycházeli z ní absolventi, kteří úspěšně pokračovali na nejprestižnějších absolventských školách a pak přecházeli na mocenské pozice v obchodě a politice. Studenti přicházeli do takovéto školy, aby si vytvořili kontakty na vysoké úrovni, které budou trvat celý život.

      Pro Rileynu rodinu to bylo samozřejmě příliš drahé – byla si jistá, že i navzdory stipendijní podpoře, kterou občas udělovali vynikajícím studentům z významných rodin. Ne, že by sem chtěla April někdy poslat. Nebo Jilly, když na to přijde.

      Riley odešla do administrativní budovy a našla kancelář děkana, kde ji uvítala tvrdě vyhlížející sekretářka.

      Riley ukázala ženě svůj odznak.

      "Jsem Riley Paige, zvláštní agentka FBI. Volala jsem dnes ráno."

      Žena přikývla.

      "Děkan Autrey vás očekává," řekla.

      Žena odvedla Riley do velké, temné kanceláře s těžkým, tmavým, dřevěným obložením.

      Elegantní, poněkud starší muž vstal od stolu, aby ji přivítal. Byl vysoký, se stříbrnými vlasy a měl na sobě drahý třídílný oblek s motýlkem.

      "Předpokládám, že jste agentka Paige," řekl s chladným úsměvem. "Jsem děkan Willis Autrey. Prosím, posaďte se."

      Riley se posadila před jeho stůl. Autrey se posadil a opřel se v křesle.

      "Nejsem si jistý, že jsem pochopil podstatu vaší návštěvy," řekl. "Má to něco společného s nešťastným odchodem Lois Penningtonové, že?"

      "Myslíte s její sebevraždou," řekla Riley.

      Autrey přikývl a opřel si o sebe prsty do špičky.

      "Sotva to je případ pro FBI, řekl bych," pověděl. "Volal jsem dívčiným rodičům a předal jsem jim upřímnou soustrast. Byli samozřejmě zdrceni. Celá ta věc byla tak nešťastná. Ale zdá se, že neměli žádné zvláštní obavy."

      Riley si uvědomila, že musí svá slova pečlivě zvolit. Nebyla tady kvůli přiřazenému případu – ve skutečnosti by její nadřízení v Quanticu tuto návštěvu vůbec neschválili. Ale možná by to mohla před Autreym udržet v tajnosti.

      "Jiný člen rodiny vyjádřil pochybnosti," řekla.

      Dovtípila se, že nebude třeba mu říct, že má na mysli dospívající sestru Lois.

      "Jak nešťastné," řekl.

      Zdá se, že to slovo rád používá – nešťastné, pomyslela si Riley.

      "Co mi můžete říct o Lois Penningtonové?" Zeptala se Riley.

      Zdálo se, že se Autrey začíná nudit, jako by jeho mysl byla jinde.

      "No, jsem si jistý, že nic co by vám její rodina již neřekla," řekl. "Neznal jsem ji osobně, ale ..."

      Obrátil se k počítači a začal psát.

      "Zdá se, že to byla docela obyčejná studentka prvního ročníku," řekl při pohledu na obrazovku. "Měla dostatečně dobré známky. Žádné záznamy o ničem neobvyklém. I když vidím, že dostávala nějaké poradenské služby kvůli depresi."

      "Ale není jediným případem sebevraždy na vaší škole v tomto roce," řekla Riley.

      Autreyho výraz trochu potemněl. Nic neřekl.

      Před odjezdem z domova Riley provedla malý průzkum dvou sebevražd, o kterých se zmínila Tiffany.

      "Deanna Webberová a Cory Linzová se údajně zabily během předchozího semestru," řekla Riley. "Cory zemřela přímo tady na koleji."

      "´Údajně´?" Zeptal se Autrey. "Myslím, že to je poněkud nešťastné slovo. Neslyšel jsem nic o tom, že by tomu tak nebylo."

      Obrátil tvář mírně od Riley, jako by předstíral, že tam ani není.

      "Paní Paige —" začal.

      "Agentka Paige," opravila ho Riley.

      "Agentko Paige – jsem si jist, že profesionálka jako vy si je vědoma, že se v posledních desetiletích mezi vysokoškolskými studenty zvýšil počet sebevražd. Je to třetí nejčastější příčina úmrtí u lidí univerzitního věku. Každý rok na univerzitách dojde k tisícům sebevražd."

      Odmlčel se, jako by chtěl nechat slova dostatečně vyznít.

      "A samozřejmě," řekl, "v některých školách se to v daném roce nashromáždí. Byars je náročná škola. Je nepříjemné, ale poněkud nevyhnutelné, že máme víc než svůj podíl sebevražd."

      Riley potlačila úsměv.

      Čísla, která si April před pár dny našla, se budou hodit.

      April by měla radost, pomyslela si.

      Řekla, "Celostátní průměr sebevražd vysokoškoláků je asi sedm a půl na sto tisíc. Ale v letošním roce se vám ze sedmi set studentů zabili tři. To je padesát sedm krát národní průměr."

      Autrey pozvedl obočí.

      "No, jak jistě víte, existují vždy –"

      "Odlehlé hodnoty," řekla Riley a znovu potlačila úsměv. "Ano, já vím všechno o odlehlých hodnotách. I tak mi počet sebevražd ve vaší škole připadá výjimečně – nešťastný."

      Autrey seděl a tiše hleděl.

      "Děkane Autrey, mám dojem, že nejste nadšený z toho, že vám sem strká nos FBI agent," řekla.

      "Po pravdě řečeno, nejsem," řekl. "Měl bych se cítit