Opuštěná . Блейк Пирс

zbraněmi by byly řetězy, nože, zbraně nebo pochodně.

      Byla to žena bez svědomí a jejími zbraněmi byly peníze a moc.

      Riley preferovala protivníka, kterého mohla udeřit nebo střelit. I tak byla připravena a ochotna jednat s Webberovou a všemi hrozbami, které bude schopná vytvořit.

      Lhala mi o své dceři, honilo se neustále Riley hlavou.

      A teď byla Riley rozhodnuta najít pravdu.

      Dům se zdál nyní prázdný. Riley byla překvapena, že z něj odešla, aniž by potkala jedinou duši. Měla pocit, jako by v domě mohla něco ukrást a přitom nebýt chycena.

      Vyšla ven, nastoupila do svého auta a odjela.

      Jak se blížila k hlavní bráně, viděla, že je uzavřená. Uvnitř stáli oba statní strážní, kteří ji pustili dovnitř, a enormní sluha. Oba měli zkřížené ruce a zjevně čekali na ni.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Oba muži rozhodně naháněli strach. Také vypadali poněkud směšně – menší z nich měl na sobě uniformu strážného, jeho mnohem masivnější partner měl na sobě extrémně formální oblečení sluhy.

      Jako pár cirkusových klaunů, pomyslela si.

      Ale věděla, že se nesnaží být vtipní.

      Riley zastavila auto přímo před nimi. Stáhla okénko, vyhlédla ven a zavolala na ně.

      "Je tu nějaký problém, pánové?"

      Strážný se přiblížil přímo před její auto.

      Kolosální sluha se přivlekl k oknu spolujezdce.

      Mluvil hlubokým basovým hlasem.

      "Poslankyně Webberová by chtěla vyjasnit nedorozumění."

      "A to by mělo být co?"

      "Chce, abyste pochopila, že špehové tu nejsou vítáni."

      Teď to Riley začala chápat.

      Webberová a její asistentka došly k závěru, že Riley je podvodník a vůbec není agentkou FBI. Pravděpodobně pojaly podezření, že je reportérka, která se chystá napsat nějaké odhalení o kongresmance.

      Nebylo pochyb o tom, že tihle dva chlápci jsou zvyklí jednat se zvědavými reportéry.

      Riley znovu vytáhla svůj odznak.

      "Myslím, že došlo k nedorozumění," řekla. "Opravdu jsem zvláštní agentka od FBI."

      Velký muž se zaculil. Zřejmě věřil, že odznak je falešný.

      "Vystupte z auta, prosím," řekl.

      "Raději ne, děkuji," řekla Riley. "Uvítala bych, kdybyste otevřeli bránu."

      Riley nechala své dveře odemčené. Velký muž je otevřel.

      "Vystupte z auta, prosím," opakoval.

      Riley v duchu zasténala.

      Tohle nedopadne dobře, pomyslela si.

      Riley vystoupila z auta a zavřela dveře. Oba muži se přesunuli a postavili se vedle sebe kousek od ní.

      Riley přemýšlela, který z nich učiní první krok.

      Pak obrovský muž zakřupal klouby na rukou a vykročil směrem k ní.

      Riley udělala pár kroků směrem k němu.

      Jak se po ní natáhl, chytila ho za klopu a rukáv levé paže a dostala ho z rovnováhy. Pak se otočila dokola na její levé noze a sehnula se. Sotva ucítila jeho masivní váhu, když celé jeho tělo přeletělo přes její záda. Hlasitě narazil vzhůru nohama o dveře auta a pak přistál hlavou na zemi.

      Auto dostalo to nejhorší, pomyslela si s jistou mírou zděšení.

      Druhý muž se již pohyboval směrem k ní a ona se k němu otočila.

      Vyslala mu kopanec do rozkroku. Sklonil se s obrovským zasténáním a Riley viděla, že hádka skončila.

      Vytrhla mužovu pistoli z pouzdra u pasu.

      Pak si prohlížela své dílo.

      Větší muž stále ležel groteskně zkroucený vedle auta a zíral na ni s vyděšeným výrazem ve tváři. Dveře auta byla potlučená, ale ne tak moc jak se Riley předtím obávala. Uniformovaný strážný byl na všech čtyřech a lapal po dechu.

      Uchopila pistoli rukojetí směrem ke strážnému.

      "Zdá se, že se vám vytratila," řekla příjemným hlasem.

      Jeho ruce se třásly, když se natáhl po pistoli.

      Riley ji od něj odtáhla.

      "Aha," řekla. "Ne, dokud neotevřete bránu."

      Vzala muže za ruku a pomohla mu na nohy. Dopotácel se do boudy a stiskl vypínač, který otevřel železnou bránou. Riley šla k autu.

      "Promiňte," řekla velkému muži.

      Stále vyděšeně vyhlížející muž se potácel stranou jako obří krab, aby se vymanil z dosahu Riley. Nastoupila do auta a projela bránou. Hodila pistoli na zem, když projížděla kolem.

      Už si nemyslí, že jsem novinářka, pomyslela si.

      Byla si také jistá, že o tom kongresmanku velmi brzy vyrozumí.

      *

      O pár hodin později Riley zajela autem na parkoviště budovy ÚACH. Chvíli tam jen tak seděla. Nebyla tu během své měsíční dovolené ani jednou. Nečekala, že se vrátí zpátky tak brzy. Bylo to opravdu zvláštní.

      Vypnula motor, vyndala klíče, vystoupila z auta a vešla do domu. Jak si to mířila ke své kanceláři, přátelé a kolegové s ní promlouvali různým stupněm vřelosti, překvapení nebo se zdrženlivostí.

      Zastavila se u kanceláře jejího obvyklého partnera, Billa Jeffreyse, ale on tam nebyl. Pravděpodobně pracoval na nějakém případu s někým jiným.

      Pocítila nepatrný záchvěv smutku – snad i žárlivosti.

      V mnoha ohledech byl Bill jejím nejlepším kamarádem na světě.

      Přesto ale došla k závěru, že to je možná dobře. Bill nevěděl, že se dala s Ryanem opět dohromady a nesouhlasil by s tím. Držel ji za ruku příliš mnohokrát během jejího bolestivého rozchodu a rozvodu. Připadalo jí těžké uvěřit, že je Ryan jiný člověk.

      Když otevřela dveře do své kanceláře, musela se dvakrát ujistit, že je na správném místě. Všechno vypadalo až příliš čistě a organizovaně. Předali její kancelář jinému agentovi? Pracoval tam někdo jiný?

      Riley otevřela zásuvku a našla známé soubory, i když teď byly lépe uspořádané.

      Kdo by to pro ni porovnal?

      Rozhodně ne Bill. Věděl dobře, že to nemá dělat.

      Možná Lucy Vargasová, pomyslela si.

      Lucy byla mladá agentka, se kterou ona i Bill rádi pracovali. Pokud byla Lucy viníkem tohoto pořádku, alespoň jej vytvořila se snahou o vstřícnost.

      Riley pár minut seděla u svého stolu.

      Doléhaly na ni výjevy a vzpomínky – dívčina rakev, její zničení rodiče a Rileyn hrozný sen o oběšené dívce, obklopené mementy. Také si vzpomněla, jak se děkan Autrey