Opuštěná . Блейк Пирс

gestu útěchy. Oba dva se zdáli být docela obyčejnými, truchlícími rodiči.

      Jestliže na rodině Penningtonových bylo něco vážně špatně, pak to Riley neviděla.

      A Riley z toho měla kupodivu nepříjemný pocit.

      Považovala se za bystrou pozorovatelku lidské přirozenosti. Pokud Lois skutečně spáchala sebevraždu, byl její rodinný život přinejmenším ustaraný. Ale nic na nich nevypadalo v nepořádku – nic jiného než normální smutek.

      Kazatel dokončil své kázání, aniž by zmínil předpokládanou příčinu smrti Lois.

      Pak přišla série krátkých, uplakaných svědectví přátel a příbuzných. Hovořili o stesku a šťastnějších časech, někdy zmínili humorné události, které u shromáždění vyvolaly smutný smích.

      Ale nic o sebevraždě, pomyslela si Riley.

      Něco se jí nezdálo.

      Nechtěl někdo z blízkého okolí Lois zmínit něco temného o jejích posledních dnech - boji s depresí, boji s vnitřními démony, nezodpovězeném volání o pomoc? Neměl by někdo naznačit, že její tragická smrt by měla být ponaučením pro ostatní, aby si vyžádali pomoc a podporu namísto zahození vlastního života?

      Ale nikdo nic takového neřekl.

      Nikdo o tom nechtěl mluvit.

      Zdálo se, že se stydí nebo jsou zmateni nebo obojí.

      Možná tomu sami plně nevěřili.

      Svědectví skončila a nadešel čas prohlédnout si tělo. Riley zůstala sedět. Byla si jistá, že muž z pohřebního ústavu odvedl dobrou práci. To, co z chudáčka Lois zbylo, vůbec nevypadalo, jako když byla nalezena v garáži. Riley ze špatné zkušenosti věděla, jak vypadá uškrcená mrtvola.

      Kazatel nakonec nabídl konečné požehnání a rakev byla vynesena ven. Rodina vyšla společně ven a všichni ostatní mohli odejít.

      Když Riley vyšla ven, viděla, jak se Tiffany a April plačtivě objímají. Pak Tiffany uviděla Riley a spěchala k ní.

      "Nemůžete něco udělat?" zeptala se dívka přiškrceným hlasem.

      Otřesené Riley se podařilo říct, "Ne, je mi to líto."

      Ještě než ji mohla Tiffany začít prosit, zvolal otec její jméno. Rodina Tiffany nastoupila do černé limuzíny. Tiffany se k nim připojila a vozidlo ujíždělo pryč.

      Riley se obrátila zpět k April, která se na ni odmítala podívat.

      "Pojedu domů autobusem," řekla April.

      April odešla a Riley se ji nesnažila zastavit. Cítila se příšerně a zamířila k autu na parkovišti u kostela.

      *

      Ten večer nebyla večeře veselou událostí a to už uplynuly dva dny. April s Riley stále nemluvila a sotva promluvila s ostatními. Její smutek byl nakažlivý. Ryan a Gabriela byli stejně teskliví.

      Uprostřed jídla Jilly promluvila.

      "Dnes jsem si ve škole našla kamarádku. Jmenuje se Jane. Je adoptovaná jako já."

      April se rozzářila.

      "Hele, to je skvělé, Jilly," řekla April.

      "Jo. Máme toho hodně společného. Máme společnou řeč."

      Rileyna nálada se trochu zlepšila. Bylo dobré, že si Jilly začínala nacházet přátele. A Riley věděla, že April má o Jilly strach.

      Obě dívky si o Jane trochu povídaly. Potom všichni znovu ztichli a posmutněli.

      Riley věděla, že Jilly chce rozbít temnou náladu a April rozveselit. Ale mladší dívka teď vypadala ustaraně. Riley se domnívala, že je znepokojena napětím v její nové rodině. Jilly měla jistě strach, že by mohla ztratit, co tak nedávno našla.

      Doufám, že nebude mít pravdu, pomyslela si Riley.

      Po večeři šly dívky nahoru do svého pokoje a Gabriela uklidila kuchyni. Ryan nalil Riley sklenku bourbonu a jednu také pro sebe a spolu se posadili do obývacího pokoje.

      Ani jeden z nich chvíli nemluvil.

      "Jdu nahoru promluvit si s April," řekl nakonec Ryan.

      "Proč?" Zeptala se Riley.

      "Je hrubá. A nejedná s tebou s respektem. Neměli bychom dovolit, aby jí to procházelo."

      Riley si vzdychla.

      "Není hrubá," řekla.

      "No, tak jak bys to nazvala?"

      Riley se na chvíli zamyslela.

      "Má jen velkou starost," řekla. "Má strach o svou kamarádku Tiffany a cítí se bezmocná. Má strach, že se Lois stalo něco strašného. Měli bychom být rádi, že myslí na druhé. To je známka dospívání."

      Oba se opět odmlčeli.

      "Co si myslíš, že se opravdu stalo?" Zeptal se nakonec Ryan. "Myslíš si, že Lois spáchala sebevraždu, nebo byla zabita?"

      Riley unaveně zakroutila hlavou.

      "Kéž bych to věděla," řekla. "Naučila jsem se věřit svému instinktu. Ale můj instinkt se vůbec nehlásí. Prostě ve spojitosti s tím nemám vůbec žádný pocit."

      Ryan ji poplácal po ruce.

      "Co se stalo není tvoje odpovědnost," řekl.

      "Máš pravdu," řekla Riley.

      Ryan zívl.

      "Jsem unavený," řekl. "Myslím, že půjdu brzy spát."

      "Já si tu ještě chvilku posedím," řekla Riley. "Ještě se mi nechce jít spát."

      Ryan šel nahoru a Riley si nalila další velký drink. V domě bylo ticho a Riley se cítila opuštěná a podivně bezmocná – byla si jistá, že April se cítí stejně. Ale po dalším drinku se začala uvolňovat a brzy ji přemohla dřímota. Zula si boty a natáhla se na pohovku.

      Později se probudila a zjistila, že ji někdo přikryl dekou. Ryan nejspíš přišel dolů, aby ji zkontroloval a ujistil se, že má pohodlí.

      Riley se usmála a teď se cítila méně sama. Pak znovu usnula.

      *

      Riley pocítila záblesk déjà vu, když April spěchala ke garáži Penningtonových.

      Jako to udělala včera, Riley zvolala.

      "April, nechoď tam!"

      Tentokrát April odtrhla policejní pásku předtím, než otevřela dveře.

      Pak April zmizela v garáži.

      Riley za ní vyrazila a vešla dovnitř.

      Interiér garáže byl mnohem větší a tmavší než tomu bylo včera, působil jako obrovské opuštěné skladiště.

      Riley April nikde neviděla.

      "April, kde jsi?" zavolala.

      Hlas April se odrážel v prostoru.

      "Tady jsem, mami."

      Riley nedokázala říct, odkud ten hlas přichází.

      Pomalu se otočila a hleděla do zdánlivě nekonečné tmy.

      Konečně se nad hlavou rozsvítilo světlo.

      Riley byla omráčená hrůzou.

      Na