Aréna 3 . Морган Райс

opakuje a pokyvuje.

      Překvapeně tam stojím, nevím, co se děje.

      “Kde to jsem?” řeknu.

      “Tvrz Noix,” odpoví. “Quebec.”

      Nemohu ani dýchat. Je to pravda. Podařilo se nám to.

      “Jak to?” zakoktám. “Že tu žijete?”

      Generál Reece se na mě bez výrazu podívá.

      “Jsme odpadlíci z americké a kanadské armády. Odešli jsme před válkou, protože nikdo z nás toho nechtěl být součástí.”

      Nemohu si pomoci a hořce vzpomínám na svého otce, na to, jak dobrovolně vstoupil do války ještě předtím, než ho povolali. Možná kdyby byl idealista jako Generál Reece a ostatní vojáci zde, nikdy bychom si tím vším nemuseli projít. Možná bychom byli ještě jedna rodina.

      “Vytvořili jsme zde bezpečnou společnost,” pokračovala. “Máme farmy, na kterých pěstujeme potravu, nádrže na vodu.”

      Nemohu tomu uvěřit. Opřu se na posteli, jsem ohromená, cítím, jak mě zaplavuje úleva. Vzdala jsem se veškeré naděje, že budu kdy v bezpečí, že budu kdy žít život, ve kterém nebudu muset bojovat.

      Ale ona mě nenechává, abych se z toho dlouho těšila.

      “Máme na tebe nějaké otázky, Brooke,” řekne. “Je důležité, abychom se dozvěděli, kde jsi o nás slyšela a jak jsi nás našla. Být mimo dohled je nejdůležitější pro naše přežití. Rozumíš?”

      Zhluboka se nadechnu. Kde mám jen začít?

      Popisuji svůj příběh Generálovi a její jednotce, začínám s pohořím Catskills, domem, ve kterém jsem bydlela s Bree předtím, než nás začali honit otrokáři. Říkám jí o útěku z Arény 1, o záchraně dívek, které byly uneseny, aby se staly sexuálními otrokyněmi. Sleduje mě s chmurným výrazem, jak se můj příběh odvíjí, naše zatčení a utrpení v Aréně 2. Jedinou věc, kterou vynechám, je Logan. Jen vyslovit jeho jméno je až příliš bolestivé.

      “Kde jsou moji přátelé?” dožaduji se, když skončím. “Má sestra? Jsou v pořádku?”

      Pokývá.

      “Všichni jsou v pořádku. Zotavují se. Museli jsme s každým z vás promluvit jednotlivě. Doufám, že chápeš, proč.”

      Pokývám. Chápu. Museli se ujistit, že se naše příběhy navzájem podporují, že nejsme vyzvědači otrokářů. Podezíravost je to jediné, co nás nechává naživu.

      “Mohu je vidět?” ptám se.

      Dá si ruce za záda v postoji, do jakého se pořád stavěl můj otec. Říkalo se tomu “stát v pohovu” i když to zdaleka nevypadá uvolněně.

      “Můžeš,” řekne svým odsekávaným hlasem bez emocí. “Ale předtím, než vás k nim vezmu potřebuji, abys přísahala, že nikdy nikomu neřekneš, co jsi tu viděla. Absolutní utajení je jediný způsob, jak udržet tvrz Noix naživu.”

      Přitakám.

      “Přísahám,” řeknu.

      “Dobrá,” odpoví. “Musím přiznat, že obdivuji vaši statečnost. Vše, čím jste si prošla. Váš instinkt pro přežití.”

      Nemohu si pomoci a nadouvám se pýchou. I když mě můj otec nikdy neuvidí, aby mi řekl, že je na mě pyšný za mé úspěchy, slyšet to od Generála je téměř stejně tak příjemné.

      “Takže nejsem vězeň?” Řeknu.

      Generál zatřese hlavou a otevře mi dveře. “Jste volná, můžete jít.”

      V nemocničním županu se rozejdu chodbou malými kroky. Generál Reece a její vojáci mě doprovází, jeden z nich mi veze kapačku.

      O pár pokojů dál se rozšíří chodba do malé ložnice. První osoba, kterou spatřím, je Charlie, sedí na posteli se zkříženýma nohama a čte knihu. Povídá se nahoru a v ten okamžik, když si to uvědomí, se mu v očích zobrazí úleva.

      “Brooke,” řekne, odloží svou knihu, zvedne se z postele a jde ke mně.

      Zaujme mě pohyb na druhé straně ložnice. Do rozjasňujícího světla úsvitu se vynoří Ben. V očích se mu třpytí slzy. Vedle něj spatřím malou postavu Bree s Penelope, její jednookou čivavou v náručí.

      Bree začne vzlykat radostí.

      Nemohu si pomoci. Oči se mi zalijí slzami, když je všechny spatřím.

      Všichni čtyři si padneme do náruče. Podařilo se nám to. Skutečně se nám to podařilo. Potom, čím vším jsme si prošli, je konečně po všem.

      Jak se pevně držím Charlieho, Bree a Bena, nechávám své slzy téci, očistně mi tečou, uvědomuji si, že toto je poprvé, co pláču od té doby, co začala válka. Všichni se musíme z mnohého zotavit. Poprvé mám pocit, že budeme mít příležitost v klidu truchlit.

      Protože nám se to podařilo, ale ostatním ne. Rose. Flo. Loganovi. Naše slzy nejsou jen z úlevy, ale ze smutku. Smutku a viny.

      Potom si uvědomím, že ta příšerná noční můra, která se mi včera večer zdála, je jen začátek. Všichni jsme trýznili, traumatizovali náš mozek; všichni jsme přetrpěli víc, než by kdo kdy měl vydržet. Určitým způsobem naše cesta neskončila.

      Právě začala.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Naše objetí je přerušeno jemným poklepáním na mé rameno a já se odtáhnu od ostatních a ohlédnu se. generál Reece tam ztuhle stojí. Její výraz mi prozrazuje, že je nesvá z našeho projevu emocí. Můj otec byl stejný – vždy mě učil, abych nebrečela, všechno držela v sobě.

      “Nyní jste všichni zase spolu,” řekne, “budu vás muset doprovodit k Veliteli. Je na něm udělat konečné rozhodnutí.”

      “Konečné rozhodnutí o čem?” zeptám se zmateně.

      Bez emocí, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, řekne Generál: “Aby rozhodl, zda můžete zůstat.”

      Při jejích slovech se mi sevře žaludek, když si náhle uvědomím, že možná budeme nuceni jít zpět ven. Byla jsou hloupá, že jsem si myslela, že náš pobyt v tvrzi Noix je samozřejmý. Samozřejmě, že nebudeme jen tak přijati.

      Ben mě vezme za paži a stiskne a já si uvědomím, že ho napadlo totéž. Bree mě stejně tak uchopí za župan a nervózně ho mačká sevřenou dlaní, zatímco Charlie se na mě dívá doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima. Penelope vyje jako v utrpení. Nikdo z nás nechce jít zpět ven. Nikdo z nás nechce opustit toto místo poté, co jsme ho spatřili. I ta samotná myšlenka je příliš krutá.

      Sestra, která pečuje o někoho na druhé straně pokoje, se ohlédne a na Generála Reece se zamračí.

      “Moji pacienti jsou stále slabí,” řekne a podívá se na mou kapačku. “Musí mít možnost si pár dnů odpočinout. Poslat je zpět ven v tomto stavu by byl rozsudek smrti.”

      Myslím, že by to byl rozsudek smrti v jakémkoli stavu.

      Hned jak to dořekne, uvědomím si bolest v mém těle. Adrenalin z toho, že jsem živá a v bezpečí, že jsem se shledala se svými přáteli a sestrou, bylo jedinou věcí, která mě dostala takto daleko;