Aréna 3 . Морган Райс

zaváhání, protože se začne zvláštně škrábat na krku. “Promiň, je to z mé strany špatně načasované, viď. Všichni jsme dnes téměř zemřeli a já tě tady zvu na rande.”

      “Ráda bych,” přeruším ho rychlým zašeptáním. “Ale nemohu. Ne teď. Ještě ne.”

      “Kvůli tomu, čím sis prošla v arénách?” zeptá se.

      Uhnu pohledem, náhle se cítím nepříjemně a zostuzená.

      “Nejdřív musím přijít na to, jak žít v tomto novém světě,” řeknu. “Strávila jsem tolik času bojováním, že ani nevím, kdo jsem. Chápeš?”

      Vypadá trochu ublíženě, ale pokývá.

      A pak cítím, jak mi něco studeného přistane na nose. Ale to jako déšť, ale jemnější. Podívám se nahoru a vidím, že začíná sněžit.

      “V Quebecu začíná zima brzy,” vysvětlí Ryan.

      Upírám pohled vzhůru, sleduji, jak padají vločky. Cítím se šťastná a spokojená, vděčná za to, že jsem naživu a dobře živená. Ale také cítím, že zůstat v tvrzi Noix navždy prostě nebude možné.

      Koutkem oka vidím, jak mě Ryan sleduje, prohlíží si mě, snaží se mě přečíst.

      “Zůstaneš alespoň přes zimu?” řekne Ryan. “Po všem, čím sis prošla si to zasloužíš, ne? není sobecké chtít se zotavit a odpočinout si. A na jaře můžeš pomoci mnohem víc lidem. Nevíš, jaká je tu zima.”

      Neodpovím, ale dívám se nahoru na padající sníh, odrážející blyštící se světla hvězd. Nechci Ryanovi slíbit nic, co nebudu moci splnit.

      “Když nezůstaneš kvůli mě,” dodá tiše, “zůstaň kvůli Benovi.”

      Hlava se mi konečně pohne a podívám se na Ryana. “Co tím myslíš?” vyzývám ho.

      “Už jsem takové lidi předtím viděl,” řekne Ryan. “Mám strach, že má PTSD.”

      Pokývám. Myslela jsem si totéž.

      “Víš, že tu všichni musí pracovat?” dodá. “Vůdce není příliš vlídný, když se jedná o tyto věci.”

      “Co máš na mysli?” zašeptám.

      “Vůdce by si tu nenechal nepoužitelného vojáka. Nemá ani zdroje, ani motivaci, aby zotavoval zničené lidi.”

      Vše ve mně ztuhne při myšlence, že by byl Ben vyražen z tvrze Noix a ponechán, aby se postaral sám o sebe v tom nejcitlivějším okamžiku. Jestli jsem měla nějaké pochyby o tom, že zde zanechám své přátele a sestru, nyní se zdesetinásobily. Jestli Vůdce zjistí, že má Ben PTSD, bude určitě vykopnut.

      Což alespoň pro teď znamená, že nemám na výběr a musím zůstat a starat se o něj.

      Zůstanu, uvědomím si.

      Alespoň pro teď zůstanu.

      O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI

      KAPITOLA ŠESTÁ

      “Brooke! Brooke! Brooke!”

      Dav skanduje mé jméno. Srdce mi buší. Dlaně se mi potí. Začnu se třást a pozvednu svůj luk. Uklidním se, držím svůj postoj, pod vousy si šeptám tichou modlitbu. A potom nechám svůj šíp vyletět.

      Trefa do černého.

      Trefím se do středu mého terče. Zaplavená úlevou se otočím tváří k publiku a mžourám do jarního slunce. Jak se mé oči rozkoukají, vzpomenu si, kde jsem. Ne v aréně, ale na střelnici v tvrzi Noix: velkém travnatém poli, nádherném a klidném, posetém prvními jarními kvetoucími poupaty. Nebojuji o život, ale soutěžím v každoroční střelecké soutěži tvrze Noix.

      Vedle mě Molly vystřelí a také se trefí do černého.

      “Molly, Molly, Molly!” skanduje dav.

      Moje soutěživost je na maximu. Molly a já jsme poslední, kdo zůstal ve vyřazovací soutěži. Nyní se utkáme v přímém souboji, v útoku, střelbě na pohybují se terče, které za pohybu vyskočí. Jsou vyrobené z aut, pneumatik, provazů a šplhací síťoviny a je to má nejoblíbenější tréninková disciplína. Vlastně už jsem tím prošla několikrát, vím, jak vyskočit a kličkovat jako Ninja.

      Zaječí zatroubení a vyrazíme. Skáču z kapoty auta na síť, otočím se, abych vystřelila na terč, který za mnou právě vyskočil. Trefím ho přímo mezi oči a on se zase skryje.