Aréna 3 . Морган Райс

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

       KAPITOLA PATNÁCTÁ

       KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

       KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

       KAPITOLA OSMNÁCTÁ

       KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

       DOSLOV

      ČÁST PRVNÍ

      KAPITOLA PRVNÍ

      Mlátím sebou a zápasím s proudem, plíce se mi mohou roztrhnout, zoufale potřebuji vzduch. Snažím se dostat se na hladinu, zuřivě kopu, mířím za světlem. Nevím, kde jsem nebo jak jsem se sem dostala – ale vím, že nemohu dýchat a už to dlouho nevydržím.

      S posledním kopnutím se mi konečně podaří dostat na hladinu. Zalapám po vzduchu, zhluboka dýchám, nikdy jsem se necítila tak polomrtvá – a zároveň tak naživu.

      Jak se pohupuji na rychle se pohybující řece, zahlédnu, jak někdo stojí na břehu a shora se na mě dívá. Ještě předtím, než se mi přes hlavu převalí vlna, si to uvědomím: můj otec. Je naživu.

      A pozoruje mě.

      Jeho tvář má ale tvrdý výraz, až příliš tvrdý. Není v něm žádná vřelost – ne že by v něm někdy nějaká byla.

      Znovu se dostanu na hladinu, bojuji se silou proudu.

      “Tati!” vykřiknu, bojuji s běsnícím proudem. “Tati, pomoz mi!”

      Jsem bez sebe radostí, že ho vidím, ale v jeho tváři nejsou žádné emoce. Nakonec sevře čelist.

      “Máš na víc, vojáku,” vyštěkne. “Chci vidět jak bojuješ!”

      Sevře se mi srdce. Dezorientovaně se rozhlédnu a pak je spatřím: za ním jsou řady přihlížejících. Bio oběti s rozteklými, nádorovitými tvářemi. Vřeští po krvi.

      V hrůze sebou cuknu a dav začne skandovat.

      “Boj! Boj! Boj!”

      Náhle si to uvědomím: jsem v další aréně, dno má plné vody. Je to jako bych byla v gigantickém akváriu, diváci jsou vysoko na tribunách, všichni skandují za mou smrt.

      Naskočí mi bojovný instinkt a kopu vší silou, snažím se zůstat na hladině. Neslyšně křičím, z úst mi nevychází vůbec žádný zvuk.

      Náhle pod hladinou na kotníku ucítím ledovou ruku, která se mě snaží stáhnout dolů.

      Podívám se dolů a jsem překvapená, když v průzračné vodě spatřím obličej, o kterém jsem si myslela, že už nikdy neuvidím.

      Logan.

      Je na živu. Jak je to možné?

      Svírá můj kotník jako v kleštích. Očima na mě visí, zařezává se do mě, zatímco mě stahuje hlouběji pod vodu do jejích hlubin.

      “Bojuj!” křičí můj otec.

      Dav se k němu přidá a zatímco jsem stahována dolů, slyším jejich skandování pod vodou, jako by mi v lebce duněl buben.

      Zpanikařím, kopu a zmítám se, snažím se dostat pryč od noční můry, která se mi odehrává před očima. Voda jako by všechno zpomalovala a já se podívá dolů na Logana, jako ruka je zaháknutá za můj kotník a stále na mě upírá svůj smutný pohled. Dívá se na mě s marnou nadějí, jako by si uvědomoval, že držet se mě znamená mě zabít.

      “Miluji tě,” řekne a v jeho hlase se skrývá bolest.

      Potom se pustí, je odnášen pryč a rychle zmizí v černé hlubině.

      Křičím tak hlasitě, až mě to vzbudí. Zpříma se posadím, srdce mi v hrudi bije tak rychle, že mám pocit, že vybuchne. Celá se třesu. Sahám po sobě, jako bych si chtěla zkontrolovat, že je skutečné. Kůži mám lepkavou na dotek a polil mě chladný pot.

      Jsem mimo z toho hrůzného snu, dlouho čekám, než se mi bušení srdce zpomalí. A potom si uvědomím, že nemám ponětí, kde jsem. Poslouchám, okamžitě zbystřím, zoufale se snažím vzpomenout a pak v dáli zaslechnu jemné pípání. Ve vzduchu cítím zápach dezinfekce.

      Podívám se kolem sebe a zjistím, že jsem v nemocnici. Začíná svítat, holé stěny zalévá bledě červeným světlem a když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že ležím na posteli, přes sebe mám deku a pod hlavou polštář. Cítím škubnutí za rameno a podívám se dolů a vidím kapačku, zatímco přístroj nalevo ode mne pípá podle tlukotu mého srdce.

      Celá scéna se zdá být neuvěřitelná, je zde tak ticho, tak čisto, civilizovaně. Cítím, jako bych se vrátila v čase do světa před válkou. Nemohu si pomoci a myslím si, že se mi zdá další sen a napůl očekávám, že se změní v další ubíjející noční můru.

      Opatrně slezu z postele, jsem překvapená, že mě nohy pevně nesou. Pomnu si bodné zranění na noze od hadího kousnutí, které mám z Arény 1, nyní už téměř zhojené. Tak to je skutečné.

      Televize je připevněná na kovovém stojanu na kolečkách. Držím se ho a táhnu ho s sebou k oknu. Otevírám žaluzie a ty pomalu šplhají nahoru, jak se podívám ven, zalapám po dechu.

      Přede mnou leží perfektně zachované město. Vypadá neuvěřitelně neposkvrněné, nedotčené válkou. Všechny budovy jsou v celku, jejich čistá okna září. Kolem nejsou žádné rozbombardované budovy, žádná rez, opuštěné vraky aut.

      Pak se mi srdce rozbuší, když uvidím, jak se kolem hemží lidé, opouští budovy, které se zdají být jejich domovy, směřují po vydlážděných ulicích k polím a farmám. Vypadají neustaraně, čistě, že dobře jí a jsou dobře oblečení. Dokonce vidím, jak se jeden usmívá.

      Několikrát zamrkám, přemýšlím, jestli se mi to nezdá.

      Zavalí mě vlna naděje, když pomyslím na údajné město v Kanadě, o kterém si Charlie a Logan mysleli, že neexistuje. podařilo se nám tam dostat?

      V ten okamžik pomyslím na ostatní. Uvědomím si, že jsem v tomto nemocničním pokoji úplně sama. Otočím se dokola a samozřejmě po Charliem, Benovi a Bree ani stopy.

      Přemůže mě strach. Spěchám ke dveřím a zjistím, že jsou zamčené. Zpanikařím, přemýšlím, jestli jsem se stala vězněm.