F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

první verše, předčítal si je šeptem, polonahlas i hlasitě, jak jej pohnutí unášelo. Doma choval tu báseň v tajemství a pozejtří po jejím sepsání ji dokonce zapřel.

      Toho dne vydal se na Opočen navštívit tetu. Nedošel však do jejího bytu. Pod stromy před klášterem františkánů zahlédl mladého, štíhlého muže v hnědém kabátě, v kastorovém klobouce, v úzkých nohavicích do bot. Měl licousky a na nose kulaté brejle. Přecházel zamyšleně.

      Václavovi se zdálo, že je to solničky Patrčka. Než ty brejle jej mátly. Věděl, že je Patrčka krátkozraký, ale v brejlích ho nikdy neviděl. Když se však mladý muž obrátil a smekl, aby si nevěda pohladil vlasy (měl rusé a mírně zvlněné), bylo po nejistotě. Patrčka, jistě. Václav se k němu rozběhl. Měl jej rád a již delší dobu ho neviděl. Pamatoval si jej od velkého požáru v Dobrušce před sedmi lety, když jim Patrčka, tenkráte ještě kupecký, přivezl podporu, jmenovitě jemu, Václavovi, celý zánovní oblek a boty s podkůvkami. Ty si pamatoval i to, že měl Patrčka tenkráte na sobě zelený fráček úzkých rukávů a že měl červené, jako naběhlé ruce.

      Pak se s ním za těch sedm let několikrát setkal u nich, u Věků; slýchal o něm, jaký je čtenář, jakou má neobyčejnou paměť, že se sám naučil latinsky, ten že neměl být kupcem, nýbrž že měl študovat, a že také spisuje, básně skládá.

      Proto se Václavovi té chvíle, kdy jej zahlédl před klášterem, ihned přimihlo, co by asi Patrčka řekl jeho básni, a což kdyby se mu o ní zmínil. Ale hned si to zamítl. Patrčka přimhouřil oči, když mladý Věk docházeje se k němu hlásil, a byl rád, když jej poznal. Pověděl, že tu čeká na příležitost, že tu jest jeden od nich, s tím že pojede do Solnice; ptal se na Věka, co dělají v Dobrušce a co on, Václav.

      „Do Prahy,“ opakoval, když uslyšel, že tam Václav pojede. „Taky se tam chystám, ale ne jako vy s knihami, k Múzám, nýbrž se zbožím a pro zboží, s fůrou.“ Kysele se usmál.

      „Kdy tam pojedete, brzo? Tenhle měsíc?“ ptal se Václav.

      „Ne, až v listopadu. Ach, kdybych se pak nemusil vracet, kdybych tam moh zůstat! Tam být a učit se, chodit mezi vlastence, pracovat; tady stát za pultem, kornouty dělat a tecf skoro ani to, když je tak zle, když všecko jde tak tupě a vázne —“

      „Jste svobodný, moh byste se do Prahy odstěhovat.“

      „Jsem svobodný, ženu nemám, ale mám matku, starou matku, a tu nutit do Prahy, ne, ta by tam nevydržela —“

      Václav pocítil, jaká to vážná příčina, a líto mu bylo Patrčky. Ten rozhodiv rukama řekl rezignovaně:

      „Tak co zbývá?“ Vykročil, ale vtom opět stanul a dodal:

      „A kdyby tu ještě jiného nebylo. Ale tak, v takovém Kocourkově, mezi takovými zabednilci nafoukanými. Hlavně ti od ‚právať, ‚vrchnosť,“ dodal s ousměškem. „Když člověk s nimi nepřede, a jak by moh, hned je pyšný. Toť se ví! A kdo kupuje knihy a čte, je rozhazovač, zaháleč, lenoch, a kdo se trochu odváží na vědění, na nějaký experiment, nebo dbá dobromluvy, tomu se vysmějí. A taky je hned neznaboh, když nechodí tak do kostela jako oni a nekroutí očima. Ale co tropí mimo, ach – Kroniky o tom. Počestnost! Poctivost!“ Byl pln trpkosti nad malicherností maloměstských poměrů; dlouho ji tajil, musil. Teď, když mohl si ulevit, vyrazila hned a nejostřeji v obžalobě správy, jak nakonec vybuchl:

      „Obec by roznesli, vrchnost oškubali!“ Pošoupl kulaté brejle, pak ne tak prudce, ale ještě pohnutě dodal tlumenějším hlasem:

      „A v tom žít, milý pane Václave, v tom ustavičně být – Jak jste šťastný! O Praha!“ Povzdechl u stesku nespokojeného maloměšťáka, jenž v touze po hlavním městě vidí jen jeho krásy, vidí jej v oslňující záři bez rušivých stínů. „Moci chodit na polytechnikum, mašiny studovat, to mne totiž tuze těší, a do Expedice mezi vlastence a – oh —“ mávl rukou, „marno malovat.“ Náhle se zastavil, a dívaje se přes brejle Václavu do očí, zeptal se znenadání: „Neskládáte taky, nejste básnířem?“

      Václav se lekl, zčervenal, okamžik hleděl ve zmatku na Patrčku, pak vyrazil: „Ne, nejsem, neskládám —“

      „Ale vlastenecké jméno máte.“

      „Mám, na Dobřanech jsem je nedávno dostal.“ A pověděl. Vtom přihrčela příležitost, nekrytý vozík.

      Patrčka na odchodu uložil Václavovi, aby doma pozdravoval, a také ještě na Prahu vzpomněl, že až tam teď přijede, že Václava vyhledá.

      „Ale dosud nevím, kde budu ostávat.“

      „Nechám vám v Expedici u Krameriů vzkaz. Přijedu tak okolo polovice listopadu. V tu dobu se tam přeptejte.“

      Dva dni po tomto setkání, kteréž se stalo v druhé polovici října, vypravil se Václav na Dobřany dát spánembohem. Dosýpalť se čas prázdnin. Farář Ziegler jej uvítal jako vždy rád a přátelsky; na Dobrušku se však tentokráte tak obšírně nevyptával jako jindy. Mělť sám novinu a s tou pospíchal. Hned začal, ví-li Václav, pamatuje-li se, jak tu byl s pantátou na začátku vagací, jak jim vypravoval o tom básníři oficíru, jak jim řekl, že jemu, faráři, ohlásil nové básně.

      „Už je poslal, Vašíčku, před čtrnácti dny, hned druhý den po vaší poslední návštěvě, jak jste odešel. To jsou pokroky, pokroky, opravdu!“

      Václav se zarazil, jak uslyšel o básních.

      „Člověk se divil,“ pokračoval farář, „opravdu divil už dřív. To vy nevíte, letos na jaře, začátkem, tak okolo sv. Josefa, byl tu —“

      „Pan Polák —“

      „Ano, korouhevník, tj. přijel na Hrádek na konskripci, a při té kon-skripci, když sepisoval synky, kteří by mohli do bílého fráčku, básnil. A jak! Navštívil mne po konskripci a báseň ukázal. ‚Zbrojení se černých divochů k boji.‘ Tu mně dal a to jsem se divil, Vašíčku. Jaká řeč v té básni, plastika, obraznost. Ale teď zas, co mně poslal, jak jsem povídal, no počkejte, poslechněte —“

      Vstal a rychle přinesl z druhého pokoje papíry.

      „Tady to máte,“, sedl si proti Václavovi. „‚Vznešenost přirozenosti. V slávozpěvích na tvorce.‘ To je titul. Ale to není celá báseň, je to jen ‚vchod‘, tj. prolog. Bude to velká báseň. Ale poslouchejte!“

      A začal hned pateticky:

      K polím, jejichž pokryvů se ladné nedotknulo křídlo

      duchů, v koH vznes se, Tvorce mocný kdel své rozbil sídlo!

      V modřeniné krajů jasných valné ohném znitá ústa

      na obrubé hvézdostolce v slávě pějte nyní zhusta!

      Harfy znovu postruněné, s věncem vonným, hlučné hřejte,

      krásohlasům tvrdým provod vétříkové bystrý dejte —

      Četl dál „vchod“ a dále „mnohozpěv“ a zase „samozpěv“, jak se střídaly. Četl zanícen, s nadšením, jež zvučelo i v hlase, zvláště když přednášel poslední „mnohozpěv“:

      Vznešenost panuje nad hvězdostolcem,

      stvoření pokoř se před mocným Tvorcem!

      K chrámovým klenutím nebe se dívej,

      ustrň a v prachu mu rouhači zpívej!

      I Seraji pějí,

      al nebesa znějí!

      Všecko, col pod trůnem vine se jeho,

      všecko,