F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

ryba.“

      „A u nás se stavoval ten oficír?“

      „Stavil se, bodejť,“ přisvědčila Věková, ne bez jisté pochluby. Mluvila živě, jsouc ráda, že se má v hovoru čeho chytnout, že je o čem povídat, „stavil, když jel pak na Dobřany. On tam od jara zajel kolikrát k panu faráři. Ten oficír snad taky spisuje —“

      „Ten oficír?“ žasl Václav.

      „Spisuje, pan farář ho prý k tomu má, povídal tatínek.“

      „A snad česky —“

      „Česky, to víš, pan farář, ten přec —“

      „Česky,“ opakoval Václav, jako by u důstojníka ani možná nebylo. „Kde je teď, v Josefově?“

      Věková přisvědčila, terf že ano, ale dřív že byl někde dole a také v ohni, v těch bitvách před dvěma lety.

      „A když u nás byl, právě se k tomu trefil starý Bílek. Přišel na toulku. Tos ho měl vidět, když si moh s oficírem pohovořit. To bylo vojny, a samý Napolion.“

      Naposled pleskla po peřině, hladivě ji přejela. Bylo ustláno a s vypravováním ocitla se v koncích.

      „No tak, Vašíku,“ obracela, „snad se ti bude dobře spát, tak —“ Tíseň po kratičkém pozapomenutí sevřela jí zas útroby, tíseň a náhlý smutek. Byla by nejraději syna k sobě přivinula, hlavu mu pohladila, zaplakala.

      Rychle se obrátila, jako by se rozhlížela, je-li všecko v pořádku. „No, truhlu,“ hleděla na jeho studentskou, kterouž si přivezl, „tu ty asi dnes nebudeš rovnat —“

      „Tu, maminko, nechám až na ráno —“

      „Prádlo jsem ti vybrala, máš tam jen knížky —“

      „Ty si zej tra vyrovnám.“

      „Tak dej ti pánbůh dobrou noc —“

      Václav se za ní díval, že tak kvapně odchází. Povzdechl. Neřekla nic, pomýšlel, a i se usmála, ale tak – Něco je, něco jistě je. Ale oddechl si. Byl sám, v tichu, v klidu milé sedničky. Záhy ulehl a zhasil světlo. Ale vstal ještě jednou, jak si vzpomněl na vlasatici. Chtěl se ještě jednou na ni podívat. Viděl do zahrady, na zčernalé stromy, na kus nebe nad nimi; ale komety odtud nespatřil. A mrak se hnal do jasného hvězdnatého pruhu.

      Ulehl, naslouchal kvapnému tikání starých dřevěných hodin na stěně, a zas myslil na matku; i ten neznámý důstojník se mu připletl do myšlenek, ten divný důstojník, jenž česky spisuje. Vtom usnul.

      Když se ráno probudil, bezděky se pod peřinou libostně přichoulil; venku harašil déšť. A z něho v sedničce přítmí. Venku kalno, ticho a v tom tichu příjemné, stejnozvučné šumění; jen občas šlehla některá kapka plněji do nevelkého okna, jež se opotilo a po němž chvatně sbíhaly krůpěje.

      Václav přitáhnuv svrchnici naslouchal té jednotvárné, příjemné hudbě a díval se ven. Nebe temně sivé, zahrada v zeleni rozjasněné deštěm; stromy stály jako mátožné stíny v šedém mlhavu.

      Chvíli si hověl, až mu připadlo, že by se také příjemně četlo. Ale nežli vzal z truhlice knihu, zastavil se u okna, aby se podíval na zahradu, kteréž celý rok neviděl. U plotu na dvorečku stály na déšť vynesené květináče kvetoucích fuchsií, balzamínek, mořská cibule, rozmarýna, muškát. To jistě Liduška vynesla – A jakou mají zeleninu – Přehlížel namoklou půdu v zahrádce, záhony cibule, hlávky kudrnaté, bujné kapusty, celer, stromek centifolie obalený růžemi plně rozkvetlými a pod stromkem růžové listy v závěji i různo rozváté po mokré hlíně.

      Všecko pozoroval, i houštiny angreštu, malinčí u plotu větrem čechrané, přístavky v sousedství, zahrady, všecko splývavých kontur, mokré, deštěm ztemnělé a lesklé. Všude prázdno, placho, nikde ani slepice ani vrabce.

      Takový klid – Maně povzdechl. Klid tady, po vrchu, ale vnitř —

      Odstoupil, rázem zapomenuv na zahradu, na déšť. Zachmuřilo se mu starostí. Co bude; zůstane-li jim to, nepřijde-li cizí do těchto milých míst a koutků —

      V těch rozvahách se mechanicky ustrojil, otevřel studentskou svou truhlu, vybíral z ní knihy, stavěl je na stůl u zdi, knihy v prostých šedých obálkách i vázané, s rudými štítky na hřbetě, Hněvkovského Děvín, Vergilia, Rabenera, Plauta, Horáce, Wielandova Oberona a Schillerovy básně.

      Těch ihned nepostavil k ostatním knihám. Zadíval se na štamblat do nich vložený, na uschlou kytičku pomnének. Byla z osického údolí; tam dala mu ji Tonička Zemanova. Mihla se mu, jak tenkráte byla, v bílých pracích šatech krátkého životu, s bledě zeleným hedvábným pasem pod ňadry, s krátkými, vzdutými rukávci, v slaměném klobouku – Jak bylo tenkráte krásně v oudolíčku, v kvetoucích lukách při potoku pod vysokými olšemi, tiše stojícími v záři zapadajícího slunce!

      A štamblat – Pastýřka na něm s ovečkou, odpočívající pod bílou břízou splývavých větví. Hleděl na něj; oči se mu v zamyšlení ani nehnuly – Když ten lístek dostal u sousedů na zahradě, vzpomínal, když tam Tonička přišla ke kamarádce, vlastně kvůli němu, když mu za vysokým keřem kvetoucího bezu dala ten lístek —

      Zatrnulo v něm blaženou vzpomínkou i náhlým zastesknutím – Přede dveřmi se ozval Lidčin hlas. Naráz sklapl knihu a strčil ji s lístkem i s kytičkou do zásuvky stolu a chvatně otočil klíč. Svěží jako květ vstoupila Lidka, nesouc talíř kouřící se polévky. Smála se, to se vyspal, že tu jsou již podruhé se snídaní, poprvé že maminku ani neslyšel, že se ani nehnul, jak tvrdě spal.

      „Ale nevím, bude-li ti chutnat.“ Postavila talíř na stůl. „Kyselo, budeš-li jíst. Kafe nemáme. Už jsme ho neměli, oh – Ani v krámě ho nemáme, nikdo se po něm neptá, jak je drahé. Ani na faře ho nevaří.“

      „Vždyť já ho v Litomyšli také neměl. A já kyselo rád.“

      Dal se do jídla, ptal se na matku, na otce.

      „Pantáta odešel.“

      „V tom dešti? Kam —“

      „Nevím; má teď mnoho starostí. Však je to na něm vidět,“ dodala zvážněvši.

      „A maminka —“

      „Byla teď na komoře.“ Vtom Věková vešla.

      „Liduško, jdi omýt brambory a postav je pak do nístěje.“

      Václavovi se zdálo, že sestru posílá schválně pryč. Rychle dojídaje, pozoroval matku, když se vyptávala, jak se mu spalo, že už knihy rovnal a že dnes nebude moci na Dobřany k panu faráři, jak včera povídal, to že ne, když tak prší. Zdálo se mu, že za té řeči má mysl jinde. Pojednou ticho. Věková ustala, nemohouc dál; bylo jí úzko. Václava obešlo zlé tušení. Nejisté se zeptal na otce, kam šel.

      „Na Opočen, na zámek —“ Véková se zamlčela, ale hluboký, třesoucí se povzdech pověděl, že to zlá cesta.

      Václav položil lžíci a otočil se po matce. „Na zámek, maminko? To snad skrze ty peníze, skrze ten dluh —“ Věková přisvědčila.

      „Vypověděli peníze —“

      „Vypověděli a tím pangrotem, rozumíš-li, je ten dluh o hodně větší a ten kupec v Praze, co pantáta od něho béře zboží —“

      „Stojespall.“

      „Udělal teď v tom zlém čase pangrot a psal advokát za jeho věřitele, aby pantáta vyrovnal dluh. To