F. L. Věk (Díl druhý). Alois Jirásek

už na ulici poznav, že staroch, patrně přepilný a hloubavý čtenář, má všecky obraty svého výkladu, ano celé věty z Knihy Josefovy, kterou on, Kramerius, před šesti lety vydal, pokývl hlavou a pravil:

      „Ach, císaře Josefa – Tak vy jste ho také viděl –“

      „To štěstí přálo mým očím – jak jsem prál, před šesti lety. Jeli jsme s rychtářem, jako s Vavákem, do Prahy. Tenkrát zrovna bylo držáno veliké cvičení vojska, skrze oheň, jako by vojna byla, a tak bylo všude u Prahy za té patálie vojska jako čečetek. A nad hloubětínskou hospodou jsme, pane, uvázli. Nemohli jsme dál –“

      „Pro vojsko.“

      „Ba tak, pro vojsko. A když to konce nemělo, uhnuli jsme se nalevo, a tu se stalo, bylo to zrovna nad Kamencovou hutí, že nás císař pán dojel. A jenerálové s ním, Laudon, Lasy a hrabě Kinský, a zrovna vedle nás jel císař na koni. Já bych ho byl, pravda, nepoznal, ale rychtář, ten ho poznal podle malování; a tu jak císař pán a to komonstvo dojíždělo, vzkřikne rychtář: ‚Císař!‘ a z vozu dolů, a já za ním, a klekli jsme. Ó vzácný pane – já se div netřás – strachy i radostí.“

      Kramerius vida, že by nadšený ctitel zesnulého panovníka zase zabočil, přerušil jeho řeč otázkou:

      „A co on, císař?“

      „Tuť jsem sám uviděl jeho sprostnost; už zdaleka kýval rukou a povídal: ‚Vstávejte! Vstávejte!‘ – a když dojel, koně zastavil a na nás promluvil, odkud jsme. Já, pane, mluvit nemohl, ale rychtář, ten jadrně povídá: ‚Z Poděbrad, z panství Jejich císařské Majestátnosti.‘ A on zas: ‚A co to vezete?‘ A rychtář prál: Ječmen, Milosti císařská.‘ A tu císař, zač je ječmen, a rychtář na to, že za dva renské a za groš. A vtom jeden jenerál hned vedle císaře, řekli nám pak, že to byl Laudon, povídá: Jeden strych.‘ A rychtář přisvědčil, že ano. A pak jeli pryč – a my ještě stáli a dívali se A tak jsem se sytě podíval na toho nejlepšího přítele nás ubohých sedláků. A bylo mně, jako když do světla bych hleděl, divže mne slzy nepolily –“

      „A jak mluvil císař? Česky?“

      „Česky, pravda, česky.“

      „A Laudon také?“

      „Taky, taky, vždyť Vavák, jako náš rychtář, německy neumí a já taky ne.“ Za řeči té vyňal z pouzdra starou knihu v černé koži s mosaznou sponou.

      Zatím odešli oni dva kupci, a nyní se měl také forman z Vysokého k odchodu. Toho Kramerius zastaviv, přeptával se na vysocké „milovníky“ českých novin a vzkázal je pozdravovat. Forman odešel a Kramerius, obrátiv se zase k sedlákovi, zeptal se ho, jak se jmenuje.

      „Říkají mně Šlechta, jménem Jan,“ odvětil sedlák a podal Krameriovi hrubou onu starou knihu. Byla to Bible kutnohorská. Majitel České expedice, podívav se zběžně na ni i do ní, ptal se, je–li na prodej a proč ji prodává.

      „Já ne, to není má.“

      „Ach povídal jste, že stará –“

      „Ba tak, stará Brtková od nás – chudá osoba, ale pro sebe peněz nechce, ta by knihu neprodala –“

      „A nač tedy?“

      „I bída, vzácný pane, bída a starost. Má na vojně vnuka – odvedli jí ho – Bodejť, sirotek, nikoho nemá – a nic nemá, a tak pan vrchní – A tak jí toho synka chytili a pryč s ním, nejdřív do města, jako do Poděbrad, na zámek, pak mu vlasy pentličkou zavázali a pryč. Prosil, že stará babička nikoho nemá, ale nic naplat, a když se pak bránil, svázali ho provazy. Jaká obrana, bože svatý! Chudý chasník! Kdož ví, za koho slouží! A teď mu je zle – tuze si prý stýská; on na vojnu není, a tuze ho všelijak trýzní a trestají – má takového zlého kaprála…“

      „A kde jest?“

      „A teď tady v Praze. Tuhle přišel od nás soused z Prahy, má tu také syna, a ten staré Brtkové všecko pověděl, co vnuk zkusí, jak si stýská a jak ti vojanští páni jsou zlí, a že nějaký dvacetník by to hodně spravil, že jsou tuze na to lační, a nejvíc ten kaprál, protože si rád zavdá.“

      „Proto tedy stará Brtková bibli prodává –“

      „Proto, vzácný pane. Když si jinak nemohla pomoci! Tak dala bibli. Těžko se s ní loučila, bodejť, jak by ne. ‚Odnepaměti byla v našem rodu,‘ povídá, ‚až já jí teď musím pozbýt. Pánbůh mně odpusť!‘ A plakala, vzácný pane, a jak by neplakala –“

      „A vy jste sem šel s tou knihou schválně.“

      „To ne, ale zaslechla, že chci do Prahy. Vědí, když přišlo do hlasu, že císař umřel –,“ a starcovy oči pátravě utkvěly na Krameriovi. Ten, drže bibli v rukou a hledě Šlechtovi do očí, pravil klidně:

      „Vy tomu nevěříte.“

      Sedlák, očí z něho nespouštěje, na okamžik mlčel, pak určitě odvětil: „Ne, vzácný pane.“

      „Tak jste ho měl rád –“

      „A my všichni, a oni také – mám tu jejich knížku Josefovu. Říkám si v ní často a rozumím tomu, vzácný pane, co čtu, rozumím,“ opakoval s důrazem. „Však je to svatá pravda, všecko, co tam psáno, co se už stalo, a to ostatní – to proroctví, to se musí ještě vyplnit –“ A vstav jal se jako prve na ulici mluviti kazatelsky, ale živě, patrně z plného přesvědčení a citu:

      „Služby boží potom víc v nesrozumitelné řeči se nekonaly, nýbrž modlitby církevní v mateřském jazyku činěny byly –“

      Kramerius, jsa poněkud v rozpacích, přerušil mu další výklad. „Toto jest všecko jenom přání, na způsob proroctví, pantáto.“

      „A to proroctví žádný nesplní nežli on – císař Josef –“ Pojednou dodal hlasem, v němž prosba i důvěra zněla: „Učený pane, když tak všude mluvili a všude vyzváněli a do kostela na mše se hrnuli – jářku – půjdeš do Prahy, tam je upřímný přítel selského či voráčského stavu, třeba sprostného a opovrženého, ten tě neošidí, ten ti poví pravdu, umřel–li náš dobrodinec –“

      Umlkl a oči jeho utkvěly s dychtivostí na rtech Krameriových. „Pantáto, je to pravda. Císař umřel a již jest pochován. Ve Vídni, v císařské kryptě.“

      Staroch se patrně zarazil. Okamžik hleděl mlčky na Krameria, jako by ještě zkoumal, pak zhluboka povzdechl a šedivou hlavou zakýval:

      „Jim věřím –“ A zase hlavou smutně kýval a dodal: „To na nás pánbůh dopustil – To zas bude. To zas bude lavice, osel, trdlice, to se bude zas karabáč mít –“

      „Nic se toho, pantáto, nebojte. To už dnes není možná, aby –“

      „O pane drahý, kdyby byli všichni jako oni – Ale co jich je podnes, že nechtějí zapomenout na karabáč, co bylo a jakou měli moc, jak by se zas trestalo na kanceláři neb v jagrhausu; třeba zas až do smrti –,“ dodal chmuře husté sivé obočí.

      Kramerius bezděky, jako by pochyboval, opakoval:

      „Do smrti?“

      „Ba tak, vzácný pane, jako mého nebožtíka bratra –“ Vtom se otevřely dvéře a do Expedice vešel P. Matouš Vrba v zimní čepici se štítem a s ušima a v límcovém plášti tmavomodrém. Trochu na levou nohu napadal. Kramerius, jenž zatím bibli byl na lavici položil, vítal ho jako dobrého známého; než mu pověděl, co tu s tím sedlákem jest, vešel mladší muž, mladší nežli Kramerius. Ten, ruku mu podávaje, důvěrně ho