Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století. Svatopluk Čech

kterou bych jim ostatně, pro svou osobu, ještě nejspíše odpustil. Nějaký Napoleon by měl přijít, jako tehdáž v Paříži, postavit se čtyř stran děla a sestřílet všechno na hromadu – to by byla nejlepší regulace! Ačkoliv, co je plátno regulovat na jedné straně, když se jinde vyhazují peníze na opravu všelijakých starých bran a věží a kaplí, kterých máme v Praze posud až hanba a které zahrazují pasáži jen proto, aby na ně mohl tu a tam zevlovat nějaký potrhlý cizinec. Co by tu mohlo státi krásných, výnosných činžovních domů! Ale to máme z toho, že rozhodují na radnici všelijací nepraktičtí doktoři a profesoři.“

      Jak viděti, zůstal pan domácí navzdor svým občasným starožitnickým libůstkám vřelým přívržencem moderního pokroku.

      Popošel několik kroků a začal resonovati znova: „A tma je tu jako v pytli. Znamenité hospodářství. Ani jednu svítilnu nenechají hořet. A to jmenujou pak osvícenou správou města. K čemu máme obecní plynárnu? K čemu platíme krvavé přirážky? Nejdeš-li se slepicemi spat, můžeš si v postranních ulicích rozbít nos nebo přerazit žebra. Ba věru, že tu jde o zdravé kosti. Za takové dláždění by se styděli v nejposlednějším venkovském hnízdě. I hrome!“

      Divoký ten výkřik byl vzbuzen objemnou kalužinou, do níž náš chodec znenadání vpadl, že záhadná tekutina s hlasným žbluňknutím a šplíchnutím vysoko kolem něho vystříkla.

      „Tohleto dám do novin!“ zvolal pan Brouček ve spravedlivém rozhorlení. „Hned po ránu, a kdyby mne to pětku stálo. To již přesahuje všechny meze. Takové rybníky uprostřed ulice. A jaký zápach! Mám spodky na měsíc napuštěny tou voňavkou. A pak se ještě mluví o veřejném zdravotnictví. Rád bych věděl, k čemu platíme městské fysikátory neb jak se ti darmochlebové jmenují. Leda pro sekaturu pořádných měšťanů. Mně vystěhují nájemníky ze sklepních bytů, že tam trochu teče ze zdí, a tady se může člověk na veřejné ulici utopit bůhví v jaké neřesti.“

      Rozžehl sirku a posvítil si na zem.

      „I hlehle! Vždyť tu každý vylévá na ulici pomeje a co se mu líbí. No, počkej, slavný magistráte, na tohle posvítíme v lokálce, kterou si nedáš za rámeček. Jak se vyspím, dojdu k rukavičkáři Klapzubovi, aby mi to sestavil. A policii také přisolíme. Jsem jist, že sem za celou noc žádný strážník ani nepáchne. A přece je tahle tma jako stvořena pro špatné lidi, kteří tu mohou člověku zakroutit krk, ani se nenadá.“

      Zatím došel nároží a pohlédl pátravě do příční ulice nalevo.

      „I tady tma jako v tunelu! A všechno jako vymřelé. Nikde človíčka, kterého bych se mohl zeptat, kde vlastně jsem. Pravý skandál, musí-li se starý Pražan ve svém rodném městě vyptávat po cestě jako svatojanský poutník. Myslil jsem, že znám v Praze každý dům, a zatím kouká na mne už druhá ulice, jako bych byl znovu zapadl někam na měsíc.

      Nikde v Praze přece jsem neviděl takovou řadu divných štítů a klikatých střech, tolik věžiček a pavlačí. Není jinak – dostal jsem se do některé končiny, kde jsem delší čas nebyl a kde zatím páni stavitelé nastavěli zase haldu domů podle nynější bláznivé módy! Dříve jsme vyhnali zkrátka čtyři rovné zdi, na ně postavila se tříhranná střecha – a byl dům, jak se sluší a patří. Nahoře nějaký ten komín a vpředu dvě tři řady rozumných oken – byla radost se podívat. Ale teď všude samá věž, balkony, sloupy, plno všelijakých tatrmanů, ba i strakatého malování, až člověku oči přecházejí. Inu, takový architekt neví, jak by hloupým lidem tahal peníze z kapes!“

      Z té filipiky vyrušil pana Broučka zjev míhavého světla, které se zakmitlo před ním ve tmách příční ulice. Zprvu myslil, že to nárožní svítilna, ale brzy poznal v těkavém světélku prostou ruční lucernu, kterou nějaký chodec nesl před sebou.

      „Opravdu, daleko jsme to v Praze dotáhli! Pro věčnou hanbu města svítí si tu skutečně již lidé lucernami po ulicích jako v nějaké Zapadlé Lhotě,“ huboval pan domácí, ale v duchu se radoval z objevení živé bytosti, jejíž pomocí konečně zjistí jméno ulice, skrytým pokladem pro něho tak předůležité, a pak nejkratší cestou pospíší do svého domu, po jehož útulné ložnici se mu také již upřímně stýskalo.

      Zrychlil tedy kroky, zamířiv pozdnímu, či lépe snad časnému chodci v ústrety. Ale když se asi na padesát kroků k sobě přiblížili, stanul pojednou protichůdce a zadíval se pátravě do tmy směrem, kde také Brouček bezděky se zastavil. Překvapilť pana domácího zevnějšek neznámého, pokud se jevil v matných, polétavých paprscích lucerny.

      „Kýho výra!“ pomyslil si. „Toť nějaká maškara. Kde se tu asi vzala? Vždyť nemáme přece v červenci masopust. A slavný pohřeb se také neodbýval, aby to byl některý v hostinci zbylý spolkový praporečník. Či snad to utekl některý statista z divadla i se svým strakatým kostýmem?“

      Zatím co náš hrdina takto uvažoval, zamířil muž s lucernou spěšnými kroky na protější stranu ulice.

      „Aha!“ pomyslil si pan domácí. „Snad se přede mnou stydí za svůj komediantský oblek, anebo myslí, že jsem strážník. Ale takhle mi neuklouzne.“

      Zabočil také na druhou stranu, takže se šikmé dráhy obou musely sraziti u protějšího domu. Ale než tam dospěl, opřel se již podivný chodec zády o zeď domu, a napřáhnuv proti panu Broučkovi ruce, vzkřikl hrozebně: „Jsi-li dobrý, stuoj!“

      Pan Brouček bezděky couvl, zaražen hrozivým pohybem a výkřikem neznámého, jakož i nezvyklým rázem jeho řeči, zejména tím podivným „stuoj!“ Pomyslil si, že má chlapík bezpochyby pitkou těžký jazyk. Ale pak náhle zpozoroval v jeho napřažené pravé ruce nějakou bodnou zbraň, která nevypadala, jako by byla jen divadelní.

      Ucouvl ještě dále a zvolal polo káravě, polo chlácholivě: „Snad nemyslíte, že jsem nějaký pobuda, který má zbroušeno na vaši tobolku. Schovejte jen tu svou kosinku a buďte rád, že ji žádný strážník nezahlédl; neboť pochybuju velmi, že máte povolení k nošení takových nebezpečných hraček. Ačkoliv nám skoro nezbude, než abychom pečovali sami o svou bezpečnost, když policie trpí na ulicích takovouhle egyptskou tmu, která zrovna vybízí ke všem špatnostem. Ale já jsem pořádný, pokojný měšťan, který se vás chtěl jen zeptat, kde to vlastně jsem.“

      Za řeči Broučkovy ohlédl se světlonoš několikrát napravo a nalevo, jako by hledal nějakého neviditelného společníka. Potom sklonil trochu dýku, ale nezměnil své odpuzující držení těla a pravil hlasem, který neztratil mnoho z dřívější příkrosti: „Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ode mne!“

      „A pro pánaboha,“ – pomyslil si pan Brouček – „ten má horší výřečnost než nějaký skleničkář. To již nemůže býti z piva. Zdá se, že spolek pro povznesení návštěvy cizinců přece začíná působit. Tenhle musí být hodně z daleka, bezpochyby z Bosny nebo z Dalmácie – ti nosí také takový bláznovský oblek a mluví také takovou pokaženou slovanštinou.“

      „I vždyť půjdu bez křiku!“ pravil nahlas. „Beztoho bych se od vás – od tebe dověděl starého ďasa, poněvadž tě náhoda bůhvíodkud do Prahy přivála. Podle tvé divné řeči a ještě divnějšího (bez urážky!) obleku soudím, že jsi Bosňák nebo Dalmatinec, který tu prodává ocet nebo nože, nebo snad chodí s medvědem.“

      „V hrdlo lžeš!“ rozkřikl se muž s lucernou. „Věziž, že jsem usedlý pražský měštěnín a věrný Čech. Ale