Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století. Svatopluk Čech

veřej. Tím méně, poněvadž nedosahoval až k podlaze, nýbrž byl jako každý jiný obraz umístěn ve výši, arci pro nízkost klenotnice jen asi ve výšce okna, následkem čehož také pan Brouček měl tak lehký pád.

      V okamžiku, když pan Brouček dvířka úplně zavřel, uchvátil ho divný pocit. Hlava mu zavířila, vědomí zastřelo se mlhou; bylo mu, jako by nějaká vichřice bleskurychlým, závratným letem jej unášela do dálky. Ale trvalo to právě jen okamžik.

      Záchvat zmizel a pan Brouček zabručel jen, sahaje si na hlavu: „Kýho ďábla! Zdálo se mi, jako bych omdlíval nebo dokonce – bůh uchovej! – jako by se o mne pokoušela mrtvice… Nebylo by divu po všem tom rozčilení! Ale díky bohu, není to nic.“

      Pohlédl znovu na obraz, který představoval nějakého krále s velikým psem u nohou, patrně krále Václava. Pan domácí shledal v tom zřejmé potvrzení své dřívější domněnky. Ale podivil se svěžesti té malby, jež vypadala skoro jako nová. Zvláštní věc! Tam na druhé straně dvířek všechno červy provrtáno a řezem rozežráno – zde však barvy tak čerstvé, jako by byl malíř teprve nedávno obraz dokončil. A také všechny předměty v klenotnici lesknou se jako nové; ani roucha dost málo porušená nebo vybledlá. Či by to přece nebyla klenotnice krále Václava, nýbrž nějakého nynějšího boháče, kterému třeba patří bývalý královský dům? Ale domněnka tato neobstála. Ač tu vypadalo všechno nové, měly přece ty klenoty, zbraně, šaty vesměs tvar, střih a ráz starodávný, jakého takové výrobky nyní nikde nemají; novověká klenotnice to tedy není. A sbírka starožitností? Tu by zase ty věci nemohly vypadati vesměs tak úplně neporušené, zejména roucha.

      Posléze vysvětlil si podivuhodnou zachovalost předmětů stálou uzavřeností a zvláštní povahou sklepení; slyšelť jednou, že v některých takových kobkách i mrtvoly po staletí zůstávají neporušeny.

      Snad se sklepení to neotevřelo od časů krále Václava, pomyslil si dále a při té myšlence ho lehce zamrazilo. Krále Václava znal ze své četby a z doslechu velmi dobře – ovšem nikoli historického krále Václava, ale toho lenivého, s ohromným černým psem vzápětí a s kmotrem katem po ruce. Představil si ho, jak sem asi naposled podzemní chodbou kráčel, aby se pokochal pohledem na tajný poklad, jak potom dvířky za obrazem skrytými vyšel a zvenčí v zámku otočil klíč, kterého se od té doby nedotkla žádná ruka lidská, až teprve po staletích ruka Broučkova. Bezděky ucouvl, pohlížeje úzkostlivě na obraz; zdáloť se mu na okamžik, jako by to sám živý příšerný král se svým strašným psem hrozivě stál v otvoru otevřených dveří.

      Ale nikoli! Dveře byly zavřeny a na nich pouhý obraz, který patrně byl zde umístěn proto, aby zakryl východ do tajné chodby vetřelci, který by se do klenotnice dostal.

      Tu se teprve rozhlédl pan Brouček po druhém východu z klenotnice. Bylť na to v úžasu nad objeveným pokladem úplně zapomněl.

      Snadno obhlédl nevelký prostor, ale nikde nespatřil dveří, ba ani jediného okénka. Tu padl však jeho pohled na obraz ve zlatém, drahokamy posázeném rámu, představující nějakou královnu a upevněný právě naproti obrazu krále ve stejné výši. Shodoval se i velikostí úplně se svým protějškem.

      Byly zde jen tyto dva obrazy a panu Broučkovi napadlo ihned, že asi také za tímto druhým ukryty jsou dveře. Zatahal silně za rám, pak tlačil jej zase navenek, ale obraz sebou nehýbal.

      Na chvíli zkrušilo pana Broučka strašné pomyšlení, že klenotnice nemá žádného jiného východu a že se nalézá třeba v nitru nějaké skály daleko od příbytků lidských, takže mu přece nezbude než zemříti hladem uprostřed všeho toho bohatství, což by nebylo o nic příjemnější nežli smrt v podzemní chodbě. Ale pojednou zpozoroval, že je rám na jednom místě trochu ohmatán. Přiložil tam ruku, hmatal, mačkal a vtom – ó radosti! – pohnula se jedna ozdoba, a když ještě silněji přitlačil, otočil se celý obraz nazad a ve stěně objevil se otvor východu.

      Pan Brouček vyhoupl se do něho a posvítil sirkou do prostoru za ním. Spatřil dlouhou chodbu s obrazy a okny, složenými z drobných, různobarvých tabulek. „Díky bohu!“ oddechl si zhluboka.

      Vrátil se však ještě do klenotnice. Nemohl se s ní jen tak rozloučiti. Nyní, když měl východ již pojištěný, pociťoval z nálezu teprve radost plnou a nezkalenou. Byla to královská odměna za všechno, co té noci vytrpěl.

      Ale přec odolal pokušení nacpat si hned kapsy hrstmi klenotů. Je-li to skutečně tajný poklad, však mu neuteče. Třeba jen dobře zapamatovat si místo, aby ho zase našel.

      Zhasiv lampu, vystoupil tedy z klenotnice na chodbu a posvítil si na zevnější stranu obrazové veřeje. Shledal, že představuje také obraz nějaké královny – bezpochyby jednu z obou manželek Václavových, snad tu, která byla ohromným psem královým na Karlštejně zardoušena. Když pan Brouček veřej zavřel a přimáčkl, vypadala i zvenčí jako pouhý obraz, jichž řadou byla chodba ozdobena.

      „Již to je docela jisté!“ zajásal v duchu pan domácí. „Toť tajná klenotnice krále Václava, umístěná v některém jeho pražském domě, k níž vedla tajná chodba z hradčanského zámku a jejíž druhý východ byl tak opatrně ukryt, že zůstala neznáma všem pozdějším majitelům domu. Tisíce lidí prošlo tisíckrát touto galerií a žádný neměl ani nejmenší potuchy, jaké bohatství se ukrývá za tímto obrazem.“

      Umínil si, že prozatím nechá drahocenné tajemství pro sebe a teprve uváží, má-li se nynějšímu majiteli domu svěřiti a s ním se rozděliti, či raději sám nějakým šikovným způsobem celý poklad si osvojiti, což by zajisté bylo zcela po právu.

      Přesvědčil se ještě zrakem i hmatem, že obraz opět pevně ke stěně přiléhá a tudíž podezření žádného vzbuditi nemůže, a tiše se ubíral chodbou, do níž drobnými tabulkami oken padalo trochu měsíčního světla.

      Kráčel sice opatrně, ale nelámal si hlavu myšlenkami, co by se stalo, kdyby ho tu někdo v cizím domě po půlnoci přistihl, ani jak se odtud dostane na ulici. Všecka jeho mysl byla zaujata a radostně opojena nalezeným pokladem. V závratném reji míhaly se jeho duchem paláce, letohrádky, pyšné ekypáže, premovaní sluhové, tabule nejvzácnějších pochoutek, svůdné krasavice a jiné podobné zjevy, které by se asi také čtenáři za takové příležitosti chumelily hlavou; ke cti svého hrdiny musím však dodati, že si také vzpomněl na svou hospodyni, kterou dá se skrovnou pensí na odpočinek, na všechny své známé, kterým vystrojí zadarmo na Vikárce velkolepé vepřové hody, ba i na Ústřední matici, které věnuje velkodušný dar dvaceti zlatých.

      Zatím došel k nějakým schodům a sestoupil po nich do těsné, dlouhé chodbičky, na jejímž konci nalezl železná vrátka. Byl mile překvapen, když shledal, že nejsou zamčena, a když, vykročiv z nich, spatřil nad sebou černé štíty domů a za nimi hvězdnaté nebe.

      „Mají tu krásný pořádek!“ zabručel, ale v duchu blahořečil neznámému domovníkovi, že se jeho nedbalostí dostal tak hravě z domu.

      Byl tedy opět pod boží oblohou, na volné ulici!

      III

      Oddechnuv si řádně na čerstvém vzduchu, uznal pan Brouček především za potřebné zapamatovat si zevnějšek domu, který v sobě skrýval příští jeho bohatství.

      Pohlédl proto za sebe do výšky, avšak shledal, že chodbička, z níž právě vyšel, jest pouze překlenutá úzká ulička, vedoucí mezi dvěma domy k jiné veliké budově v pozadí, která je patrně bývalým dvorem krále Václava. Posvítil si tedy jenom na branku a spatřil na ní krásně tepané ozdoby, z nichž mu