Matka. Karel Čapek

už jsou na ty tvé hračky trochu velcí, a vidíš, pořád je tu máš!

      OTEC: Inu, vzpomínky z dětství. Všaks mohla ty krámy dávno vyhodit, miláčku. Co s tím!

      MATKA: To tak, vyhodit! Památky po tobě, viď? Ne, ne, Richarde, na ty mám já právo, ty tu jsou pro mne. Ty věci, to jsi byl ty. (Usedne do křesla.) Ale když sem nalezou hoši, zůstane vždycky po nich něco ve vzduchu… něco, jako bys tu byl ty sám. Ty sám.

      OTEC (sedne si obkročmo na židli): To je jen tabák, drahoušku.

      MATKA: Tabák a život. Ty nevíš, jak mi pak je. Jen zamhouřit oči, a cítím tak hrozně silně: Richard byl tady – Richard – Richard – – Je tě tu pořád plno, člověk tě zrovna dýchá. Neříkej, to nedělá to haraburdí; to jsi ty, to jsi ty – Ty mi ty hochy kazíš, Richarde.

      OTEC: Ale jdi, maminko, to si ani neber do hlavy. Prosím tě, jak bych já je mohl kazit! Když je člověk jednou – kolik už je tomu let?

      MATKA: To bys mohl vědět. Sedmnáct.

      OTEC: Už? Tak vidíš, když je člověk jednou sedmnáct let mrtev, tak už z něho zbývá hrozně málo, miláčku. Pořád je ho míň a míň. Já už k ničemu nejsem, dušinko. Jen aby se tady po mně utíral prach na té veteši.

      MATKA: To je jedno. Vábíš je. Proto sem pořád lezou. To přece je něco pro kluky: tatínek voják, tatínek hrdina! Já vím, jak je to okouzluje. Vždycky je to okouzlovalo.

      OTEC: Nemělas jim o mně povídat, holčičko. To je tvá chyba.

      MATKA: Neměla! To se ti řekne! Kdo jiný má udržovat tvou paměť, když ne já? Já jsem od tvé smrti, Richarde, mnoho jiné radosti neměla než tvou památku a ty děti. Já vím, co jsem ti dlužna, můj zbožňovaný. Mnoho-li dětí může být tak pyšno na svého otce – Nemáš ponětí, co to pro naše hochy bylo. Řekni, měla jsem je o to připravit?

      OTEC: Přepínáš, maminko; nezlob se, ale v tomhle jsi vždycky přepínala. Jaképak hrdinství! To nebyla tak veliká věc. Docela bezvýznamná srážka s domorodci – a ještě k tomu prohraná.

      MATKA: Já vím, to říkáš vždycky. Ale tvůj generál mi tehdy sám psal: Madam, oplakáváte hrdinu. Váš manžel se sám přihlásil na nejnebezpečnější místo –

      OTEC: To jsou jen takové řeči, holčičko; to ti snad chtěli osladit, že… že se mi stal ten malér, víš? Jakýpak hrdina! Někdo tam musel jít. Kdybych se nepřihlásil já, tak by tam šel někdo jiný. To je to celé.

      MATKA: Ale ten jiný by snad nebyl otcem pěti dětí, Richarde!

      OTEC: Nu pravda, ale má-li někdo pět dětí, nemusí proto ještě být špatným vojákem, miláčku. Vždyť jsem ani neudělal nic zvláštního… ale tomu ty nerozumíš, maminko: když se střílí, myslí člověk docela jinak. To se dá těžko vysvětlit. Pak to třeba vypadá jako bůhvíjaká bravura, ale když je člověk v tom – Co dělat, to už patří k věci. Prostě ten bok se musel krýt, holčičko. Koukej, takhle postupovala hlavní kolona, a tady v boku zůstal horský průsmyk, víš? A ten průsmyk jsme měli obsadit malým oddílem. To bylo to celé. Všeho všudy dvaapadesát mrtvých. To přece nemá žádný význam.

      MATKA: Dvaapadesát mrtvých – z kolika mužů?

      OTEC: Nu, z dvaapadesáti maminko; ale zato jsme se drželi celých šest dní. Abych ti řekl, nejhorší byla ta žízeň. My jsme tam neměli vodu, víš? Tak to ti byla ukrutná žízeň – a zlost. Já jsem se tam děsně zlobil, dušinko.

      MATKA: Proč?

      OTEC: Protože to vlastně bylo zbytečné. Náš plukovník udělal chybu, víš? Hlavní kolona měla počkat dole, a do toho průsmyku se měly poslat aspoň dva batalióny. A horská baterie. Já to věděl předem. Říkal jsem to plukovníkovi, a on mi řekl, jak se zdá, majore, máte strach –

      MATKA: Richarde! A proto jsi šel – na smrt?

      OTEC: Hlavně proto, dušinko, hlavně proto. Aby náš plukovník viděl, že já jsem měl pravdu, víš? Takový trouba! Tak naletět domorodcům! –

      MATKA: A kvůli němu – kvůli němu –

      OTEC: Tobě se to zdá hloupé, viď? Ale u pluku, holčičko, se tomu říká čest. Víš, na vojně to jinak nejde.

      MATKA: Richarde, tos mi ještě neřekl! Tak ty jsi padl jen proto, že ten plukovník dal špatný rozkaz?

      OTEC: To se někdy stává, maminko. Ale aspoň se ukázalo, že jsem já měl pravdu. To taky stálo za to.

      MATKA: Tak vidíš, na to jsi myslel: dokázat, žes měl pravdu ty! A na nás jsi nemyslel, viď? Na to, že zrovna čekám páté dítě, jsi taky nemyslel?

      OTEC: Myslel, drahoušku, jak bych nemyslel! V takové situaci toho člověk namyslí moc, to nemáš ponětí. Například jede na koni a říká si: Za tři měsíce bych mohl být doma. To už bude dítě na světě. Budu muset hezky tiše postavit šavli v předsíni a jít po špičkách… jít po špičkách… Copak náš Ondra, ten už mi podá ruku jako mužský. Nazdar, tati, řekne – Nazdar, Ondro. Co škola? – Nic, tati. – A Jirka, Jirka mi bude ukazovat nějakou mašinku: Koukej, tati! – A dvojčata budou vyvalovat oči a prát se o to, kdo mi dřív vyleze na klín. Nu tak, uličníci, pojďte sem oba, ať se nehádáte! – A žena… víc než půl roku jsem ji neviděl. Víc než půl roku. Až ji vezmu do rukou, zdalipak se zase zlomí a změkne, jako by kostí neměla, a vydechne: Richarde –

      MATKA: Richarde –

      OTEC (vstane): Tak co, dušinko, jak ty jsi se zatím měla?

      MATKA (se zavřenýma očima): To víš, miláčku, čekala jsem na tebe. Pátého syna jsem ti porodila – Je slaboučký, Richarde, bůhví proč je tak křehký. Asi proto, že jsem pro tebe tolik plakala.

      OTEC: Z toho ještě vyroste, maminko; taky z něho bude chlapík a hrdina, uvidíš.

      MATKA (s náhlou prudkostí): Ne! Já nechci! Já nechci, aby z Toniho byl hrdina! Já už toho mám dost, Richarde, slyšíš? Dost už jsem doplatila na vaše hrdinství! Copak nestačí, že ty jsi mi padl? Víš ty, víte vy, co to je ztratit muže? Kdybys věděl, co ze mne zbylo – Co jsi mi to udělal, člověče, jak jsi se mohl nechat tak zbytečně zabít!

      OTEC: Drahoušku, nic platno, když ten trulant plukovník řekl, že mám strach, – nu, musel jsem jít, ne? A řekl to… před druhými důstojníky. Zdá se, majore, že máte strach. Já nevím, holčičko, kdybys byla stála při tom, co bys mi řekla.

      MATKA (vstane, tiše): Řekla bych ti: Jdi, Richarde. To si nemůžeš nechat líbit.

      OTEC: Tak vidíš, miláčku, taky bys to tak cítila.

      MATKA: Protože jsem tě milovala, Richarde, protože tě pořád musím milovat! Ale ne, nesmíš na to dát, můj jediný; nevíš, co to pro ženskou znamená, když někoho tak nerozumně, tak po žensku miluje! Já nevím sama, co to v nás je; vím jenom, že se mi to na tobě strašně líbilo… víš, tvé vojáctví, Richarde, řinčení tvých ostruh, tvá odvaha a fanfarónství, tvá čestnost a lehkomyslnost – Já nevím, proč jsem to na tobě tak zbožňovala. Asi jsem byla hloupá, byla jsem