Matka. Karel Čapek

abych hnul tady tím běžcem? (Kroutí hlavou.) Ne, to bych si odkryl hruď, a bílý by mě zasáhl rovnou do srdce. Počkat. – Ty Krásná Neznámá však přicházíš –

      TONI: Nech Kornela číst!

      PETR: Promiň, já myslím nahlas. To dělá ten řečnický talent.

      KORNEL (odkládá papír): Hrůza!

      TONI: Je to špatné?

      KORNEL: Děsné! Petře, z toho kluka bude básník! Taková slušná důstojnická rodina – Co myslíš, nemáme mu nařezat?

      TONI (nesmírně šťasten): Tobě se to opravdu líbí?

      KORNEL (přátelsky ho zatřepe za vlasy): No, musíš se ještě hodně učit, Toni. A se smrtí si nezačínej, rozumíš? To není nic pro tebe, ty maminčin poklade! Ono se taky může básnit o životě –

      TONI: Myslíš, že bych měl psát dál?

      KORNEL (začíná znovu čistit pušku): Inu to víš, v naší rodině dělá každý něco jiného. Taková rodinná kletba myslím.

      PETR: Víš už, že se dnes náš Jirka asi pokusí o rekord?

      KORNEL (přestane čistit): Kdo to povídal?

      PETR: Toni. Prý mu Jiří řekl, aby mu držel palec.

      TONI: Ježíš, já jsem na to zapomněl! (Honem svírá ruce.)

      KORNEL (podívá se oknem ven): Počasí má pěkné; kdyby měl trochu štěstí –

      TONI: Jaký to má být rekord?

      PETR: Výškový.

      KORNEL: Se zatížením. (Skloní se znovu nad puškou.)

      TONI: To musí být úžasný pocit… letět tak vysoko… kroužit tam, kde už je jen to modré, a zpívat si: ještě výš! ještě výš!

      PETR: Hlavně na ruce to musí zábst, člověče.

      KORNEL: Vsaďte se, že Jirka ten rekord jednou udělá. Jiří je po tatínkovi.

      TONI: Čím?

      PETR (ponořený do šachů): Bravurou.

      KORNEL (nad puškou): Smyslem pro povinnost, Petře.

      TONI: Vy jste aspoň tatínka znali, ale já – Byl náš Ondra taky po tatínkovi?

      KORNEL: Byl. Proto šel tam dolů.

      TONI: A ty?

      KORNEL: Já se o to snažím, Toni. Dělám, co mohu.

      TONI: A Petr?

      KORNEL: Ten se zoufale snaží, aby byl po něm co nejmíň.

      PETR: Já? Kamaráde, já se zoufale snažím dořešit jeho šachové úlohy.

      KORNEL: Leda to, ale jinak… To by se chudák tatínek divil, člověče. Major od jízdy, a tadyhle syn mu chce převracet svět. Hotová rodinná tragédie. – Čím to je, že ty pušky po tatínkovi tak chytají rez?

      PETR: Nevěř mu, synu. Tatínek byl vždycky tam, kde se šlo dopředu. To já mám po něm. (Táhne na šachovnici.) Pročež černý pěšec postupuje na f4. Bílý se brání.

      KORNEL: Bílý se brání? Ukaž! (Přejde k šachovnici.)

      PETR: Černý přechází v útok. Bílý ztrácí půdu.

      KORNEL (nad šachovnicí): Počkej, černý Petře, to by nebylo fér. Tatínek by táhnul tím koněm na d5.

      PETR: Možná, ale dnes je jiná doba. Tatínek byl kavalerista, kdežto mé srdce je na straně pěších. Pěší jde vždycky dopředu. Pěšák může padnout, ale nemůže couvnout. Pióni světa, spojte se!

      KORNEL: Ale kdyby šel kůň na d5 –

      PETR: Nesahat do mé hry!

      KORNEL: To je tatínkova hra. Koukej, s d5 dá bílý třetím tahem mat.

      PETR: Jenže to já právě nechci, bratříčku. Já chci bílého porazit. Pročež černý pión postoupí na barikádu a zažene bílého koně –

      KORNEL: Safra, tak to je chyba v úloze. S tím úloha nepočítala.

      PETR: Tak vidíš. Úloha připouští dvojí řešení, vaše blahorodí.

      KORNEL: To první je tatínkovo.

      PETR: A to druhé je revoluční. Dopředu s utlačenými pióny! Bílá věž je ohrožena. Pozor!

      KORNEL: Poslechni, Petříčku, dej toho černého sedláka zpátky. Takhle bys pokazil celou hru.

      PETR: Jakou hru?

      KORNEL: Tatínkovu. Tati by táhl na d5.

      PETR: Tati byl voják, člověče. Řekl by, černý je chlapík, černý se nedá. A vrhl by se do boje za bílé –

      KORNEL: No tak, vem toho pěšáka zpátky!

      PETR: Proč bych to dělal?

      KORNEL: Já bych chtěl vidět, jak by to dohrál tatínek.

      PETR: Teď už se hraje jiná partie. To už není tatínek. To jsme my. Marně kopeš, bílý koni; nic už nezastaví černého pióna na jeho postupu. Čtvrtým tahem bude z něho všemohoucí dáma – ale my tomu říkáme jinak.

      KORNEL: Jak?

      PETR (najednou vážně): Nová vláda, bratříčku. Vláda černých. Však už se toho dočkáme.

      KORNEL: Toho ne, Petře. Ještě zbývá jeden tah.

      PETR: Který?

      KORNEL: Tenhle! (Rozmetá rukou figurky na šachovnici.)

      PETR: Aha. Tomu se říká cesta násilí. (Vstává.) Taky dobře. To si tedy vyřídíme jinak.

      TONI (který na pohovce četl, zvedá hlavu a křičí skoro hystericky): Tak nechte už té politiky! Já to nesnesu!

      KORNEL: Ale vždyť je to jen hra, ty citlivko! My si jen chceme zašermovat, viď, Petře?

      TONI: To není žádná hra! Já vím, co si myslíte!

      PETR: Správně, Toni. To je hrozně vážná věc. Boj starého a nového světa. Ale neboj se, já připíchnu Kornela jako brouka. In tyrannos! (Naráží na hlavu divošskou přílbu.) Ať zhyne starý podlý svět! Bububu, Kornele!

      KORNEL (narazil si přílbu kavaleristy): Už jdu. (Snímá ze stěny dva kordy.) Račte si vybrat, pane nepříteli!

      PETR (ohýbá jeden kord): Dobrá. Ale boj stejnými zbraněmi, lidi, to už se ani nedělá. Hrozně staromódní. (Oba se postaví do střehu.) Tak, Toni, vel!

      TONI (zarývá se očima do knihy a zacpává si uši): Já nechci!

      KORNEL: