Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

v mé kletbě bylo nejkrutější. –

      Dnes je velký muž. A sám má rád

      děvče, které nechtějí mu dát,

      že je chlapec z chudých nejnuznější.

      BĚLENA: Jaké že má nyní přání?

      ROSAVA:

      Rád by dostal svoji milou;

      ale otec vede jinou:

      že je ženich tuze chudý,

      že nemá nic než své dudy.

      Tu chce, chlapec ubohý,

      skočit na nohy,

      běžet do světa a získat zlato,

      aby dostal dívku za to.

      Dovede to, když mu z lásky dáte

      vzácný dar, jejž samy jenom máte.

      BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?

      ROSAVA:

      Vdechněte mu v jeho dudy

      svoje sladké zpěvy,

      ať tou hudbou jeho všudy,

      kamkoli jen vkročí,

      ztichnou smutek, bolest, hněvy,

      radostná ať slza jiskří z očí,

      ať se na něj každé srdce směje –

      však i zlaté odplaty mu přeje.

      BĚLENA:

      Srdečná prosba,

      splněná prosba.

      Do jeho dud vložme

      zpěvů svých kouzla:

      dudy však budou jak on sám,

      plné dobra i zla.

      Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,

      jejich zpěv sám v sobě nepozná.

      Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.

      LESNÍ PANNY:

      Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,

      kdykoli mládenec ten zahraje!

      Zni smutným srdcím pro úlevu,

      veselým jak zpěvné šalmaje.

      BĚLENA:

      Sladce budou jeho dudy hrát,

      pokud sám je bude milovat.

      Kdyby však v samolibé pýše

      chtěl sebe sama stavět výše

      nad nástroj, jehož nástrojem je sám,

      tu naše kouzlo pomine,

      a syn tvůj snad i zahyne.

      Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.

      BĚLENA:

      Poledne míjí,

      vraťme se zpátky,

      za dne nám dán je

      k vládě čas krátký.

      LESNÍ PANNY:

      Skryjme se opět v lesnatém stínu,

      nám přeje doba večerních stínů.

      ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu …

      Zmizí.

      VÝSTUP 8.

      Kalafuna, Švanda spící.

      KALAFUNA (trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, když sem nemusím, zvláště o polednách. Neříkají tu darmo ,,u začarovaného kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš prolil několik zamilovaných slziček. Teď spí! – Co mu to napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on tlačil dudy. He, Švando! – Švando!

      ŠVANDA (vyskočí): Co je to? Kdo je to?

      KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.

      ŠVANDA: A kam se poděli ti andělé?

      KALAFUNA: Tady? Leda tohle roští – nebo nějaká polednice: ty zde mívají svoje rejdy.

      ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi už nějakou?

      KALAFUNA: Já ne, ale matka mé báby říkávala, že její prabába jedenkráte jednu potkala a že –

      ŠVANDA: A copak jsou vlastně ty polednice?

      KALAFUNA: To jsou jako invalidky lesních panen. Když prý se nějaká lesní panna zamiluje do člověka, ta jejich královna ji vyžene a udělá z ní bludnou polednici, a z těch polednic se po čase stanou divé ženy. Ale teď pojď!

      ŠVANDA: Kam?

      KALAFUNA: No, kam – hrát!

      ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Půjdu do světa!

      KALAFUNA: Ale, hochu, dej si pokoj. Podívej se na mne. Já nevystrčil jaktěživ hlavu dál, než, abych tak řekl, za panské stodoly, a co mi chybí? Zdráv jsem, ženu mám –

      ŠVANDA: To je to! – Ale já ji nemám a s holýma rukama ji nedostanu. A pro peníze musím do světa. Tam je vydělám.

      KALAFUNA: Vyděláš? Ale co proděláš? Svět je okluzký!

      ŠVANDA: Tisíce! Mně se o nich zdálo.

      KALAFUNA: Tak? Nu jen když se ti o nich zdálo – he, he! To je trefa. Zůstaň doma!

      ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku, a tam bylo plno pánů a paní a všechno ve zlatě – a ti chtěli, abych jim hrál.

      KALAFUNA: He, he! Kdyby to byli naši v koženkách, to bych se nedivil.

      ŠVANDA: Na začátku jsem nevěděl, mám-li se opovážit –

      KALAFUNA: Aby se ti nevysmáli.

      ŠVANDA: Ale potom si dodám kuráže, vezmu kozlíka do ruky – (dělá vše, jak vypravuje).

      KALAFUNA: A páni si zacpávali uši.

      ŠVANDA: Myslím si: skoč oko nebo zub – fouknu do měchu a začnu hrát. (Hraje polku.)

      KALAFUNA: A paničky utíkaly, jako by do nich střelil – he, he! U nás – (pozoruje podivnou hru) by to arci prošlo; ale páni mají – jiné lahůdky – u nich to jde: es tralalala. Ale Švando (Kalafuna se postupně roztančí podle Švandových dud) dej pokoj – tacet – dělej pauzu! (Pláče pohnutím, zpívá a přiznává podle Švandovy melodie.)

      ŠVANDA (přestane hrát): Copak ti je?

      KALAFUNA (stírá slzu): Který duch ti to sedl do měchu? Švando, chlapče! To zrovna chytá za srdce!

      ŠVANDA: To mi povídali ti páni také – a sypali mi potom tolary. Sám nevím, je to v těch dudách, nebo v mém smutném muzikantském svědomí?

      KALAFUNA: