Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

táhnout sirky, nynčko to vidím. Když vydělá jiný člověk peníze drnkačkou, seženu já dudama také něco – a kdyby to byl jenom jeden tisíc.

      KALAFUNA: Tobě ty zpropadené tisíce zmatou ještě kolečka. Podívej se na mne; já neměl ani zlámané grešle – he, he, když jsem si namlouval svou slaďoučkou Kordulku – její máma na mne brala koště – , a přece jsem holku dostal. Jenom trpělivě, jenom nic násilím.

      ŠVANDA: Já nemám takovou račí krev!

      KALAFUNA: Ale já dostal svou sladkou Kordulku.

      ŠVANDA: A těm našim švihákům v koženkách dudy už také  jaksi nevoní. Pryč tedy, hajdy do světa! Tam jsou tolary. Jen si tady hudlař a louskej bídu sám – já budu shánět tisíce! (Odejde)

      KALAFUNA (jde za ním): Jakpak sám, když mám svoji drahou Kordulku? (Volá za ním): A počkej, zejtra máme ještě sousedskou! – Je pryč, chudinka, kvůli ženské – a pryč!

      VÝSTUP 4.

      Kordula z protější strany, s ní Honzík, Frantík a Kačenka. Kalafuna.

      KORDULA: Ouha! – muži, Kalafuno! Co je to?

      KALAFUNA: Ah, ty jsi tady, moje slepičko – a hned s celou kukaní?

      DĚTI (se okolo něho shrnou a ohmatávají mu kapsy): Tatínku, máte koláče?

      HONZÍK: Já bych rád nějaký makový.

      FRANTÍK: A já hodnou měchuru.

      KALAFUNA: Já také, mladý Kalafuno, já také, jen co je vyndají z pece; maminka trochu pozdě zadělala.

      KORDULA: Jen dělej při naší nouzi ještě hlouposti. Co zde zevluješ? Není živé duše v hospodě?

      KALAFUNA: Oh – jako nabito.

      KORDULA: Tak? – a ty tady chytáš hejly, místo abys seděl u cimbálu a chytal dvougrošáky?

      KALAFUNA: Hehe – hrdličko, my žádný cimbál nemáme – leda kdybys tam přišla ty – to by byl cimbálek!

      KORDULA: Že ty nemáš ani ruky ani kapsy, kde by krejcar uváznul!

      KALAFUNA: Ale dušičko!

      KORDULA: To víš dobře, jak jsem na to posvícení čekala!

      KALAFUNA: Já také, dušičko. Čtrnáct dní jsem si šetřil žízeň.

      KORDULA: Já potřebuji na zimu sukni, Kačenka střevíce, Honzík kazajku –

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Kdybys za něco stál, pořídíš si alespoň teplé rukavice –

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Ale to ty ne! – Jenom abych já se dřela, abych já se o všecky krky starala, vstávajíc lehajíc abych myslila, co strčím dnes do hrnce!

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Ale to musí být jináč, to ti povídám!

      DĚTI: Maminka se zlobí! (Schovávají se za otce.)

      KALAFUNA: (se jen pořád svým dobrosrdečným způsobem směje).

      KORDULA: (hledí na něho a neví, co má říci).

      KALAFUNA: Stará! (Natahuje po ní krk a špulí ústa.)

      KORDULA: Teď se podívejme na toho blázna! (Sotva se zdrží smíchu.) Já tady kážu –

      KALAFUNA: Dnes je posvícení, dnes se nekáže! Pojď sem a dej mi hubičku, he, he.

      KORDULA: Dej radši dětem koláč.

      KALAFUNA: Dám, dám, slepičko. Půjdeme do hospody, potom po chalupách – to bude koláčů plná ošatka. Ale teď se neškareď – a pojď, dej si zahrát – he, he, však on tě někdo provede! Jsi ještě jako lusk.

      KORDULA: To je potom pojednání s mužem! Raději do vody skočit, nežli se vdávat.

      KALAFUNA: Arci, arci – ale žádná to neřekne před vdavkami, každá teprve deset let potom – když se nabaží. Ó, vy ženské safraportské. (Vede ji přitom do hospody – děti se hrnou za nimi.)

      VÝSTUP 5.

      Proměna – Křižovatka u hájovny

      Švanda, potom Dorotka.

      ŠVANDA (přicházeje, pozorně se ohlíží): Jistě je doma – starý ji k muzice nepustí – a sám bude v lese. (Klepá na okno ve stavení hajného.) Dorotko!

      DOROTKA (ve stavení): Kdo je to?

      ŠVANDA: Já. – Pojď trochu ven!

      DOROTKA (vycházejíc): Kdopak je ten já? – Ach, jsi to ty? Kdepak ses tady vzal? Já myslím, že sedíš v hospodě – a na mne ani nevzdechneš.

      ŠVANDA: I dej mi pokoj! Já utekl z hospody, protože ti musím něco říci.

      DOROTKA: Jen aby to bylo něco veselého. Mně se dnes zdálo o růžích a to znamená mnoho pláče. Copak je to?

      ŠVANDA: Já vím, co udělám, aby se tvůj tatík na mne nesatonil.

      DOROTKA: Copak je to?

      ŠVANDA: Aby mi dovolil za tebou chodit.

      DOROTKA: Copak to uděláš?

      ŠVANDA: Já vím, jak dostanu peníze!

      DOROTKA: Ty?

      ŠVANDA: Mnoho peněz!

      DOROTKA: Mnoho?

      ŠVANDA: Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku. Dorotko, za několik neděl budeme svoji!

      DOROTKA: Za několik neděl? I ty jemináčku – ach, ty můj zlatý Švando z Blatí! Mne to už beztoho všecko mrzí; tatínek pořád hubuje, a já na tebe nemohu zapomenout; budu na tebe myslit snad ještě v černém hrobě. – A jak to dokážeš?

      ŠVANDA: Rychle mne obejmi, Dorotko, a uhlídáš ten důkaz.

      VÝSTUP 6.

      Trnka s ručnicí na rameně. Předešlí.

      TRNKA: Tchoř je v komoře! – I prach do luňáka, půjdete-li pak od sebe? Nedáte si pokoje ani o božím poledni? Kolikráte ti mám říkat, ty parohatý dudáku, abys mi za holkou nelezl? Budeš tak dlouho dělat, až ti vsolím do lýtek hrst broků.

      ŠVANDA: Nechte si povědět, strýčku Trnků –

      DOROTKA: Ano, tatínku, nechte si povědět; jak to teď vypadá –

      TRNKA: Ticho! Já bych si z toho nic nedělal, že ani otce ani matky nemáš –

      ŠVANDA: No, snad jsem nespadl z dubu jako žalud?

      TRNKA: Nu tedy, že ani otce ani matky neznáš. Já bych nedbal na lidské řeči, jen kdybys měl do čeho kousat. Kdybys byl aspoň pacholkem