Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

f Kajetán Tyl

      Strakonický dudák

      DĚJSTVÍ PRVNÍ

      VÝSTUP 1., prolog před oponou

      Vystoupí Vocilka v nevalném obleku, který však střihem prozrazuje lepší časy Vocilka mívá dlouhé vlasy, kníry a bradičku, na zádech malý vak, v ruce tlustou hůl, a zpívá:

      Celý svět je jako koule,

      těžko na něm stát jen nohama;

      nechce-li mít člověk boule,

      musí se ho chytat rukama.

      Tu to klouže,

      tam se boří,

      tu je louže,

      tam to hoří:

      člověk má se jen co točit,

      nechce-li si uši smočit.

      Kdo však umí chytře hrát,

      dovede tu pevně stát.

      Vocilka rozhrne oponu příštího obrazu a zmizí.

      VÝSTUP 2.

      Proměna

      Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti hledí oknem do šenkovny. Je právě po tanci, ozývá se ještě výskání, tleskání a dupání. Šavlička s motivem: „Generál Laudon jede skrz vesnici“ a Koděra z hospody.

      ŠAVLIČKA: I aby do toho prachmilión granátů! Já vím také, co je kus legrace a zábavy, ale tohle vaše vyražení s kozlíkem – to je mi milé jako březová mast našeho profousa.

      KODĚRA: Aj, aj, milý chlapče, cožpak se stal z tebe poustevník? Veselost je ta nejlepší apatyka, a tanec vojáka nezabije.

      ŠAVLIČKA: I což je o tanec – mangari! Voják má podle toho podešve, nebýt jen při něm těch vašich zlořečených dud.

      KODĚRA: A mordije jo, tak říkáš nebýt? I toť by pak bylo celé posvícení jako kaše bez omastku a perníku.

      ŠAVLIČKA: Měli byste mít pořádnou tureckou kapelu – plnou kruchtu muzikantů, helikóny, křídlovky, pozouny –

      KODĚRA: I, i, copak ti napadá. Aťsi jen jednají ty novomódní plechy po městech, aťsi! My tu držíme na dudy; to je poctivá, staročeská muzika.

      ŠAVLIČKA: Že by z ní myši utekly.

      KODĚRA: Ó, já se při ní zmláda jaktěživ dost vytrdloval.

      ŠAVLIČKA: To věřím, protože jste jaktěživ jiné intrády neslyšel; ale kdo byl na vojně –

      KODĚRA: To věřím, ten zná muziku – až někdy záda brní.

      VÝSTUP 3.

      Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s rosolkou a pivem, i zavdávají děvčatům. Kalafuna jde s houslemi v ruce. Švanda s dudami. Předešlí.

      KALAFUNA: Tak zase do kola, mládenci, dokud mi šmytec hupsá, zahrajeme vám něco od podlahy.

      ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neslyší.

      KALAFUNA: Skřípale? Hehe! – Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš míchat žlučí. Já jsem starý primárius.

      ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám poslechnout primáriusa, když přijede takhle nějaký z Babylónu – nebo odkudsi. Ten hraje, divže si neutrhne ruce, a posluchači dostávají křeče.

      KODĚRA: I hrome!

      KALAFUNA: He, he – to by byla pěkná muzika!

      ŠAVLIČKA: Teď se nesmí hrát – (napodobí hraní na housle) tidli dity, didlity – to by nabral! – teď to musí chodit: prásk, bum, šrum – a zase: dlajdlajlaj, jako když se dva hubičkují – to padají tolary.

      KODĚRA: Tolary?

      ŠAVLIČKA: Teď se vydělají muzikou zlořečené peníze.

      KALAFUNA: Že vydělají?

      ŠAVLIČKA: Mangari, jako smetí! Tisíce.

      KALAFUNA: To je mluvka.

      ŠAVLIČKA: Tisíce, povídám, smete takový muzikant podle nejnovější noty za večer!

      ŠVANDA: A nač takový člověk hraje?

      ŠAVLIČKA: Nač? No – na ledaco.

      ŠVANDA: Také na dudy?

      ŠAVLIČKA: Na du … hahaha! To by ještě scházelo.

      KODĚRA: Pročpak? Vždyť je to kus poctivé muziky. Dudy pocházejí z časů –

      ŠAVLIČKA: Krále Holce.

      KODĚRA: I tuhle náš lid začíná už jaksi po jiné muzice uši nastrkovat; ale dokud jsem tady rychtářem já, musí se držet na dudy. A ve městech? Myslím, že by si tam také jednou mohli uši namastit dudami! (Odejde.)

      ŠAVLIČKA: Inu, dávaly se už koncerty na drnkačku, proč by to nešlo taky s dudami? Mangari! Ale musel by člověk něco umět – rozumíme?

      KALAFUNA: I což je o to! Švanda to umí z fundamentu; dnes to arci vidět není, když mu láska tlačí na osrdí – he he! – a z toho má potom ten krátký dech.

      ŠAVLIČKA: Pro holku bys věšel hlavu jako zmoklý kapoun? Škoda že neznáš nějakou onačejší muziku než ty dudy, mohl bys rovnou do světa a vydělávat peníze; potom bys neměl s láskou žádných hořkostí. Peníze dokážou, nač si jen pomyslíš. Kdo má cvoky, podepírá boky.

      Peníze jsou pány světa,

      dukát, to je pravý rek,

      a co někdy stovka umí,

      to by člověk sotva řek.

      Bez peněz

      se nechce žít,

      bez peněz

      se utopit.

      Bez peněz,

      ach bez peněz,

      žiješ hůř nežli ten pes.

      Jenom k nebeské armádě

      až se budem jednou brát,

      ano, jen v tom těžkém pádě

      bez peněz to půjde snad.

      Vrátí se do hospody, všechna chasa s ním; jen Kalafuna a Švanda zůstanou vpředu.

      KALAFUNA (po chvilce): Jářku, Švando, máme tady civět pánubohu do oken? Pojď, snad cvrnkne někdo dvacetníkem.

      ŠVANDA: Jdi jen sám – nemám dechu – mně je tuhle (sahá si na srdce), jako by mi chtěly všechny měchy prasknout. Neslyšel jsi, že má jiný za muziku tisíce?

      KALAFUNA: Snad je potřebuje, přej mu je.

      ŠVANDA: Já je potřebuji taky.

      KALAFUNA: I jdi – my máme dost, hehe, když nedělá žaludek bandurskou.

      ŠVANDA: Ale já chci víc! Půl tolaru mi nestačí; za to nemohu Dorotce koupit ani šněrovačku.

      KALAFUNA: A ty bys jí nejraději koupil hned také čepeček – však já do tebe vidím. Ale bez šněrovačky se můžete mít také rádi.

      ŠVANDA: Můžete! Co mi pomůže, když mi dá šenkýř na stůl plný džbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík, hajný Trnka, mi hrozí, že mi zpraží zadek jako zajíci.

      KALAFUNA: To jsou tak hloupé řeči tatíků,