Ve stínu lípy. Svatopluk Čech

po mezi; za stádem pastýř kráčí

      v kosmaté houně těžkém příkrovu —

      vše navrací se, spěchá k domovu.

      Na věži kostelní v tom zazněl zvon.

      A rázem ve vsi, na polích se tají

      zvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.

      Již proudy slavnými se rozlévají

      po snivých stráních, zmlklém údolu

      posvátné zvuky v mocném hlaholu.

      Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,

      rozpřáhl ruce, na kolena kles´

      a zaryl divě prsty v lesní trávu

      a vtiskl obličej u vonný vřes.

      I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,

      jak počínal si: líbal zemi, štkal,

      a volat chtěl, však hlahol nesouvislý

      se z prsou jeho pouze dobýval.

      Když posléz obličej od země zdvih´,

      tu hrály perly v lících zbrázděných,

      a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,

      též tráva leskla se jak rosou ranní.

      I pravil ke mně pak:

      »Jsem Bártův syn!

      Kdys opustil jsem této vísky klín,

      a za přeludem štěstí jsem se honil.

      Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonil

      skráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín.

      Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,

      jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,

      ochladli druzi, minul štěstí klam

      a v mrazu cizoty jsem zůstal sám.

      Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,

      otcovská střecha vetchá, šindelová,

      jasnější blaho, sladší kryje ples,

      než celý svět ho v loktech šírých chová.

      Tu poznal jsem, podušky zlatý lem

      a hedvábí že žalost neodnímá;

      jen na tom drahém srdci mateřském

      i neštěstí a vina sladce dřímá.«

      Tak vzdychal, volal; já pak neodhalil

      v té chvíli trpké neštěstí mu všecko,

      že matčin zrak i duch se stářím zkalil,

      že nespatří a nepozná své děcko.

      Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechu

      v úponkách révy, v zelenavém mechu,

      ty steré známé milé předměty,

      jež dvorcem, chatou byly rozsety!

      A hle i tam na lavičce podle stěny,

      berličkou ruce majíc podepřeny,

      uprostřed slunečnic a slezu květů

      stařenka sedí, odumřelá světu.

      A je tak malá, schoulená a sivá —

      víc páry stín, než lidská bytost živá.

      Den hasnoucí jí zlatí tváře vrásky

      a zraků navždy uzamčená víčka —

      tak sedává tu z lidí cizích lásky

      bez duše příbuzné, bez přítelíčka.

      Však nyní před ní klesá drahý syn,

      skráň chorou ukládá na její klín,

      na její roucho lkavé tiskne rety

      a rosí okem bledé jeho květy.

      Tu třesavé, hle! ruce vine ona

      kol kadeří, jež první sníh mu schvátil,

      i protrhla se šerá ducha clona:

      »Můj Václav!« šepce, »Václav můj se vrátil.«

      Což vypravovat dále? Krátce choval

      ji v loktech syn, co klenot opatroval,

      až pohrobil ji v lůno rodné půdy

      a sám k ní zemdlené pak složil údy.

      Hrob jediný, jak víte, oba jímá

      a lehka dojista mu černá zem;

      vždyť na tom drahém srdci mateřském

      i neštěstí a vina sladce dřímá!

      II

      Po chvíli mlčení teď řeči nitě

      vyzáblý krejčík uchopil se hbitě:

      A přece dím, že v cizím jenom kraji

      poznání vzácná jablka nám zrají.

      Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,

      jen polovičním zůstal člověkem;

      jemnější mrav a názor žití pravý

      lze ve světě jen získat dalekém.

      Květ mnohý doba v novot ostrém vání

      s haluzí krejčoviny odnesla;

      však nejvíc, páni, želím cestování —

      té krásné, vonné růže řemesla.

      Jak vesele se tovaryš bral z domu

      s ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!

      Jak nad ním obláček po nebes báni,

      putoval volně luhem, doubravou;

      kam pohlédl, svět šírý v usmívání

      vstříc rozpínal mu náruč modravou.

      Tak putovat – rty časem sklonit žhavé

      na džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,

      a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,

      nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,

      pak ulehnout si v trávu pod jabloní,

      jež stinnou větev s vonným poupětem

      na víčka lehce přivřená ti kloní,

      a čekati, až v písku rozjetém

      s plechovou zdobou, pestrým řešetem

      vůz formanův se přikolébá líně

      a pohostí tě v šíré plachty stíně,

      navečer posléz branou zčernalou

      v cizího města pestrou, šumnou vřavu

      se pohřížiti, k tovaryšů davu

      bez péče sklonit hlavu ospalou

      na kůpu odstřižků, za družných řečí – —

      nad cesty takové zda rozkoš větší?

      Když vzpomínám na mladá svoje léta —

      co zemí viděl jsem, kus jaký světa!

      Byl ve Vídni jsem. – Tam jen život pravý!

      Kostelů mračno, lázně, divadla,

      že