Ve stínu lípy. Svatopluk Čech

kámen lahodný,

      tak nakonec ve kruh ten ctihodný

      myslivce mladého má píseň šine.

      Jak ladně k tělu svižnému se vine

      ta štíhlá puška, malebný ten šat,

      v němž lesa barvy rozkošně se snoubí —

      šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!

      Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,

      z níž zlatý žalud padá do kadeří,

      jak hrdě pestré vypíná se peří!

      U nohou jeho v písek žhavý sklání

      okraje svislých pysků Flóra snivá

      a za ním volně koroptev se kývá

      na hnědé brašny zdobném vyšívání.

      Ta svislá střecha klobouku ať mýlí

      zrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,

      po jaké kořisti syn lesa střílí

      z té stinné skrýše okem plamenným.

      Však důstojna je věru všimnutí

      ta dcerka paní hospodské – ba právě!

      Teď šátek hedvábný na rusé hlavě

      ji odpoutalo vánku zadutí,

      že jako pláštík purpurový báje

      se volně vzduchem rozstýlá a vlaje

      nad jasným vlasem, šíjí labutí

      a mladá Hebe nevěrný cíp loví,

      jej vrací v ňader sladké vězení

      a v rozpacích se směje; červánkový

      dech studu líčko lehce rumění.

      Tak pintu staví před houslistu stranou,

      na víčku oblém pestře malovanou.

      Však divno mi, že pohled její slunný

      šumaři chmury na čele jen zmnožil.

      On mlčky housle na lavici složil

      a kostnatými prsty přejel struny,

      že zasténaly jako divým bolem.

      Po stole chvíli rázný prstů tep

      ruch duše věstil – plaše pohléď kolem

      a do vyzáblých rukou sklání leb.

      Toť výčet povinný mých prostých reků.

      Nuž, větvemi teď, lípo, zakývej

      a družný jejich hovor, chudých vděků,

      svým tichým, sladkým dechem provívej!

      I

      Řeč první soused, hladě vlasy šedé,

      s kužele paměti své volně přede:

      Když pohlížím v tu letní krásu kol,

      na zlaté snopy, v polích narovnané,

      jež bohdá zítra svezem do stodol,

      minulý příběh na mysli mně tane.

      Z vás nikomu as není zcela novým;

      než v lidských řečech vše se divněj’ tváří,

      než lesní stromy při měsíční záři:

      jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.

      Pět roků tomu. Právě jako dnes.

      kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.

      Jak našinci se dává srdce v ples,

      když těká okem po tom šumném zlatě,

      když před ním zevšad usmívá se, klaní

      plnými klasy boží požehnání!

      Vím, že v tom světě božím širokém

      bezpočtu vábných rozkoší se skrývá,

      o nichž nám prosťákům se jedva snívá,

      že Adamovo celé nesem´ hoře,

      an pot nám řine s čela potokem

      v tu černou brázdu, jež nás živí spoře:

      však, milí páni, když z té tvrdé země

      nám zlatým zrním vzejde každé sémě,

      a každá krůpěj prolitého potu

      se třpytí rosou na bohatém klase, —

      tu zapomínám všechnu na lopotu

      a jako král ty drobné stébel voje

      obhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zase

      svým potem horkým rodnou tuto půdu,

      z níž děd i praděd živili se v trudu,

      v níž s jejich popelem i můj se smíchá!

      Nad palác je mi světnička ta tichá,

      ten milý kout, s obrazy svatých v kole,

      s žehnaným chlebem na prostičkém stole,

      kde zvečera mne pilná žena vítá

      a z očí dcer mi nové jaro svítá.

      Ač jsou ty naše radosti snad chudé,

      jak mezi klasy onde na poli

      chrp očka modrá, máku líce rudé,

      přec duch můj, věru, za ně nevolí

      ten panský los, byť rozkoší jen šuměl,

      a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!

      (Již vězte však, že rek ten zpěvu mého

      rád předivo své řeči rozvláčí

      a kolem cívky rozumu je svého

      rád navinuje, volně zatáčí,

      že leccos v šedivé si mate hlavě, —

      nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)

      Nuž, – ano – tedy – právě jako dnes

      úrodou zlatou kraj se pyšnil celý.

      Za hájem dovázal jsem před nedělí

      a chasu poseď obžinkový běs.

      Co při tom činit? Těš se nebo zlob,

      povříslem svážou tě po dávném právě.

      Již poslední si ověnčili snop

      koukolem, chrpou, mákem v plné slávě

      a v jeho stínu, namanuv se v čas,

      toulavý šumař k houslím bradu kloní —

      již jako větrem kol se párky honí.

      Kam hledíš krajem, všude zlatý klas

      vláčejí zuby hrabic – srpů blýskot —

      vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!

      Vtom skvostný povoz silnicí se blíží

      a staví teď. Na pole mého mez

      pán jakýs nohu se stupátka níží

      a hledí vážně na mé chasy ples.

      Šat jeho nápadný má střih i tvar

      a v houšti kadeří a vousů tmavých,

      předčasným bělem hustě prokvětavých,

      tvář zatmělá, již