Noc na Karlštejně. Jaroslav Vrchlický

ty ohlušující slavnosti v Krakově; poté slavný příjezd sem, uvítání, představování duchovenstva a panstva, a mezi tím ani chvíle oddechu. Císař zabrán ve své vladařské práce nebo své stavby – ostatní pohltí návštěva kostelů a klášterů…

      Arnošt I na ty žárlíš?

      Alžběta (vášnivě) Kdo opravdu miluje, žárlí na všecko! Ó, jak jsem se těšila jako dítě na venkovský svůj hrádek, myslila jsem, že odjedu z Prahy po jeho boku – ó, běda, jaké zklamání! Vypravili mě napřed s hofmistryní mou, tou vyzáblou na těle i duchu paní Ofkou, na Karlík – a císař jel ve svém voze, ve kterém prý celou cestu pracuje, sem na Karlštejn. Zde zavře se jako poustevník a žena nesmí překročiti jeho práh. A potom pravíš, že mě zbožňuje. – Ach, kdy jej zase uvidím?

      Arnošt (po chvíli) Ještě dnes, má dcero – ještě dnes.

      Alžběta (živě) A zde, otče, není-li pravda? Ty pomůžeš mi k tomu? Ty přemluvíš ho, aby zrušil ten nesmyslný příkaz, že nesmí žena býti přes noc na Karlštejně! O, díky tobě, díky!

      Arnošt Ne, toho učiniti nelze. – Císař jest důsledný a zákony jež dal, sám nejpřísněji zachovává. – Ale rána v srdci tvém, královno, je povahy takové, že třeba přiložit na ni ostrého nože ihned, okamžitě. Jsem nepřítelem klamu i lsti – ale zde není pomoci.

      Alžběta Ty zamýšlíš?

      Arnošt Jsi odhodlána podrobiti se všemu, svěřiti se úplně mému vedení?

      Alžběta S vděčností půjdu za tebou. Dělej, co chceš, jen vrať mi císaře!

      Arnošt První podmínka je těžká, královno. Nikdo nesmí zvědět, že jsi zde. Císař by nesnesl tak zřejmé a okázalé přestoupení svého předpisu. Nikdo tě nesmí zde vidět.

      Alžběta Což se mohu udělati neviditelnou?

      Arnošt Skoro – aspoň pro oči dvořanů. Pojď, jsou hosti na hradě, a Jeho Milost může zde býti každou chvíli. Pojď v jizbu mou, kde ti povím ostatní. Bůh bude s námi. Je to první klam, jehož se v životě dopouštím, ale konám jej klidně; vždyť chci vrátit tobě mír srdce a vrátit tebe srdci svého přítele.

      Alžběta Jak ti žehnám, otče!

      Arnošt Až později, dcero… Snad budeme litovati oba. Ale čas kvapí a dílo naše jest dobré.

      Alžběta (odcházejíc s Arnoštem) Jak láska sama!

      8. výstup

      Petr a Štěpán

      (S druhé strany vejdou král Petr a vévoda Štěpán)

      Štěpán Chodíme zde stále dokola, jako bychom byli bludný kořen překročili – a chodíme nadarmo.

      Petr Když nechceš ničeho vidět, ani pochopit…

      Štěpán Když Tvoje Milost zase příliš mnoho vidí a chápe.

      Petr Přece mi nenamluvíš, pane vévodo, že onen panoš, jenž před chvílí vešel přes most do hradu, je skutečný panoš. Je jím asi tak, jako já jsem králem jerusalemským – vypadá jako panoš, dá si třeba říkat panoš – ale panošem není.

      Štěpán A myslíš, že je dívkou! Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky!

      Petr Mluv co mluv, mé podezření nevyvrátíš.

      Štěpán A kde ti zmizela náhle ta vítaná kořist?

      Petr Vešel do strážnice…

      Štěpán Patrně panoš to, ostatně zahlédl jsem ho také, měl barvu purkrabího – uznáš přec, že se mýlíš.

      Petr Barvu purkrabího? – Pak se teprve nemýlím! V tom právě to vězí. A chudák, jak v rozpacích se rozhlížel, a ta chůze… ó, panoš v barvách pana z Wartenberka byl by trochu domácnějším na Karlštejně!

      Štěpán Nu, a buď si – co zamýšlíš teď?

      Petr Čekat, až opustí strážnici, do rána tam přece nebude.

      Štěpán A kdyby byl?

      Petr Vejdeme do strážnice za ním a musí se přiznati, kdo jest. Jsme tu hostmi a vstup máme všude. Času máme dost, proč bychom se nepobavili!

      Štěpán Ano, času máme dost. A císař stále nepřijíždí.

      (Zvuk rohu v dáli)

      Petr Opět někdo blíží se hradu – pojďme mu vstříc.

      Štěpán Inu, když se tak líbí Tvé Milosti, proč ne. Dal jsem ti slovo, že budu tvým spojencem, tedy již vytrvám.

      Petr Ale jen opatrně, jen opatrně!

      (Začíná se stmívat. Odejdou branou)

      9. výstup

      Alena a Pešek

      Vystoupí z druhé strany Pešek Hlavně, za ním Alena jako panoš v barvách pana z Wartenberka.

      Pešek Divně se ti nějak jazyk plete, panici. Kdo že tebe vyslal a komu neseš list?

      Alena Což neřekl jsem ti to zřetelně, že panu šenkovi Peškovi; jsi-li ty to, vezmi jej bez okolku. (Podává mu list)

      Pešek (bere list) A v čí službě jsi, krásný hochu?

      Alena (se směje) Děkuji za poklonu – ale mohl bys znáti barvy pana purkrabího!

      Pešek (podrážděn) Jsi všetečka, hochu – ale roztomilý všetečka. Nu, a co mi chce tvůj pán – divný to bude žert, vždyť jsem s ním před chvílí mluvil, nač teď posílá s listem panoše…

      Alena (dělá posunek, že chce list zpět) Nechceš tedy ten list? – Dobře, dej mi jej. Nezáleží-li tobě na jeho obsahu, mně teprve ne.

      Pešek Tak sečkej, až si to divné poselství aspoň přečtu. (Otevře list a čte) „Všem čtoucím pozdravení a vše dobré od Boha nejmilejšího přejeme a věděti lidem dobré vůle dáváme, při tom za svědky je berouce, že sepsali jsme dnešního dne poctivě a řádně úpis tento, kterým slibujeme dáti dceru svou Alenu za muž šenkovi Jeho Milosti královské panu Peškovi Hlavně, aniž by získal, jak původně naším přáním bylo, ostruh rytířských, pakli jmenovaná již dcera naše Alena toho dokáže, že proti zákazu našeho nejmilostivějšího císaře a krále Karla, toho jména Čtvrtého, jejž Bůh všem věrným Čechům k radosti a slávě dlouhá léta zachovati račiž, jednu noc bez úrazu a úhonu na jeho hradě Karlštejně stráví. Za to vyplatíme, kdyby toho nedokázala, sto kop grošů stříbrných a deset soudků mělnického statečnému a urozenému panu Ctiborovi z Fuchsberka, nejvyššímu lovčímu a purkrabímu v Dobříši, milému příteli našemu, jakož i on, Alena-li toho dokáže, dá tuto částku jí v dar svatební…”

      Alena (se směje) Nu, co tomu říkáš, statečný pane šenku!