Noc na Karlštejně. Jaroslav Vrchlický

město Karlovo, které takřka zázračně vyrůstá před zrakem cizince. Viděl jsem most, kostely, kláštery a koleje vysokých škol a dnes mne blaží Karlštejn svými divy. Pan arcibiskup je mi tu svědomitým a vzorným průvodčím.

      Štěpán A nedaruje ti ani jediné iniciálky v misálech a žaltářích. (Ironicky) Ó, vzácné umění pana Zbyška, králové obdivují se tobě!

      Arnošt Ba, vzácné jest, pane vévodo, vzácnější, než na první pohled zdá se velmožům tohoto světa, již korunami a žezly hrají o blaho národů! (K Petrovi) Však nesmíme mařiti drahý čas, Milosti, čeká nás ještě kaple sv. Kateřiny, ač ne ještě úplně vyzdobená.

      Petr Odpust, důstojný otče! Pět hodin prohlížíme již malby, svaté ostatky a všecky poklady, které bohatou rukou nakupil zde velký panovník a vzácný bratr náš. Věru, máte v Praze i zde druhé nebeské království, majíce ostatky všech svatých vyznavačů a mučenníků, mnichů a biskupů, panen a vdov. Ostatně myslím a doufám, že zde nejsem naposled.

      Štěpán Milost královská přeje si oddechu. Chápu to. Znám to ze zkušenosti, jak unavuje ustavičné sklánění se nad knihami a obrazy. Toť věru horší než pochod v poli nebo honba.

      Petr A nejvíc unavují malby na stropě, důstojný otče; necítím již vaz ani kříž a prosím, bys měl se mnou aspoň do zítřka smilování.

      Arnošt Nemám nijak v úmyslu ochotou svou obtěžovati vzácného hostě svého vladaře. Rač vládnouti, pane, časem i mnou dle libosti. Jdu na nešpory do kaple sv. Mikuláše, nalezneš mne tam vždy ochotného k dalším tvým rozkazům. (Pozdravuje všecky) Zatím s Bohem, pánové. (Odejde)

      Petr Mé díky, důstojný otče! (K Štěpánovi) A nyní užijem krásného večera, pane vévodo.

      4. výstup

      Předešlí bez Arnošta

      Purkrabí Mohu něčím sloužiti vzácným hostům?

      Petr Jsi vtělená úslužnost, pane purkrabí.

      Štěpán Děkuji, nevím věru…

      Purkrabí Pak nebudem déle obtěžovat svou přítomností; pojď, pane Pešku! (Úklony. Odejde s Peškem do strážnice)

      5. výstup

      Petr a Štěpán

      Petr Konečně jsme sami!

      Štěpán I pohostinství někdy překáží.

      Petr Jsem rád, že jsem se shledal s tebou, pane vévodo.

      Štěpán I mne to těší. Jak se bavíš v Čechách?

      Petr V Praze dobře…

      Štěpán A zde?

      Petr Zde mne arcibiskup div již neumořil. Krásné věci kolem, čarovné. Div světa a století je tento Karlštejn, ale…

      Štěpán Ale?

      Petr Známe se a rozumíme si, pane vévodo. Této dokonalosti a nádheře zdejší chybí koruna.

      Štěpán Nerozumím, králi…

      Petr Ta nádhera, ten lesk a přepych, to vše zdá se býti stvořeno kvůli něčemu jinému než kvůli rameni sv. Víta nebo lopatce sv. Anežky.

      Štěpán Nechápu, kam směřuješ…

      Petr Soudím jako člověk a tvrdím směle: ta nádhera a přepych, ten lesk a bohatství jsou zde pro – ženu nebo ženy!

      Štěpán Pak neznáš císaře…

      Petr Mně arcibiskup Arnošt ničeho nenamluví. (Oba usednou na lavičku) Kvůli korunovačním klenotům vystaví se dobře opevněná věž, ale nikoli zámek, v němž přepych severu si podává ruku s obrazností východní! Pro ostatky svatých zbudují se ovšem nádherné kaple, nikoli však v sousedství jich útulné komnaty, tak malé a těsné, jako hnízda vlaštovčí. Ovšem stačí právě pro dva! A pak ty dvojí schody, jedny obkládané mramorem a zlatem – pro každého; druhé hlemýždí, ukryté, příkré jako tajné cesty vášně, směřující v ráj lásky, kde vám udýchaným klesne v náruč paní vašich snů a myšlenek! Ó, pane vévodo! Karlštejn je dívčí past, kde krok je tlumen brokáty a zrak zdráhající se a blažeností zpitý, když patřiti má okem k oku, tlumen jest odleskem drahokamů.

      Štěpán Jsi na omylu, pane. Jeť přece světoznámá zbožnost a přísnost Karlova.

      Petr Což vylučuje zbožnost lásku? Naopak láska je též zbožností, pane vévodo!

      Štěpán Dej si říci. Karlštejn jest v první řadě určen pro klenoty zemské, v druhé pak jest útočištěm císařovým, když naň doléhají trudy vladařské.

      Petr (vstane) To mi zpíval také celý den arcibiskup, pane vévodo. Ale neměj mi, prosím, za zlé, že ani jemu ani tobě víry dáti nemohu. Znám lidi a svět. Stále, procházeje se nádhernými komnatami, čekal jsem, kdy rozvine se těžká opona u protějších dveří, kdy vyhlédne z ní kadeřavá hlavinka s úsměvem zvěstujícím nejvyšší blaho lásky a opojení – ale nadarmo. A tak unaven poutí a prohlížením missálů a žaltářů, obrazů Dětřicha Wurmsera, hotových i nedodělaných, stojím před tebou nevyléčen, řekněme třeba ze své fantasie, spíše hladov a lačen nových dobrodružství a výbojů.

      Štěpán (vstane též) Pokládá tedy Milost Tvá Karlštejn za jakýsi druh harému, o nichž zpívají dobrodružné zvěsti výprav křížových? U vás, toť ovšem jinak! Přece nerozehřívá zlato cyperských hroznů tvoji krev?

      Petr Mělničina má také své kouzlo, pane vévodo – je sice trpká, jako to mé zklamání ve zdech karlštejnských, ale dovede i přitom rozehřáti srdce a vyjasniti zrak. (Rozhlíží se kolem) Však zde, kde nic, tu nic – ostatky a zas jen ostatky!

      Štěpán Dovol jen, králi, jak mohla zmocniti se tebe taková myšlenka! Císař pár měsíců po svatbě, muž starší a usedlý, v státnickém umění, jež jest duší jeho života, skorem zešedivělý – a děvčata – a harém docela! Ne ne, jsi příliš obrazností svou na východě, králi jerusalemský.

      Petr Možná, vévodo – ale nevzdám se tak snadno. Já viděl, a to rozhoduje. Na vlastní oči jsem viděl…

      Štěpán Snad ne ženu na Karlštejně? – Jsi na omylu; přísný zákaz vydán jest a znám v tom ohledu po celé zemi, že nesmí žena přenocovati v těchto zdech. A nyní se chýlí k večeru – musil by vědět o tom purkrabí.

      Petr Ani královna není vyňata z tohoto zákazu?

      Štěpán Ani královna; tak posvátné je místo, kde uloženy jsou zemské klenoty. Pak nechce císař v pobožnostech svých býti vyrušován – ani vlastní ženou svou. Jsem cizinec, ale tolik již přece vím.

      Petr Divné to máte mravy na severu.

      Štěpán Je to ovšem trochu podivínské, ale my dva to sotva změníme.

      Petr Když jsem však viděl…

      Štěpán Co