Staré pověsti české. Alois Jirásek

s Přemyslem mezi lechy a vladyky shromážděné na širém nádvoří, kněžna všem velebná, s posvátným klidem na bledém líci; její zrak už hleděl u věčnost.

      Všem tu oznámila, že její osud se naplňuje, že je tu naposled vidí, naposled k nim mluví. Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, knížeti svému, i pak jejímu synu víru a poslušenství. Kde kdo kolem, v pohnutí naslouchal, a teskno padlo na všechny, a slze pak i bradatým mužům zkalily zrak, když Libuše svého manžela prosila, aby měl pro ně vždy shovění a když pak ruce vztáhla a všem žehnala.

      Vrátivši se do své jizby, položila se na zemi, mater všech, a umřela. I plakali pro ni manžel její a syn, plakaly děvy a lidé všichni pláčem velikým, a nesli a spálili její tělo, a popel pochovali, učinivše nad hrobem velikou tryznu.

      Kde ten hrob vykopán, nikdo najisto neví. Staří dí, že na jejím hrádku v Libušině, a také je stará zvěst, že na hradě Libickém, opodál tajemného chlumu Oškobrhu, plného vzácných bylin a koření.

      * * *

      Libušin poklad zůstal i po její smrti ve skalné skrýši tak, jak ho manželu svému ukázala. Nedotekli se ho Přemysl, věda, nač je. A tak leží poklad po dnes hluboko ve Vyšehradské skále, z níž zasvítí, až bude největší bída a drahota. A jak se otevře, objeví, bude zas všeho hojnost a všeliká nouze přestane.

      * * *

      Zlatá kolébka Libušina spočívala dlouho, dlouho na dně Vltavy pod Vyšehradskou skalou. Sel času proud a plynul, a s ním utrpení za utrpením se neslo na českou zemi. Hynuly dědiny, hynuly kraje. V požárech lehaly vesnice i výstavná města. Boj za bojem krví zaléval rodnou zemi. Bratr ničil bratra, nejvíce v Libušině rodě, a cizozemec jim šlápl v týl.

      Ale nebyla noc bez konce.

      Zlatá kolébka pod Vyšehradskou skalou se vynořila z temných vod, zasvítila ryzím kovem na bíle dni, a v ní spočinula vlasti spása, jsouc ještě dítětem: synáček poslední ratolístky Přemyslova kmene.

      A zlatá kolébka rostla s dítětem, až vyrostla ve zlaté lože, jak vyrostlo její děcko v muže, jenž se stal otcem vlasti. Na posvátném Karlštejně měl to čarovné lože, na němž unaven prací a péčí vladařskou ve chvílích oddechu odpočíval. Když pak zemřel, nesneslo zlaté lože žádného jiného a zmizelo.

      Zapadlo zase kolébkou tam, odkud se vynořilo, do temné tůně, hluboko pod Vyšehradskou skálu, a čeká tam, čeká.

      Dívčí válka

      I

      Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou již u takové vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. Těžko to nesly, hořce vzpomínaly těch dob, kdy jejich kněžna samojediná vládla zemi i mužům všem, a hněv se jim rozjitřil, když nejeden z mužů řekl jim s úsměškem:

      „Panovaly jste, klaněli jsme se vám, a hle, teď jste jako bludné ovce!“

      Až tajený hněv jako prudký plamen vyšlehl. Z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku a neměříce sil, začaly tuhý boj proti všem mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libušině. Ta první k boji vyzvala, k boji první se zbraně chopila, všechny pak sdružila a ke stavbě pevného hradu přiměla.

      Ten hrad si zbudovaly za své útočiště za řekou Vltavou na vrchu o něco výše nežli na protějším břehu Vyšehrad.

      Dívky poslouchaly ve všem Vlasty jako své kněžny a velitelky. Na její radu a příkaz mnohé se také rozešly do všech krajin vyzvat žen a dívek, aby nechaly všeho a přichvátaly na Děvín, jak se nazýval nový hrad, bojovat proti mužům, aby ženy vládly zemí, muži pak aby jen sloužili a rádla se drželi.

      Vyzvání Vlastino nebylo prázdným hlasem, její vítr zavane, ale jako jiskra zažehlo srdce přemnohých. Jako když holubice ze svých kotců vyletí, tak chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců, bratří a všechny na Děvín hrad, že se jimi pak hemžily jeho síně jizby, volné nádvoří i vysoké valy.

      Muži opodál, od Vyšehradu nečinně je pozorovali měli z toho veselí a posměch, jak se dívky cvičí ve bráni a jezdí na koních. I staří a zkušení hleděli na ně pohrdavě, a když před knížetem Přemyslem byla ženách ve zbrani řeč, mluvili o nich potupně, a chystali se s posměchem zkusit ženského udatenství.

      Všichni kolem knížete se smáli, toť že bude honba, en Přemysl byl zasmušilý a starostně řekl:

      „Slyšte, proč se s vámi nesměju. Také byste se nesmáli, kdybyste měli vidění, jaké jsem viděl dnes ve snách.“

      Chtěje jich varovati, pověděl, co viděl: „Noc byla, v povětří plno hustého, čpavého dýmu; v záři požáru viděl jsem dívku v přilbě. Zpod přilby jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala do číše krve a lokala ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Aj, slyšte, mužové, bohů las a znamenejte jejich znamení. Tím viděním vás varuji, slyšte mou řeč a lehko jí nevažte!“

      II

      Zatím se dívky na Děvíně připravovaly na boj proti mužům. Hlas krve udusily a bez srdce, tvrdě ohlásily i bratřím i otcům:

      „Již vám nejsme ničím a nebudeme. Každý měj péči o sebe!“

      Samy si pak slíbily vespolek víru a zapřísáhly se slibem velikým a zaklely se, ať budou pohubeny svými vlastními meči, jestliže povolí nebo dopustí-li se zrady. Tak přísahaly na Děvíně své velitelce Vlastě, jež určila každé místo i úkol.

      Nejmoudřejší si nechala v radě, opatrným hrad poručila, nejodvážlivější do pole chystala, aby na koních bojovaly a muže bily jako psy. Ty pak, které byly urostlé postavy, krásného líčka a půvabného pohledu, vybrala, aby lákaly muže a krásou a líbezností je zničily. Chtělať je hubiti mocí a všelikou lstí.

      Muži však zůstali v bludu a nedbali rady Přemysla knížete. Jako na nějaké veselí hrnuli se k Děvínu. Každý si myslil, že, jak se ukážou, jak mečem zablýsknou, dívky se leknou a prchnou, jako když na kočky zachřestí měchýřem s hrachem.

      Ale div divoucí! Dívky sice na hradbách nezůstaly, ale neprchly. Přímo z brány vyrazily a Vlasta je před hradem ihned šikovala do boje. Sedíc na vraném koni, v kroužkové brni, s přilbou na hlavě, s oštěpem v ruce, mluvila ohnivě k dívčímu voji, aby se nelekaly, aby statečně bojovaly.

      „Dáme-li se přemoci,“ volala, „teprve se nám mužové vysmějí. Za robotné budete, a hůř, za otrokyně líp je třeba zahynouti, nežli se jim dáti na milost, protož na ně! Neživte nikoho, bijte každého, každého, ať je kdokoliv, ať bratr, ať otec!“ Jen dořekla a již potrhla uzdou a pobídla koně cval. Vzkřikla, mávala oštěpem a divý křik letěl a ní. Šik bojovných dívek se hnal za ní dychtě po oji, a v čele všech, hned za Vlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava.

      Šípy bojovnic zasypaly muže jak náhlá chumelené. A již nebylo jim do smíchu. Okrvavěli, padali ne po různu, ale řadami, a nežli se vzpamatovali, razily mezi ně bojovnice na koních, a bodaly je a sekaly do jich zmateného houfu.

      Boj netrval dlouho. Tři sta mužů krvácejících polehlo na zemi. Ostatní se dali na útěk. Hustý, černý es opodál byl jejich spásou a záštitou. Bez něho byli y všichni zahynuli.

      Děvín i všecko okolí ozývalo se radostným hlaholem dívek. Jásaly nad vítězstvím, jež jejich bojovost