Staré pověsti české. Alois Jirásek

vzdálí, Vltava řeka je obíhá.

      To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova.

      Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu.

      I nazvete hrad, jejž stavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému.

      Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“

      Umlkla. Byla by více mluvila; náhle však pohasl žár nadšení, neb věští duch od ní odstoupil.

      I hned šli za řeku na vrch do starého lesa a nalezše tam muže při díle, jak Libuše viděla a řekla, jali se na tom místě stavětí hrad. Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradili, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnějším. Příkop hluboký a val vysoký tam sdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby. Do jejich stěn natloukli dřevěných hřebů a pak je hlínou promíšenou slámou ohodili. Tak sruby lepence udělali, aby byly jistější proti ohni a proti zápalným střelám.

      I byl hrad Praha řečený velice pevný a panoval pak vedle Vyšehradu celé České zemi.

      * * *

      Stalo se, že přišli na Vyšehrad vladykové některých rodů a mnozí starší, věhlasní po všem plemeni a promluvili k Přemyslovi:

      „Kněže, všeho máme dosť i hojno, i stád i obilí, i ryb a zvěře. Jedině kovů se nám nedostává. To, čeho sami ze země dobudeme, nestačí, ostatek pak draze platíme hostem kožemi, medem a koňmi. Tys moudrý, porad a promluv s kněžnou, aby nám oznámila svými věštbami, v kterých tajných místech kovové stříbra neb zlata a jiné rudy byli by uloženi.“

      Když Přemysl jejich žádost uslyšel, řekl jim, aby se odebrali do svých dědin, patnáctého však dne aby tu na hradě zase byli, pak že uslyší. Když v určitou dobu přišli, uzřeli Přemysla, an sedí na svém stolci, a Libuše vedle něho sedící na dřevěné stolici, jež byla jejím znamením znamenána.

      „Slyšte, stateční vladykové a mužové české země!“ promluvil Přemysl. „Slyšte slova své mateře; ta vás i vaše potomky těmi slovy obohatí.“

      I vzhlédli všichni k velebné kněžně, jež vzbuzena věštím duchem vstala a šla nádvořím a dál v kraj hradby. Sel Přemysl vedle ní, a šly vladykové a její dívky opodál za ní, až stanula na skále vysoko nad řekou Vltavou a tu promluvila:

      Co ukrývá se v skále, v země hloubi,

      mým hlasem zjeví bohů hlas.

      V tom se obrátila k západu slunce, vztáhla ruce i řekla:

      Vrch vidím Březový, v něm žíly stříbra.

      Kdo hledá, najde bohatství.

      I soused od výpadu, zván i nezván,

      chtít bude kov, v němž vláda je.

      Vy chraňte se, ať z darů vaší země

      vám pouto sluhů neskuje.

      Pak, obrátivši se na levou stranu proti poledni, promluvila:

      Vrch vidím Jílový, je zlata plný.

      V tom sila je i divá moc.

      Však síla povadne, vás mdloba schválí,

      jak pohasne vám lásky svatý žár.

      Opět obrátivši se na levou stranu, k východu slunce, takto věštila:

      Tam hora třihřbetná, v svém kryje lůně

      pro věky stříbra poklady.

      Že trojí hřbet však hoře, třikrát sejde

      jí kov a třikrát vzejde zas.

      Cizince bude lákat jako lípa,

      když v kvetu vábí roje včel.

      Jich trubci nezmohou, jen včelí práce,

      jíž zlato roste ze stříbra.

      Jak dopověděla, obrátila se zase k levé straně na půlnoc a řekla:

      Vrch vidím Krupnatý a v jeho hloubi

      olova, cínu kalný lesk.

      Však při mecích je, a tu stráže mějte

      vždy bedlivé na každý krok.

      Kde jenom na píď sami povolíte,

      tam ztratíte vždy celý lán.

      Když ukázala tajná do té chvíle ložiska kovů, obrátila se k vladykům a starším, naslouchajícím mlčky a dychtivě, a takto je oslovila:

      Lesk sedmi kovu v půdě valí sviti

      a klasu platem žírný lán.

      Váš rod tu bude žíti věky věků,

      a silen bude, požehnán,

      když svatou jemu bude otců země

      jich krví, práci, hlabolem,

      když cizím neskloněn, mrav starý uctí

      a bratrem bude bratřím svým!

      Často sestupovala Libuše se svého sídla dolů na patu Vyšehradské skály, do své osamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, když na prahu lázně patřila v proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamžik nadchl věští duch.

      Šly proudy a plynuly, a s nimi se míhalo šerým jich lůnem vidění za viděním. S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, až trnula mysl, až bolelo srdce.

      Bledá, chvějíc se, chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným hlasem stíhala vod hrozná zjevení

      S úžasem, s bázní patřily dívky na svou kněžnu, jež v bolestném vzrušení hledíc do řeky zalkala, a teskně pak promluvila hlasem zamženým žalem:

      „Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby; a vše hyne, ach hyne!

      A v požáru záři krvavý boj – krvavé boje. A boje! Ssinalá těla, ran plná, krve. Bratr zabíjí bratra, a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, ponížení, pokutu zlou.“

      Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnil Libuši zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině a skloněna nad vodou, mluvila pohnutým hlasem:

      „Hluboko na dně spočívej kolébko mého syna, až čas tě opět povolá.

      Nebudeš na věky v temných hlubinách, nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zas jasný den, vzejde zas blaho mému národu.

      Očištěn útrapou, silen láskou a prací vztyčí se v síle, spím své tužby a dojde zas slávy.

      Tehda zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočine na tobě, jsouc ještě dítětem —“

      * * *

      Míjela léta, a když nastal souzený čas, Kazi, jež často vracela nemocným život žehnáním kouzlem, sama podlehla smrti. Kazi na památku nanesli obyvatelé země mohylu velice vysokou poblíže jejího hradu na břehu Mže vedle cesty, kudy se chodilo do krajin župy Bechyňské přes horu Osek.

      Pak se Mořenin prst dotekl čela pobožné Tety; vydechla duši. Po veškeré