Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. Svatopluk Čech

se, „je to myšlénka bláznovská! Vším je zajisté vinno jen to čertovské Würflovo pivo. Počkejme, podívám se na manšetu! – Hm, deset čárek – Inu, ovšem, teď je všechno jasné.“

      Ale přece nebylo nic jasné. Co pan Brouček spatřoval, mohlo arci za pozemských poměrů býti leda výtvorem chorobně podrážděné obraznosti nebo smyslového klamu; avšak pan domácí cítil, že má hlavu a smysly zcela v pořádku, že je úplně střízliv, ba že navzdor oněm desíti čárkám na manšetě netrpí ani nejmenší stopou nějaké kocoviny.

      „É!“ zvolal a vyťal si notný záhlavek, ačkoliv se chtěl jen lehce udeřiti v čelo, „snad mi pomůže.“

      Sáhl do náprsní kapsy pro knížku o měsíci, z níž u Würfla četl, ale ruka zajela tam bezděky s takovou prudkosti, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla.

      „Kýho výra!“ zabručel pan domácí. „Což mám najednou rtuť místo krve v žilách? Musím se krotit!“

      Ale navzdor tomu předsevzetí pleskl se otevřenou knihou, kterou chtěl jen ku čtení zveduouti, silně do nosu. Když ji chtěl odšinouti, octla se zase až na klíně a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodlně čisti.

      Utekl se k této knize, poněvadž ji na zemi přečetl jen povrchně.

      Brzy našel tam, že na měsíční obloze záři i ve dne hvězdy s koulí nebo srpem země svorně vedle slunce. A kde je toto?

      Poobrátiv se trochu, spatřil na hvězdnaté obloze skutečně i slunce – vlastně nespatřil, poněvadž musil zavříti oči před úžasně mocnou, oslepující jeho září, účinkující jak ohromné, nad pomyšlení silné elektrické světlo.

      Již nebylo pochybnosti, že pan Brouček skutečně dostal se na měsíc.

      „Ó bože, bože, co jsi to na mne dopustil?“ zaúpěl. „Na měsíci! Toť strašné! To sahá věru nad lidský rozum. A přece nemohu o tom již pochybovat. Tahle rokle je patrně jedním z těch drobných kráteříků, kterými je místy povrch měsíce tak hustě obsypán jako dolíčky po neštovicích. A tamhle ten půlměsíc je vlastně země. Ach, bože, kdo si mohl pomyslit, že budu jednou na ni pohlížeti z měsíce, že se pro mne stane sama měsícem a s výše nebeské bude se ukrutně posmívati mému neštěstí!“

      Znovu dal se do knihy, najde-li tam snad nějakou útěcha, ale když se dočetl, že přitažlivost měsíce činí jen 1/6 pozemské, že tudíž našich 6 kilogramů váží tam pouze jeden kilogram, odložil knihu s hlubokým povzdechem: „Ach, nyní pochopuji, proč jsem se knihou praštil do nosu. Zdvihal jsem ji touž silou jako na zemi a ona je zatím zde na měsíci šestkrát lehčí.“

      Nebudu dále líčiti směs trapných myšlének a pocitů, jež nitrem Broučkovým vířily, a podám toliko závěrek jeho samomluvy: „Zde tedy sedíš, chudáku, opuštěn a samoten, na cizím, neznámém světě, více než 50.000 mil vzdálen od země, na kterou se již nikdy více nevrátíš. Hle, tam předaleko v nesmírném prostranství nebeském na tom divném půlměsíci, který je vlastně zemí, leží kdesi Praha, stoji tvůj dům a snad klepe právě v tu chvíli hospodyně s ranní kávou na tvoji ložnici,.. Nedoťuká se, nedovolá se… Dá vypáčiti dvéře: postel nedotknutá, po pánovi ani stopy… Nastane hledání po městě, pátrání, vyšetřování – snad padne i na Würfla podezření, že mne obral a vyhodil někam do Jeleního přikopu – a koncem konců rozmnoží moje aféra hezkou již řadu nevysvětlenych vražd a neštěstí. V mém krásném domě budou hospodařiti roztomilí moji příbuzní, které jsem na zemi míval nejraději hodně daleko od sebe. Peníze, kterými jsem si pojistil slavný pohřeb, jsou marně vyhozeny. Ni prostý křížek nezůstane po mně na zemi; památka moje zajde tam beze stopy. Leda že snad někdy moji staří kamarádi, jdouce za jasné noci od „kohouta“ nebo od Würfla, mezi sebou prohodí: „Bylo to dnes pivko, co? Na tom by ani nebožtík Brouček neshledal chybičky…“ A nebudou tušiti, že ubohý Brouček šplhá zatím po měsíčních kráterech na krásném úplňku, k němuž snivě vzhlížejí na hvězdnatou oblohu.“

      Pan Brouček zaslzel a oddal se zcela svému žalu.

      Ale po chvili ohlásil se jiný pocit: neho rázný hlad. „Zde toho kamení se nenajím,“ pravil k sobě pan domácí. „Především je třeba, abych vylezl z té proklaté žumpy a rozhlédl se trochu dále po měsíci.“

      Vstal – ba pěkně vstal! Vyskočil, vymrštil se jako pražcový míč vysoko od půdy. A chtěje se přiblížiti ke svahu kráteru, činil to větrnými poskoky a smělými pirouettami, za které by se nemusil styděti ani Mošna. Jeho pozemští přátelé byli by ustrnuli, kdyby byli spatřili obtylou a rozšafnou osobu pana domácího tančiti nejsvižnější pařížský kankan.

      „Uf! Uf! Prožluklá měsíční lehkost!“ oddychoval si náš bezděčný tanečník, když přivedl své tělo jakž takž do rovnováhy.

      Vzpomněl si při tom na odloženou knihu. Zvedl ji a vstrčil do pravé náprsní kapsy, poněvadž levá – jak víme – byla protržena. Ale tu zavadil o jakýs balík. Vytáhl jej a vzkřikl radostí.

      Za své poslední osudné návstěvy u Würfla snědl dva párky vídeňských uzenek s křenem. Poněvadž tyly výtečné, poručil si da capo a dal si zabaliti ještě čtyři párky do papíru pro domácí požitek. Tyto čtyři párky objevily se teď před radostným jeho zrakem.

      Prohledal na spěch i ostatní kapsy. Na zub nenašel tam sice již ničeho, ale přesvědčil se s potěšením i podivením, že při děsnérn pádu na měsíc neztratil ani zbla: tobolka, hodinky s přívěsky – tchdáž nebyly to ještě stříbrné půlměsíčky – nůž s vývrtkou, pivoměr a gumová páska s porcelánovým knoflíkem k označení sklenice, zkrátka všechno bylo na svém místě.

      Pan Brouček dal se s chutí do uzenek. Ale poněvadž se mu lehké nohy ustavičně plašily a jídlo při tanci nevalně se daří, uvelebil se opět na zemi či vlastně na měsíci, ovšem s náležitou opatrností, aby příliš prudkým nárazem část k sezení nejpotřebnější snad vážně nepoškodil.

      Náš hrdina mžikem slupl tři párky, ale u čtvrtého se náhle zarazil. Napadlo mu totiž: „Což mají-li snad přece učenci pravdu, že není na měsíci žádného zvířectva ani rostlinstva? Čím bych se tu pak živil? Ó, bože! Musil bych bídně zahynouti hladem a zároveň žízní, poněvadž prý tu není také ani krůpěje vody, neřku-li piva!“

      Při té myšlénce ztrnul pan domácí ledovým dechem hrůzy.

      Ale za chvilku se vzpamatoval.

      Ne, tak zle nebude! Učenci se mohou mýlit! Ba, věru, mýlí se – šeredně se mýlí. Však jsem si myslel vždycky: což mohou páni professoři vědět o měsíci, o který z nich žádný ani nohou nezavadil. A tu je důkaz: Povídají, že země všecko k sobě přitahuje – a mne pustila až na měsíc! Povídají dále, že prý není na měsíci žádného vzduchu. Kdyby to byla pravda, nemohl bych zde dýchati – a hle! jsem dosud bohudíky živ a zdráv!“

      Tato úvaha potěšila pana Broučka nad míru.

      Tedy žádné přílišné strachy, Matěji!“ povzbudil se skoro vesele. Ten poslední párek schováš sice pro kmotra Příhodu; ale na nejhorší nemusíš ještě pomýšlet. Je-li na měsíci vzduch, je tu jistě také voda, a je-li zde voda, jsou tu i byliny a dojista i zvířata. Ba, svou hlavu dávám v sázku, že zde žiji také nějací rozumní tvorové jako jsme my lidé na zemi. Vždyť to dá rozum, že musí byt měsíc obydlen. K čemu pak by jinak byl? Či snad jen k tomu, aby nahlížel necudně do oken hezkým děvčátkům nebo aby svítil