Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. Svatopluk Čech

válka všech proti všem. Každý den nějaké neštěstí na dráze nebo nějaký nový zakon – člověk by už věru nejlépe učinil, kdyby dal té blátivé kouli s Pánembohem!

      Za této pessimistické samomluvy došel pan Brouček starých zámeckých schodů. Přes nízkou zeď zadíval se dolů, kde tměla se spousta domů, z niž trčely různotvárné věže a vížky do jasné záře měsíční. Avšak jen chvilku bavil se tímto pohledem; pak vzhledl opět ku měsíci, jat nyní skutečně jakousi kouzelnou přitažlivou mocí.

      Skoro se ostýchám napsati, co následovalo. Tím, že jsou vědecké předsudky příliš mocné, než aby někdo mé historii uvěřil a nenazval jí hloupou báchorkou. Ale nemohu k vůlí předsudkům těm líčiti věc jinak, nežli jak se skutečné sběhla.

      Pan Brouček vylezl na zeď a kráčel s okem stále na měsíc upřeným zvolna po ní. Pod tou zdi táhne se po svahu hradčanského návrší nějaká rozsáhlá panská zahrada, v hořejší příkřejší části terasovitě upravená a na jednom místě opatřená dvojitými kamennými schody, jež v odstavcích od sebe se rozbíhají a zase sbíhají, vroubeny jsouce prolamovaným kamenným zábradlím v barokovém vkusu. Vedou vzhůru k malému zahradnímu domku, jenž vystavěn jest u samé zdi. Možná, že můj popis není zcela přesny; ale nejsem Zolistou, abych k vůli dokonalé věrnosti v nejlepším odložil péro a běžel dříve na Hradčany podívat se na ty schody a na ten domek.

      Pan Brouček kráčel tedy po zdi k domku. Nevím, je-li střecha jeho nad onu zeď tak málo povýšena, že se na ni člověk bez obtíže dostati může. Jisto jest pouze, že pan Brouček na dotčené střeše vskutku se ocitil. Vylezl na její hřeben a posadiv se tam rozkročmo, obemknul železnou větrnou korouhvičku. Oko jeho bylo dosud nezdolnou mocí upoutáno k luně a se směsí hrůzy a zvláštní rozkoše začal brzy pociťovat na celém těle působení magické síly. Proti vůli začaly se rozkročené nohy zdvihati na zad, výš a výše, již neseděl jízdmo, nýbrž ležel na břiše vodorovně na hřebenu střechy, drže se rukama pevně korouhvičky; ale v zadu zdvihaly se zvolna jeho nohy do vzduchu, již zdvihal se i dřík; již celé telo, tažeuo silou nezdolnou, vznášelo se kolmo, hlavou dolů a nohama k nebesům, v povětří nad střechou pavilonu a toliko natažené ruce držely se křečovitě hrotu větrné korouhvičky. Avšak jejich síla byla slabá proti neznámé moci; pustily se posléze a – Newtonova důvtipná vědecká stavba rozpadá se tím v bídné trosky – pan Brouček padal s úžasnou rychlostí – nikoli k zemi, nýbrž směrem od země do nesmírného prostoru světového.

      S děsným chvatem zapadala pod ním Praha do hlubiny, mizela se všemi podrobnostmi krajiny v jednotvárném povrchu velikého kruhu, který se rozšiřoval víc a více – ale pan Brouček neviděl již ničeho, nehot smysly jeho obestřela mrákota.

      Čtenář již asi tuší z nadpisu, kam pan Brouček dopadl. Ano, pan domácí probudil se ze své mrákoty – na měsíci.

      Tuto první kapitolu a částečně i druhou převzal antor s některými potřebnými změnami z falešného cestopisu Rouskova, poněvadž se jakž takž shodovaly s pravdou. Ale všechno, pravšechno ostatní, co týž cestopis blábolil o měsíčních trpaslících a příhodách pana Broučka na luně, byly pouhé, čistonité, nesmyslné a nestydaté vymysly Rouskovy, jež důstojně korunoval kapitolou poslední, kdež neostýchal – se pronésti toto podlé obvinění:

      „Milí čtenářové! Stal jsem se oběti mystifikace, která hledá sobě rovné v dějinách naší literatury.

      Slyšte! Z celé historie výletu Matěje Broučka do měsíce jest pravda jen tolik, že člověk ten kdysi po půlnoci skutečně vyšel hápavým krokem z Würflovy hospůdky na Hradčanech, že klikatou pouti ku starým zámeckým schodům věnoval krásnému úplňku zmatený monolog, že bezúčelně vylezl na zeď, dělící tyto schody od nějaké vrchnostenské zahrady, a že spadl – nepadal však proti zákonům přírody nahoru do širého prostoru světového, nýbrž zcela přirozeně dolů do řečené panské zahrady, kde se k ránu probudil s nejšedivějším rozmarem na světě. Vše, pravím: vše ostatní jest pouhá, čirá, nestoudná lež, holá nejapná smyšlenka, kterou mi jmenovaný Matěj Brouček s neslýchanou drzosti pověsil na nos jedině za tím účelem, aby se mi „u kohouta“ a „na vikárce“ mezi důstojnými sebe přátely na vrch hlavy vysmál.

      Dostalo se mi právě nezvratnych důkazů, že bídný ten lhář o měsíc nikdy ani z daleka nezavadil a že měsícovatost jeho obličeje, jakož i zářivost jeho nosu nesouvisí nikterak s nebeským oním světlem, nýbrž s něčím docela jiným.

      A já bloud věřil mu jako písmu svatému, nastavoval za něho prsa oštěpům učenců! Arci, kdož mohl tušiti ďábelský klam za tou boubelaton tváři, která vypadá jako vtělená svatá prostota, a za těma vodnatýma, bledě modrýma očima, které zdají se hlásat: V sudě pravda!“

      Všechny své vlastní lži, kterými snažil se vydati v posměch osobu pana Broučka a veliké jeho objevy, neostýchal se takto zlopověstný onen Rousek k dovršení své drzosti připsati na vrub napadené oběti!

      Avšak ponechám již takové jednání spravedlivému soudu všech slušných lidí a podám čtenářstvu v následujících kapitolách pravdivé vylíčení toho, co vše pan Brouček na měsíci viděl i zažil a jak se nazpět na zeměkouli dostal.

      II.

(Procitnutí. – Neobyčejné úkazy přírodní a pochybnosti pana Broučka. – Země měsícem. – Falešné váhy na měsíci. – Elegické rozjímání. – Pan domácí tančí kankan. – Kam se až dostaly Würflovy uzenky. – Logické kotrmelce pana Broučka s efektním zakončením kapitoly.)

      Když mrákoty pana domácího minuly, shledal, že leží na dně jakési skalní rokle. Nad sebou pak uviděl překrásnou noční oblohu s jasnými hvězdami a srpovitým měsícem. Ale srp ten byl úžasně veliký a tak podivně zbarvený, že pan Brouček nedůvěřoval svým očím.

      Ačkoliv si je chtěl pouze promnouti, udeřil se do nich prudce rukama. A když potom usedl, podivil se, s jakou neobyčejnou pružností skoro samoděk se vztýčila, ba spíše vymrštila hořejší polovice jeho těla.

      „Co se to děje se mnou?“ pomyslil si s úžasem a znovu rozhlížel se vůkol. Nemýlil se prve. Sedí opravdu v okrouhlé rokli, jejíž dno uprostřed se vypíná ve skalní kužel, tak že tvar kotliny dosti se podobá obrácené formě na bábovky. Hornina, z níž jest složena, září v nejjasnějším světle denním rozličnými krásnými barvami; ale nahoře rozpíná se tmavá, ba černá obloha noční, v níž myriády hvězd planou báječným leskem jako třpytné démanty, rozseté po smutečním rouchu. Mezi nimi svítí onen podivný půlměsíc – pan Brouček neviděl jaktěživ měsíc tak veliký a k tomu není tenhle ani stříbrný ani zlatý, nýbrž ku podivu pestrý; málem bys řekl, že hledíš z povzdálí na pěkný, zpola zastřený glóbus.

      Pan domácí zavrtěl hlavou, a to mimo vůli tak prudce, že by si málem šíji byl vyvrlknul.

      „Pane bože, co je to se mnou?“ mluvil k sobě pomaten. „Jsem dnes jako zplašený, jako bych měl v těle tisíc ďáblu. A kde to jsem? Nebe plno hvězd a zde v té rokli bílý den – jak je to možná? A tenhle měsíc – kdo viděl kdy takový hrozitánský a takový strakatý měsíc! Mám nějaký ztřeštěný sen anebo jsem ztratil rozum?“

      Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně soustředil všechny myšlénky na otázku, co se s nim dálo, než upadl v bezvědomí nebo spaní, které skončilo tímto úžasným procitnutím.

      Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl