Sbírka současné sci-fi. Perm 2023. Vladimíre Frolov

Ale hlavně uhádnutý v symbióze počítače a člověka. Muž viděl to, co stroj nevidí – je to otisk duchovnosti na tváři člověka. Toho bylo dosaženo modlitební praxí, chozením na bohoslužby v pravoslavné církvi, dodržováním svátostí církve. A nyní, v pátém, posledním ročníku studia, studenti již cítili, jak se říká, všichni cestující v metru, autobusech, spolucestující v autě… Stojí za zmínku, že duchovně nejpokročilejší studenti používali to, co se nazývá pronikání do vnitřního smyslového světa člověka tímto způsobem “rozpoznávání” informací, které vlastní mniši, profesionální armáda, soudci.

      Ale svět se vyvíjel, pokrok byl a rychle šel v počítačové technologii. V roce 2010 byl již počítač ovládán bez drátů, napětím myšlenky operátora. Ačkoli ne všechny tyto experimenty byly ve veřejné sféře, byly. A pak vyvstala hlavní otázka – dokáže výkonný počítač číst myšlenky lidí, kteří například jezdí autobusem? Možná se to ukázalo, ale v té době to byla těžkopádná technika, ale již v roce 2025 byla tato technika zmenšena na velikost krabičky cigaret. Samozřejmě, stejně jako dříve, skvělý výsledek v osobní identifikaci dala symbióza člověka a počítače, respektive člověka a umělé inteligence. A tady se dostáváme k hlavnímu vědeckému experimentu výzkumného týmu na Pegasu. O to tu jde. V autobuse by se osoba s počítačem, byť sebemenším, měla nacházet v těsné blízkosti kontrolované osoby. Co když je to terorista? Vznikl tedy nápad “cítit”, číst mentální obrazy lidí na dálku – například z vesmíru.

      Silným svazkem paprsků byla přiváděna ultravysokofrekvenční vlna, na Zemi tento paprsek zaujímal v závislosti na nastavení poloměr v průměru pět až půl metru. Operátor přes satelit sondoval dav lidí, aby hledal lidi s negativními, agresivními myšlenkami. A po jejich identifikaci propojili celý komplex operativně-pátráních opatření. V tomto experimentu byla i druhá strana medaile – přenos energie na dálku na osobu, která byla zraněna, například nemocná osoba, jdoucí po cestě. Určitá frekvence byla přenášena paprskem z vesmíru z družice, přirozeně nikým neslyšená, ta pak udávala tempo práci lidského mozku a v případě potřeby dokázala sejmout ze zraněného válečníka všechny potřebné vlastnosti. Ale to je vojenská stránka experimentu. Všechny teoretické výpočty byly ve dvacátých letech 21. století a to už se psal rok 2028. Takže vše, jak úroveň technického vybavení lodi, tak vědecká úroveň výzkumníků, bylo na výši. Složení týmu bylo mezinárodní, například Vasilij Kharin byl Rus, z Permu, bylo mu 42 let a byla to jeho druhá vesmírná expedice. Pracoval jako palubní inženýr a biolog na částečný úvazek a věděl o lodi ao tom muži téměř vše. “Psychobiomechanický systém – člověk” – jak rád říkal.

      Velitel lodi, profesor Arthur Stolz, pocházel z Německa a jeho role spočívala spíše ve spojení všech členů posádky a vedení projektu. Byl také psychologem na plný úvazek, vyučil se v jednom z klášterů ve Švýcarsku.

      Expediční lékařka Svetlana Moiseevna byla z Izraele, její silnou stránkou je mozek, složení krve, biologické vlny mozku i člověka.

      Intelektuální systém “Vagrius” byl původně z USA – minimalizace čipů v této zemi se prosadila již v 90. letech dvacátého století. Umělá inteligence se učila sama jak v programovém režimu, tak v oblasti erudice – v šachové hře neměla na Zemi obdoby. Například v případě nehody mohl nezávisle přistát s lodí bez lidského zásahu.

      Samozřejmě nechyběli další členové výpravy, roboti a mnoho dalšího o čem bude napsáno níže.

      Takže vše bylo připraveno pro experiment jak v oblasti přenosu energie na dálku, tak ve čtení mentálních obrazů na dálku z oběžné dráhy. Na místě byla skupina dobrovolníků také různého internalistického charakteru. Vše bylo připraveno. Tato nehoda se solárním panelem se ale stala malým zádrhelem – ze Země už létala nákladní opravárenská loď, ale zatím všichni odpočívali a používali podomácku vyrobenou solární baterii z germaniových tranzistorů uříznutých na vrcholu sedmdesátých let dvacátého století.

      BIOROBOT V KLÁŠTERU

      Po operaci ruky a přišití nového předloktí na Biomax 21, které nahradilo staré ztracené v boji s medvědem, se rada lékařů rozhodne poslat ho do kláštera, který je 30 kilometrů od vědeckého města. Tam se tkáně uzdraví a váha se vrátí do normálu a myšlenky na život se uklidní. Boris Borisovič Aleikin, tak se Biomax jmenoval 21. v jeho lidském životě, souhlasil. On, bývalý voják, už žil druhý život biorobota a chtěl vidět církevní život zevnitř.

      Klášter Vorobiev poblíž vesnice Vrabců byl malý. 20 krav s telaty, 2 traktory a 30—35 bratrů. Byli tam jen 3 mniši – sám opat, otec Philip, jeho pomocník mnich Andrei a mnich Sergius, který byl v kostele ještě jako chlapec a vyrostl do hodnosti mnicha. Bratři, takzvaní dělníci, byli většinou bývalí alkoholici, kteří z vůle osudu přišli o domov a práci. Byla tam i skupina narkomanů, lidí, kteří si odseděli a pletli své sítě zla zde v klášteře.

      Boris Borisych, který dorazil na místo pravidelným autobusem, šel 2 kilometry do kláštera a viděl kostel. Všechno, jak je na mapě leteckého snímku – v dálce je třípatrový dům, kde žili bratři, vedle stodoly… V dálce byla vidět zahrada a lázeňský dům. Když vešel do obchodu s ikonami, uviděl tam mnicha Andreje, který byl dříve výzkumníkem ve Výzkumném ústavu elektroniky. “A proč před dvěma lety opustil náš výzkumný ústav? Co ho k tomu vedlo – klášterní klid?”

      V Chrámu bylo ticho, Andrey přehazoval nějaké papíry a Boris (je to také biorobot Biomax 21st) se tiše zeptal: “Tohle bych chtěl tady… ošetřit si ruku po operaci a spravit nervy, kde můžu nechat věci a obecně, kde mám teď?” “Ach ano, volal jsi včera,” řekl mnich Andrej. “Nechte mi svůj pas a mobil, stejně jako hotovost – tady je nebudete potřebovat a následujte mě.” Boris nechal svůj pas, mobilní telefon, i když v jeho těle byl zabudovaný druhý mobilní telefon a také vysílačku se satelitním telefonem. Centrum bylo možné kontaktovat kdykoli, při jakékoli práci a dokonce i při rozhovoru s jinými lidmi.

      “Můžu si u sebe nechat baterku?” zeptal se Boris, baterka byla převlečená baterie, vložila se do sítě a nabila, poté se náboj přenesl do inteligentního systému biorobota. Vzhledem k tomu, že mozek a srdce biorobota byly lidské a vše ostatní včetně svalů, vnitřních orgánů a kostry bylo umělé, vyžadovalo to vše jednou za dva nebo tři dny nabití energií. Z jídla mohl Boris sníst všechno, ale také mohl zůstat dlouho bez jídla. Mnohem déle než průměrný člověk. Dlouhou dobu mohl jíst jen jednu pšenici – ta se v umělém žaludku rozkládala na živiny.

      “Máme velmi přísný klášter, ale protože budeš topič a zároveň noční hlídač, můžeš mít s sebou baterku,” řekl mnich Andrey, zavřel obchod s ikonami a odvedl Borise do bratrského domu.

      Borisovi ukázali velký pokoj pro šest lidí, postele byly ve dvou patrech kolem stěn. Ukázali i topeniště ve sklepě, nebylo nutné topit, bylo nutné dovézt nějaké dříví a kusy uhlí do zálohy, uklidit, opravit propadlé elektrické rozvody, natáhnout kabel pro vnitřní klášterní telefon a nainstalovat tam je starý telefon. Co udělal Boris Borisovič.

      Boris se během jídla rozhlédl a zapsal si všechny bratry do paměti své umělé inteligence – včerejší alkoholici a narkomani byli úhledně oblečení a ve tvářích se jim červenal ruměnec. Všichni byli vzhůru a ve střehu. Pouze jeden z nich – Dmitrij, jak Boris později zjistil jeho