Pouze kdo je hoden. Морган Райс

měsíců později

      Rea ležela na hromadě kožešin vedle malinkého krbu, v němž sálal oheň, a naprosto osamocená srdceryvně sténala a křičela, neboť jí zmítaly porodní bolesti. Venku vyl ledový zimní vítr a zuřivá vichřice lomcovala okenicemi, které každou chvíli prudce narážely do zdí domu, takže dovnitř propouštěly sněhové závěje. Zběsilá bouře venku celkem výstižně vyjadřovala její vlastní rozpoložení.

      Rea seděla u malého ohníčku a tvář se jí leskla potem, přesto se však navzdory tančícím plamenům nedokázala zahřát. Dítě ji bez ustání kopalo a převalovalo se jí v břiše, jako kdyby chtělo už už vyskočit ven. Byla mokrá na kost, byla jí zima, celá se třásla a rostla v ní jistota, že se nedožije rána. Zalila ji další vlna bolestí a ona si už po několikáté té noci přála, aby ji ten rytíř tehdy nechal napospas smrti. V porovnání s tím, jak se cítila teď, by jí prokázal milosrdenství. Tahle pomalá muka, tato noc plná nesnesitelné agónie, byla tisíckrát horší, než co jí kdo kdy mohl udělat.

      Vtom náhle její výkřiky i kvílení větru přehlušil další zvuk-nejspíš jediný zvuk, který v ní v tu chvíli ještě dokázal probudit ochromující zamrazení strachu.

      Byl to zvuk blížícího se davu lidí. Rozzuřeného davu vesničanů, jež, jak si uvědomovala, sem přišli zabít její dítě.

      Rea v sobě sebrala poslední zbytky sil, o nichž ani nevěděla, že je ještě má, a celá roztřesená se nějakým zázrakem zvedla z podlahy. Se sténáním a křikem se kolébavě vyškrábala na kolena. Natáhla se k dřevěnému věšáku na zdi, pevně ho uchopila a s vypětím všech sil a jediným pronikavým výkřikem se přitáhla a postavila na nohy.

      Nedokázala říct, jestli ji víc bolelo ležet nebo stát. Neměla však čas nad tím teď dumat. Zvuky davu se ozývaly čím dál tím hlasitěji, což znamenalo čím dál tím blíž, a ona věděla, že tu budou co nevidět. Její vlastní smrt by ji nyní ani nijak zvlášť netrápila. Ovšem smrt jejího děťátka, to bylo něco úplně jiného. Musela své miminko dostat do bezpečí, ať to stojí, co to stojí. Bylo to opravdu zvláštní, ale připadala si s životem dítěte mnohem víc spjatá, než se svým vlastním.

      Ree se podařilo doklopýtat až ke dveřím. Tvrdě do nich narazila a musela se opřít o kliku, aby se vůbec udržela na nohou. Pár vteřin tam tak zůstala stát, hluboce dýchala a s rukou na klice sbírala síly a odvahu. Nakonec ji stiskla. Zároveň popadla vidle, které stály vedle u stěny, opřela se o ně jako o berli a otevřela dveře dokořán.

      Okamžitě se do ní opřel prudký vítr a sněhová vánice tak mrazivá, že ji připravila o dech. I přes zuřící vichřici však slyšela křik lidí a srdce jí pokleslo, když v dálce uviděla pochodně, jež si k ní nocí brázdily cestu jako hejno rozzuřených světlušek. Rea vzhlédla k obloze a mezi mraky na okamžik spatřila obrovský, krvavě rudý měsíc, který vyplňoval celé nebe. Zalapala po dechu. To přece není možné. V životě neviděla, aby měsíc rudě zářil nebo aby se vůbec během bouře objevil. V břiše ucítila ostré kopnutí a najednou si byla bez pochyby jistá, že ten měsíc je znamení. Znamení, které souvisí s narozením jejího dítěte.

      Kdo to bude? napadlo ji.

      Oběma rukama si sáhla na břicho, zatímco se v ní malý človíček dál divoce zmítal. Cítila jeho sílu a touhu dostat se ven, jako kdyby se chtěl davu vesničanů postavit sám.

      A pak byli najednou tu. Noc prozářily šlehající plameny pochodní a z uliček se vyhrnuly zástupy vesničanů, všichni směřující k ní. Kdyby byla ve své původní kondici, silná a schopná, postavila by se jim. Jenže teď dokázala sotva chodit-sotva se udržela na nohou-a čelit jim tedy nepřipadalo v úvahu. Ne s dítětem na cestě.

      Přesto však cítila, jak jí v žilách proudí vztek a spolu s ním i jakási prazvláštní síla, prvotní síla jejího dítěte. Současně ji zaplavila vlna adrenalinu a její porodní bolesti na okamžik odezněly. Na chviličku se zase cítila být sama sebou.

      To už se k ní ale řítil první z vesničanů, malý, obtloustlý muž se srpem v ruce. Když už byl skoro u ní, Rea se natáhla za sebe, oběma rukama sevřela vidle, ukročila o krok stranou a s křikem divokého zvířete mu je zabodla do břicha.

      Muž se šokovaně zastavil a zhroutil se jí k nohám. Zbytek davu rovněž ustal v pohybu a s úžasem na ni zíral. Její vzdor ho zjevně zaskočil.

      Rea na nic nečekala. Rychlým pohybem uvolnila vidle, zatočila s nimi nad hlavou a praštila jimi po hlavě dalšího vesničana, který na ni vyběhl s tlustou sukovicí. I on se rychle poroučel k zemi a přistál v závěji u jejích nohou.

      Nato Rea ucítila příšernou bolest v boku, to jak na ni ze strany skočil třetí muž a porazil ji do sněhu. Setrvačností ještě několik metrů klouzali po zledovatělé zemi. Rea řvala bolestí, protože ji dítě uvnitř začalo opět kopat. Pustila se s mužem do ukrutného zápasu v boji o holý život, a když jeho sevření konečně na chviličku povolilo, zakousla se mu zuby zoufale do tváře. Muž ze sebe vyrazil děsivý výkřik, Rea však jen zesílila svůj stisk, až mu vytryskla krev. Cítila v ústech její kovovou pachuť, odmítala se ale pustit a celou dobu přitom myslela jen na své děťátko.

      Nakonec se z ní svalil a držel se za tvář. Rea věděla, že přišla její příležitost. Neohrabaně se na kluzkém sněhu začala škrábat na nohy, aby se dala na útěk. Skoro už se jí podařilo postavit, když náhle ucítila, jak ji zezadu někdo popadl za vlasy. Prudce jí škubl, takže se zase skácela k zemi, a táhl ji za sebou. Málem jí přitom z hlavy vytrhal všechny vlasy. Ohlédla se a viděla, jak se na ni shora mračí Severn.

      „Mělas mě poslechnout, dokud jsi měla možnost,“ zavrčel. „Teď přijdeš spolu se svým dítětem o život i ty.“

      Uslyšela z davu jásot a věděla, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Zavřela oči a začala se modlit. Nikdy sice mezi věřící nepatřila, v této chvíli však i ona našla cestu k Bohu.

      Každou částečkou své bytosti se modlím za záchranu tohoto dítěte. Klidně mě nech zemřít. Jen prosím zachraň moje dítě.

      Jako by v odpověď na její modlitbu najednou ucítila, jak tah na jejích vlasech povolil a zároveň uslyšela tupou ránu. S podivem vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

      Při pohledu na svého zachránce ztuhla ohromením. Byl to o několik let mladší chlapec, Nick. Stejně jako ona byl i on potomkem chudého farmáře a nikdy mu to dvakrát nemyslelo, pročež si ho ostatní vždycky dobírali. Ona se k němu ovšem odjakživa chovala vlídně. Možná si na to teď vzpomněl.

      A tak nyní pozorovala, jak se Nick napřahuje sukovicí a udeřuje Severna ze strany do hlavy, takže nad Reou ztrácí kontrolu.

      Nato se Nick výhružně obrátil ke zbytku davu, zvedl svou palici a chránil ji před ostatními.

      „Rychle, utíkej!“ křikl na ni. „Než tě zabijou!“

      Rea na něj pohlédla se směsicí šoku a vděčnosti. Dav ho za to, co provedl, nepochybně ubije.

      Spěšně se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Nohy jí na sněhu neustále podkluzovaly, byla však odhodlaná dostat se co nejdále, dokud má čas. Vběhla do spleti uliček a než se v ní zcela vytratila, naposledy se ohlédla na Nicka. Divoce se oháněl svou palicí a odrážel od sebe dotírající vesničany. Pak se ale několika mužům podařilo k němu dostat a srazit ho k zemi. Cestu již nikdo nezahrazoval, a tak se vyřítili za ní.

      Rea utíkala. Sotva popadala