Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс

měli róbu tmavou a on bílou. Muž se prstem dotkl krve na oltáři. Nedával přitom najevo žádné znechucení, jen prostý zájem.

      „Ach, paní Stephania,“ řekl hlasem, který byl vyrovnaný a příjemný a téměř jistě dokázal skvěle lhát. „Dal jsem jí možnost stát se mojí studentkou. Měla ji raději přijmout.“

      „Co jsi zač?“ zeptal se Irrien. Přesunul si nůž v ruce. Úchop vhodný pro obětování změnil na bojový. „Jak sis dovolil přerušit okamžik mého vítězství?“

      Druhý muž rozpřáhl ruce. „Nechtěl jsem rušit, První kameni, ale chystal ses zničit něco, co náleží mně.“

      „Něco…“ Irrien si uvědomil, co má muž na mysli, a poněkud ho to překvapilo. „Ne, ty nejsi otec. Jeho otec je princ.“

      „Nic takového jsem ani netvrdil,“ pronesl muž. „Ale tohle dítě mi bylo slíbeno za mé služby a já jsem si ho přišel převzít.“

      Irrien cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. Sevřel nůž, ohlédl se a chystal se nechat muže zajmout. V tu chvíli si všiml, že se nikdo v sále nehýbá. Jako by všichni byli očarovaní.

      „Předpokládám, že bych ti měl poblahopřát, První kameni,“ pronesl cizinec. „Zjistil jsem, že většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou mocní, jsou ve skutečnosti slaboši, nemají vlastní vůli. Ale ty sis ani nevšiml mého… malého triku.“

      Irrien se vrátil pohledem k cizinci. Ten teď držel Stephaniino dítě v náručí, choval ho, jako by se o něj skutečně chtěl postarat.

      „Co jsi zač?“ znovu se zeptal Irrien. „Řekni mi to, ať vím, co ti nechat vytesat na náhrobek.“

      Muž se na něj ani nepodíval. „Má oči po matce, nemyslíš? Vzhledem k tomu, jaké má rodiče, určitě z něj vyroste pohledný silák. Budu ho cvičit, to je jasné. Bude z něj šikovný zabiják.“

      Irrien zavrčel hlubokým, hrdelním hlasem. „Co jsi zač? Řekni mi, co jsi zač!“

      Muž na něj tentokrát pohlédl a Irrien měl pocit, že jsou teď jeho oči plné ohně a žhavé lávy.

      „Jsou tací, kteří mě nazývají Daskalem,“ odpověděl. „Jsou ale samozřejmě i tací, kteří mě nazývají jinak. Rozhodně čaroděj. Zabiják Prastarých. Tkadlec stínů. Právě teď jsem ale muž, který si přišel vzít to, co mu patří. Dovol mi to a já odejdu v míru.“

      „Matka tohoto dítěte je mojí otrokyní,“ řekl Irrien. „Dítě jí nepatří. Nemůže ho nikomu dát.“

      Druhý muž se rozesmál.

      „Tolik ti na něm záleží, že ano?“ pronesl Daskalos. „Musíš zvítězit, protože musíš být nejsilnější. Možná bych ti mohl dát lekci, Irriene. Vždycky se najde někdo silnější, než jsi ty.“

      Irrien už měl muže tak akorát dost. Ať už to byl čaroděj nebo ne. Setkal se s muži i ženami, kteří tvrdili, že ovládají magii. Někteří z nich dokázali dělat věci, které Irrien nedokázal vysvětlit. Nikdo z nich ho ale neporazil. Když člověk čelil magii, bylo nejlepší zaútočit jako první. Rychle a tvrdě.

      Vrhl se kupředu, nožem bodl muže do hrudi. Daskalos pohlédl na ostří, které do něj proniklo, a pak udělal krok zpátky tak klidně, jako by se Irrien ani nedotkl jeho oblečení, natož aby mu ublížil.

      „Paní Stephania zkusila něco podobného, když jsem navrhl, aby mi dala své dítě,“ prohlásil Daskalos s náznakem pobavení v hlase. „Řeknu ti to, co jsem řekl jí: za to, že jsi mě napadl, zaplatíš. Možná nechám chlapce, aby platbu vyzvedl za mě.“

      Irrien znovu zaútočil. Tentokrát na mužovo hrdlo, chtěl ho umlčet. Klopýtl za oltářem, málem upadl. Čaroděj už tam nebyl. Irrien zamrkal a zmateně se rozhlédl. Po muži nebylo ani stopy.

      „Ne!“ zařval Irrien. „Za tohle tě zabiju. Najdu si tě!“

      „První kameni?“ zeptal se jeden z kněží. „Je vše v pořádku?“

      Irrien ho praštil hřbetem ruky tak prudce, až kněz upadl. Slyšel, jak ostatní zalapali po dechu. Očividně už se osvobodili z vlivu kouzla, které na ně čaroděj seslal.

      „Pane Irriene,“ pronesl nejvyšší kněz. „Musím protestovat. Udeřit kněze přivolává boží hněv.“

      „Boží hněv?“ zopakoval Irrien. Napřímil se a vypadal tak ještě hrozivěji, starý blázen se ale příliš soustředil na své blábolení, než aby si toho všiml.

      „Nevysmívej se jim, První kameni,“ pronesl kněz. „A kde je oběť?“

      „Pryč,“ odpověděl Irrien. Koutkem oka zaznamenal, že celý dav zkoprněl strachy. Alespoň oni si uvědomili, jak nebezpečná situace nastala.

      Kněz byl stále příliš zaujatý svým proslovem, aby si to uvědomil. „Bohům je nutné poděkovat za vítězství, jinak hrozí, že ti už nedopřejí další. Možná jsi nejmocnější člověk, ale bohové—“

      Irrien si k sobě muže přitáhl a současně ho bodnul nožem. Vedle čaroděje vypadal slabý, nemohl si dovolit, aby vypadal slabý i vedle kněze. Irrien položil muže na oltář, téměř na stejné místo, na kterém ještě před chvílí ležela Stephania.

      „Tohle vítězství jsem získal, protože jsem si ho vybojoval,“ pronesl Irrien. „Myslí si někdo z vás, že je silnější než já? Myslí si někdo, že mu jeho bohové dají sílu na to, aby si vzal, co je moje? Myslí?!“

      Rozhlédl se kolem a v pohledu měl tichou výzvu. Díval se ostatním do očí a všímal si, kdo odvrátil zrak, jak rychle a jak vyděšeně při tom vypadal. Vybral si dalšího kněze, mladšího než byl ten, který teď ležel mrtvý na oltáři.

      „Ty, jak se jmenuješ?“

      „Antillion, První kameni.“ Irrien v jeho hlase slyšel strach. To bylo dobře. Člověk by měl vědět, kdo ho skutečně může připravit o život.

      „Ty jsi teď nejvyšší kněz v Delosu. Budeš se zodpovídat přímo mně, rozumíš?“

      Mladý muž se uklonil. „Ano, První kameni. Jaké jsou tvé rozkazy?“

      Irrien se rozhlédl a postupně krotil svůj hněv. Krátký záblesk hněvu dokázal vyděsit ty, které potřeboval zastrašit, ale hněv, který nebyl pod kontrolou, představoval slabinu. Vyvolával odboj a povzbuzoval ty, kteří si ho pletli s hloupostí.

      „Ukliďte to, stejně jako jste uklidili první oběť,“ odpověděl Irrien a ukázal na mrtvého kněze. „Později za mnou přijdeš do královských komnat.“

      Pak přešel ke skupině klečících otroků, vybral z nich dvě Stephaniiny bývalé služebné, které měly hodně z krásy jejich bývalé paní, ale současně byly mnohem vyděšenější než ona. Vytáhl je na nohy.

      „Později,“ zopakoval důrazně Irrien. Z náhlého popudu postrčil jednu z nich směrem ke knězi. „Nechci, aby se říkalo, že nerespektuji bohy. Nenechám si ale poroučet. Vezmi si ji a obětuj ji. Potěší je to?“

      Kněz se znovu hluboce uklonil. „Cokoli potěší tebe, První kameni, potěší i bohy.“

      To byla