Voják, Bratr, Čaroděj . Морган Райс

na levé straně. Čarodějové a čarodějnice jsou nejhorší. Docela mě překvapuje, že se někdo urozený, jako jsi ty, vůbec vybavuje s takovými existencemi.“

      Kdyby ji námořnice alespoň trochu znala, nepřekvapilo by ji to. Neměla ani tušení, kolik času Stephania věnovala tomu, aby si zajistila, že nebude jen jednou z mnoha tvářiček u dvora. A rozhodně neměla ani nejmenší tušení, kolik toho byla ochotná podstoupit, když přišlo na pomstu.

      „Udělám cokoli, co bude nutné,“ řekla Stephania. „Otázkou je, jestli se na tebe můžu spolehnout.“

      Felene blýskla úsměvem. „Tak dlouho, dokud po mně budeš chtít činnosti zahrnující pití, boj a sem tam nějakou krádež.“ Pak její výraz zvážněl. „Jsem Thanovou dlužnicí a dala jsem mu slovo, že se o tebe postarám. A já své slovo držím.“

      Bez toho dodatku by se mohla Stephanii skvěle hodit. Kdyby se jen nechala uplácet stejně ochotně jako všichni ostatní jejího druhu. Nebo kdyby se nechala svést. Stephania by jí nechala Elethe stejně lehce, jako nechala Staré Haře jinou svoji služebnou.

      „A co až se dostaneme do Šeropelu?“ zeptala se Felene. „Jak pak najdeme to místo, kde se zapadající slunce setkává s lebkami mrtvých kamenů?“

      „O lebkách mrtvých kamenů jsem už slyšela,“ vmísila se Elethe. „Jsou v horách.“

      Stephania by byla raději, kdyby to probíraly v soukromí, ale na jejich malé lodi nebylo soukromí nikde. Musely o tom mluvit a to znamenalo, že o tom budou mluvit před Felene.

      „To znamená, že budeme muset do hor,“ pronesla Stephania. „Dokážeš to zařídit?“

      Elethe přikývla. „Jeden rodinný přítel zařizuje karavany procházející horami. Nemělo by být složité se o to postarat.“

      „Aniž by to přitáhlo velkou pozornost?“ zeptala se Stephania.

      „Vedoucí karavany, který přitahuje příliš pozornosti, je vedoucí, kterého okradou,“ ujistila ji Elethe. „A jakmile dorazíme do města, jistě získáme víc informací. Šeropel je můj domov, má paní.“

      „Jsem si jistá, že budeš hodně užitečná,“ pronesla Stephania tak, aby zněla vděčně. Ještě nedávno byla její služebná samý úsměv, ale teď se stěží pousmála. Pravděpodobně to souviselo s tím, kolik pozornosti jí věnovala Felene.

      Při tom pomyšlení ucítila Stephania záchvěv vzteku. Ne kvůli žárlivosti v obvyklém smyslu slova. K nikomu, ani k téhle dívce, nic takového necítila. Ne teď, když byl Thanos pryč z jejího života. Ne, šlo jen o to, že služebná byla její. Kdysi by se dívka na Stephaniin pokyn vrhla do propasti. Teď si tím ale Stephania nemohla být jistá, a to jí vadilo. Musela zjistit, jestli je jí její služebná stále stejně loajální.

      Musela toho udělat ještě hodně, než v Šeropelu skončí. Musí najít čaroděje, a i když její služebná částečně znala směr, stále to zabere nějaký čas a úsilí. Bude se o sebe muset postarat v cizí zemi, kde lidé i politika budou jiné, než byla zvyklá, i když lidské slabosti jsou stejné po celém světě.

      Dokonce, i když najde toho čaroděje, bude muset najít způsob, jak zjistit, co ví, nebo ho přesvědčit, aby jí pomohl. Možná ji to bude stát jen další peníze nebo nějakou cetku, ale Stephania o tom pochybovala. Jakýkoli čaroděj s mocí zastavit Prastarého určitě dokáže získat cokoli, na co jen pomyslí.

      Ne, Stephania bude muset vymyslet něco hodně působivého, ale rozhodně si najde způsob, jak to zařídit. Každý po něčem touží, ať už je to moc, sláva, vědomosti nebo prosté bezpečí. Stephania měla vždy dar zjistit, po čem lidé touží. A často to využívala jako páku, díky které je přiměla dělat to, co od nich potřebovala.

      „Řekni mi, Elethe,“ pronesla náhle. „Co bys chtěla nejvíc?“

      „Sloužit ti, má paní,“ odpověděla okamžitě dívka. Byla to samozřejmě správná odpověď, ale současně v ní byl náznak upřímnosti, který se Stephanii líbil. Jestli byl skutečný, to ještě ve správný čas zjistí.

      „A ty, Felene?“ zeptala se Stephania.

      Sledovala zlodějku, která pokrčila rameny. „Všechno, co mi svět může nabídnout. Nejlépe dostatek pokladů, pití, společníků a zábavy. Ne nutně v tomhle pořadí.“

      Stephania se měkce zasmála a předstírala, že si nevšimla neupřímnosti, kterou měla Felene v hlase. „Samozřejmě. Co jiného by kdokoli mohl chtít.“

      „A proč mi ty neřekneš, po čem toužíš?“ oponovala Felene. „Copak chceš ty, princezno? Proč procházíš tímhle vším?“

      „Chci být v bezpečí,“ odpověděla Stephania. „A chci se pomstít těm, kdo mi sebrali Thana.“

      „Pomstít se Impériu?“ pronesla Felene. „No, s tím se asi dá žít. Konec konců, Impérium mě poslalo na ten prokletý ostrov.“

      Pokud chtěla věřit tomu, že pomsta Impériu je to, po čem Stephania touží, pak ať si tomu klidně věří. Objekty Stephaniiny pomsty se ale daly označit mnohem snadněji: Ceres, pak Thanos a všichni, kdo jim pomáhali.

      Stephania si v duchu zopakovala přísahu, kterou pronesla v Delosu. Vychová své dítě tak, aby jí posloužilo jako dokonalá zbraň proti jeho otci. Vychová své dítě s láskou, to rozhodně. Nebyla přece žádné monstrum. Ale současně mu dá účel. Postará se o to, aby jejich dítě vědělo, čeho se jeho otec dopustil.

      A že některé věci se neodpouštějí.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Lucious celou cestu do Šeropelu bojoval s nutkavou touhou někoho ubodat. Čím blíž k cíli byl, tím silněji ten pocit vnímal. Měl na sobě špinavé hadry, pekl se na slunci a prchal z Impéria, které by se mělo přetrhnout jen, aby mu mohlo políbit nohy.

      „Co se tady pleteš, chlapečku?“ obořil se na něj jeden z námořníků a procpal se kolem Lucia, aby mohl uvázat lano. Lucious se neobtěžoval zapamatovat si jeho jméno, ale právě teď si přál, aby ho znal. Mohl by si pak stěžovat kapitánovi na to, jaké tupce má v posádce.

      „Chlapečku? Ty víš, kdo jsem a odvažuješ se mi říkat chlapečku?“ obořil se na něj Lucious. „Měl bych zajít za kapitánem Arvanem a nechat tě zbičovat.“

      „Udělej to,“ pronesl námořník znuděným hlasem někoho, kdo ví, že je v naprostém bezpečí. „A uvidíš, co se stane.“

      Lucious zaťal pěst. Nejhorší na tom byl ten pocit marnosti. Kapitán Arvan stál u kormidla, které pevně svíral v rukou. S každou vlnou, která se do lodi opřela, se mu napjaly svaly v pažích. Bylo naprosto jasné, že pro něj má Lucious význam jen tak dlouho, dokud mu vydrží peníze.

      Jak už to bylo od doby, kdy opustil Delos, vztek s sebou přinesl myšlenky na krev a kámen. Krev jeho otce kanoucí po kamenné soše jednoho z jejich předků.

      Té, kterou jsi mě zabil.

      Lucious se při té myšlence otřásl. Dokonce i ten hlas s ním stále byl. Jasný jako ranní slunce, hluboký jako vina. Už od okamžiku, kdy poprvé udeřil. Lucious nevěřil na duchy, ale vzpomínka na hlas jeho otce byla stále s ním. Kdykoli se pokusil zamyslet, odpovídal mu. Ano, byla to jen jeho mysl, která si s