Rebel, Pěšec, Král . Морган Райс

že Ceres začala chápat, kdo se rozhodl to všechno využít.

      Pak spatřila Lucia a získala tak naprostou jistotu. Za všechno mohl on a to znamenalo, že svým způsobem byla na vině i ona. Kdyby jen byla rychlejší a dostihla ho ve chvíli, kdy zvítězila v souboji s jeho šampionem. Kdyby jen našla způsob, jak ho zabít, dřív, než k tomuhle došlo.

      Lucious stál nad vřeštícím vojákem a kroutil mečem, kterým ho probodl. Přiměl ho tak k dalšímu bolestivému výkřiku. Ceres viděla menší skupinu mučitelů a popravčích kolem. Vypadali, jako by si dělali poznámky, nebo jen oceňovali, že v jejich profesi někdo našel tak zvrácené zalíbení. Ceres si přála, aby mohla použít svoji moc a všechny je zabít.

      Lucious vzhlédl a Ceres fyzicky ucítila moment, kdy se jeho oči setkaly s jejími. Bylo to něco na způsob výjevů, o kterých zpívají bardi ve svých písních. Jako když se setkají pohledy dvou zamilovaných. S tím rozdílem, že tady šlo o čistou nenávist. Ceres by v tu chvíli zabila Lucia jakýmkoli dostupným způsobem a vytušila, že i on si pro ni něco chystá.

      Viděla, jak se pomalu usmál a naposled zatočil mečem v ráně. Oči stále upíral na Ceres. Pak se napřímil a nepřítomně si utřel zakrvácené ruce do kusu hadru. Chvíli stál jako herec, který se chystá přednést řeč před nedočkavým publikem. Ceres ale připadal jako obyčejný řezník.

      „Všichni tito muži a ženy zradili Impérium,“ prohlásil Lucious. „Všichni ale myslím víme, že to není vaše vina. Byli jste podvedeni. Ostatní vás svedli na scestí. Svedla vás na ně jedna konkrétní osoba.“

      Ceres viděla, jak k ní střelil dalším pohledem.

      „Takže jsem se rozhodl nabídnout milost těm z vás, kteří se mi podvolí. Plazte se přede mnou. Škemrejte o otroctví a budete ušetřeni. V Impériu není nikdy dost dříčů.“

      Nikdo se nepohnul. Ceres netušila, jestli na ně má být hrdá, nebo začít křičet, aby tu nabídku přijali. Konec konců, museli vědět, co přijde, pokud ji nepřijmou.

      „Ne?“ zeptal se Lucious a v hlase mu zaznívalo překvapení. Ceres si pomyslela, že možná skutečně předpokládal, že se všichni dobrovolně nechají zotročit, aby si zachránili život. Možná, že skutečně nerozuměl tomu, o co rebelům jde. Nebo tomu, že jsou horší věci než smrt. „Nikdo?“

      Ceres sledovala, jak mu z tváře mizí předstíraný klid. Jako když spadne maska a odhalí, co se skrývá pod ní.

      „Tohle se stane, když vy, hlupáci, začnete poslouchat lůzu, která vám lže!“ pronesl Lucious. „Zapomněli jste, kde je vaše místo! Zapomněli jste, že všechno, co vy, spodino, uděláte, má své následky. Zemřete. Všichni do posledního zemřete. A já se postarám o to, aby to byl takový způsob smrti, o kterém si budou šeptat všichni, kteří jen pomyslí na to, že by mohli zradit své pány. A postarám se o to tak, že sem nechám přivést vaše rodiny, aby se dívaly. Spálím jejich ubohé chatrče a přinutím je sledovat, jak tu budete řvát!“

      O tom, že to udělá, neměla Ceres nejmenší pochyby. Viděla ho, jak ukazuje na jednoho vojáka a pak kyne k jednomu z nástrojů, které čekaly opodál.

      „Začněte tímhle. Nebo začněte kýmkoli jiným, je mi to jedno. Jen se postarejte o to, aby všichni před smrtí pořádně trpěli.“ Pak ukázal směrem k Ceresině cele. „A postarejte se o to, aby ona byla poslední. Přinuťte ji, aby sledovala, jak všichni do jednoho umírají. Chci, aby z toho šílela. Chci, aby pochopila, jak bezmocná ve skutečnosti je. Ať už svým mužům napovídala o krvi Prastarých cokoli.“

      Ceres odstoupila od zamřížovaného okna, ale někdo ji musel sledovat zpoza dveří, protože zatáhl za řetěz a přitáhl ji tak zpět ke zdi. Nemohla od ní odstoupit ani o kousek. A rozhodně nemohla odvrátit pohled od okna, skrz které viděla, jak jeden z popravčích zkoumá ostrost své sekery.

      „Ne,“ řekla a snažila se vzbudit v sobě sebedůvěru, kterou ale vůbec necítila. „Ne, tohle nedopustím. Najdu způsob, jak to zastavit.“

      Nepokusila se v sobě vyvolat moc, jako to obvykle dělala. Ponořila se do prostoru, ve kterém na ni její moc obvykle čekala. Snažila se dostat do stejného rozpoložení mysli, jaké ji učili lesní lidé. Hledala svoji moc se stejnou jistotou, s jakou by se snažila ulovit nějaké ukrývající se zvíře.

      A přesně tak se před ní moc skrývala. Ceres ji nedokázala najít. Zkoušela všechno, co ji jen napadlo. Snažila se zklidnit. Snažila se rozpomenout na pocit, který v ní dřívější použití moci vyvolalo. Snažila se silou vůle přinutit moc, aby jí kolovala v žilách jako dřív. Dokonce ji zkusila i zoufale přemlouvat, vyjednávat s ní, jako by to byla jiná bytost, a ne jiná její část.

      Nic z toho nezabralo, a tak se Ceres pokusila zatřást řetězem, který ji poutal. Cítila, jak se jí okovy zakously do zápěstí. Cukala sebou, ale nepodařilo se jí získat víc prostoru než na natažení paže.

      Ceres by měla být schopná řetěz jednoduše přetrhnout. Měla by být schopná se osvobodit a zachránit všechny tam venku. Měla by být, ale právě teď to nedokázala a nejhorší na tom bylo, že ani nevěděla proč. Proč ji moc, kterou dřív tolikrát použila, opustila tak náhle? Proč se tohle muselo stát?

      Proč nemohla udělat to, co chtěla? Ceres cítila, jak se jí snahou udělat alespoň něco, hrnou slzy do očí. Zoufale přemýšlela nad tím, jak ostatním pomoci.

      Venku zatím začaly popravy a Ceres nemohla dělat nic, aby je zastavila.

      A co bylo horší, věděla, že až Lucious skončí s těmi venku, bude na řadě ona.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Sartes se probudil a okamžitě byl připraven bojovat. Pokusil se vstát, a když se mu to nedařilo, začal se zmítat. Vzápětí ho ale nakopla bota patřící drsně vypadajícímu muži ležícímu naproti.

      „Myslíš, že se tu můžeš roztahovat?“ vyštěkl.

      Muž měl holou hlavu a množství tetování. Na ruce mu chyběl prst, zřejmě o něj přišel při nějaké potyčce. Byly doby, kdy by se před ním Sartes roztřásl strachy, ale to bylo dřív, než ho odvedli do armády a než se přidal k rebelům. Bylo to před tím, než zjistil, jak vypadá skutečné zlo.

      Byli tam i další muži, natěsnaní v prostoru omezeném dřevěnými stěnami. Světlo dovnitř pronikalo jen několika mezerami mezi prkny. Sartovi to ale stačilo, aby si prohlédl ostatní obyvatele těsného prostoru. A byl to nepříjemný pohled. Potetovaný muž naproti vypadal ze všech nejpříjemněji. Vzhledem k tomu, kolik se jich kolem tísnilo, ucítil Sartes přeci jen záchvěv strachu. A nejen kvůli tomu, co by mu asi mohli udělat. Co ho čekalo dál, když ho zavřeli s muži, jako byli tihle?

      Sartes měl pocit, jako by se celý prostor pohyboval, a tak zariskoval, otočil se zády k pobudům a přitiskl oko k jedné ze štěrbin ve stěně. Venku uviděl ubíhající prašnou a kamenitou krajinu. Nepoznával ji. Jak daleko od Delosu mohl být?

      „To je vůz,“ řekl. „My jsme ve voze.“

      „Vida ho, kluka,“ pronesl holohlavý muž. Neuměle se pokoušel napodobit Sartův hlas, ale nedařilo se mu to, takže to téměř nebylo poznat. „Jsme na voze. Tenhle kluk je fakt génius. No, génie, co kdybys zavřel klapačku? Už tak je dost špatný, že nás vezou k dehtovým jámám, a teď do toho ještě ty a tvoje moudra.“

      „Dehtovým