Svítání na západě. Otokar Březina

jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tříští se světy!

      V lyrismech tušení, v šílenstvích hrůzy, v sinavém třesení září,

      škálami vášní, v notách dle klíčů a předznamenání smrti.

      I rozpustí se má slova jak sůl v žíravém dešti tvé vláhy

      a krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé síly.

      Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou,

      stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel,

      však jejich světla tvým stínem; a do tvých úběžných bodů

      paprsky jejich perspektiv se v ohniska sletí.

      I pozdvihne se sen můj s křídly zachycujícími reflexy věčného jitra

      a jako gigantský fantom orla zem ponese v žhavých svých spárech,

      na dvě strany rozhrne černé oblaky noci a lehne k tvým nohám,

      a zrak své pýchy nastaví pokorně proklání pohledu tvého

      v syčícím výtrysku krve osleplý září.

      Tys nešla

      Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí

      a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:

      koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,

      jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

      Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,

      a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;

      čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,

      a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

      Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá

      proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!

      Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála

      v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.

      S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;

      naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;

      oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy

      šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

      Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká

      tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?

      Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,

      až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?

      Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším

      a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;

      neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším

      z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.

      V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,

      jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.

      Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,

      ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

      Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,

      v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,

      v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší

      a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.

      Vteřiny

      Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,

      jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;

      z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou

      tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.

      Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení

      dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;

      šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,

      bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.

      Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!

      Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!

      Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli

      a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!

      Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů

      nesené rythmy staletých hodin, duše minulých let