Ruce. Otokar Březina

Читать онлайн.
Название Ruce
Автор произведения Otokar Březina
Жанр Зарубежная классика
Серия
Издательство Зарубежная классика
Год выпуска 0
isbn



Скачать книгу

exilem země

      slepci osleplí mystickou vinou narození,

      ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce!

      v horečné improvisaci nakloněni.

      Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům,

      víří k nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími,

      a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem,

      svíjejí se pod etherných prstů dotyky šílenými.

      Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik

      v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém?

      Jak marně bušící touha po procitnutí

      na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém?

      Zahrady gigantských květů voní z tvých tónů,

      triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást,

      v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem

      vichřici jisker rozhrnuje z azurných brázd.

      Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel,

      prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají,

      a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje,

      kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají.

      Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich od věků dýchají ženy,

      v temnotách žhavého větru polibky střásajíce,

      měsíční záře v nich k rozkoši zvoní, jak stříbrné kruhy

      nad bílými kotníky zajaté tanečnice.

      Všechny písně slité v nich víří jak věky je zpívali bratří,

      knížata, proroci, šílenci, světci a zavržení,

      dissonance všech životů mrtvých, zoufalství svatého boje,

      i budoucích jiter, v krvi se šeřících, kuropění.

      Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti,

      kvetoucí v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely,

      a všechno, co myšlenku hrůzou a závratí jímá

      a čeho osleplé pohledy neviděly.

      Jdou naše duše v tisíciletích exilem země,

      slepci osleplí mystickou vinou narození,

      v hudbě tvých vášnivých, kvílících, hýřících houslí, ó srdce,

      marně hledají utišení.

      A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk

      milostí objaly v nekonečno rozpjaté intervaly:

      proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře

      a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.

      Bolest člověka

      Suggescí mdloby ranila nás nepřátelská síla,

      ve zracích slunce zajiskřil se tvrdý pohled zlý;

      z třesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla,

      na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli,

      pot setřeli jsme ze svých čel, se smrtí hovořili

      pod nebem žhoucím bez hnutí, v rud ironickém jiskření,

      a jako děti hlavu svou v klín mateřský jsme položili

      myšlenku zemdlenou ve věčný smutek stvoření.

      A tehdy vlastní mocí magickou, tajemstvím rodu svého,

      privilegiem skryté slávy své jsme trpěli,

      knížata zajatá na rýžovištích vládce vítězného,

      střežená neviditelnými dohlížiteli,

      když na svá města vzpomenou, rozkvetlá nad jezery,

      na hvězdy nebe rodného v mystických soumracích

      a v tichu vazby své na zvonů hlahol tisícerý

      a jásot věrných zástupů při korunovacích…

      Ruce

      V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní

      otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

      Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz,

      jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva,

      a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím:

      V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště,

      a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových,

      krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami,

      paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteatry

      a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů

      rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti,

      zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; —

      v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta,

      když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti,

      dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni,

      a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho,

      pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; —

      na vlnách moří a duší, kde úzkostně povely plavců, stržené vírem,

      kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva

      slily se v jediný element hrůzy a smrti; —

      u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách,

      na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové

      a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; —

      v démonickém pohybu pístů, kol a pák a nad hlavami letících kladiv; —

      na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; —

      v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme

      svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot

      napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; —

      a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti

      oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější

      v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš,

      alchymista otrávený parami svého marného varu,

      šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby,

      kde